ECLI:CZ:US:2016:4.US.926.16.1
sp. zn. IV. ÚS 926/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. G., zastoupeného Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem Dolní náměstí 9, 746 01 Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2016 č. j. 13 Co 545, 546/2015-1223 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. července 2015 č. j. 14P 315/2013-1124 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. srpna 2015 č. j. 14P 315/2013-1152, spojené s návrhem na odklad (předběžné) vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2016 a doplněné po výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 27. 4 2016 a 4. 5. 2016, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, (dále jen "Úmluva") a čl. 9 odst. 3 Úmluvy a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 7. 2015 č. j. 14P 315/2013-1124 a z doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 5. 1. 2016 č. j. 13 Co 545, 546/2015-1223 se zjišťuje, že ve věci péče o nezletilou M. G. rozhodl soud tak, že nezl. M. odňal ze střídavé péče rodičů, do které byla svěřena rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 1. 2013 č. j. 14 Nc 330/2012-185 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2013 č. j. 13 Co 195/2013-278 a svěřil ji do péče matky (výrok I). Otci byla uložena povinnost přispívat na nezl. M. částkou 1 200,- Kč měsíčně. Doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 8. 2015 č. j. 14 P 315/2013-1152 okresní soud doplnil předmětný rozsudek soudu prvního stupně o výrok pod bodem VI s tím, že povinnost matky platit na nezl. M. k rukám otce výživné ve výši 600,- Kč měsíčně se s účinností od data doručení písemného vyhotovení rozsudku vyhlášeného dne 24. 7. 2015 sp. zn. 14 P 315/2013 zrušuje.
Soud prvního stupně tak vyhověl návrhu matky nezl. M. ze dne 4. 12. 2013, opírající se o její přesvědčení, že realizace střídavé péče je v rozporu se zájmy nezletilé. Střídavá péče byla uskutečňována od září 2013 za situace, v níž otec nezl. M. s matkou nijak nekomunikuje, nepodílí se rovněž na řešení jakýchkoli otázek spojených s péčí a výchovou nezl. M., nespolupracuje ani v případě nápravy zcela nefunkčních vztahů mezi oběma rodiči v Asistenčním, mediačním a terapeutickém centru při Fondu ohrožených dětí Opava.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně s odkazem na příslušná ustanovení zákona o rodině, občanského zákoníku a občanského soudního řádu dospěl k závěru, že návrhu matku je nutné vyhovět, neboť střídavá péče je od počátku provázena řadou problémů, které se postupem času stále stupňují, což střídavou péči činí zcela nefunkční. To potvrdili i oba rodiče i opatrovník. Otec od počátku realizace střídavé péče zcela přerušil komunikaci s matkou, odmítá s ní kooperovat na výchově nezl. M. a zcela ji jako rodiče ignoruje. Později přerušil i spolupráci s opatrovníkem a AMT centrem při FOD Opava. Jeho postoje jsou autoritativní, nekompromisní, nepřipouští jiné řešení, než je to, které sám považuje za správné. Nezl. M. opakovaně dlouhodobě vyslovuje přání být trvale u matky, střídavou péči odmítá. Soud prvního stupně styk otce s nezl. M. neupravoval, neboť otec nesouhlasí s tím, aby s nezl. M. trávil kratší čas, než matka, nechce si dceru "půjčovat". V zájmu nezletilé bylo rozhodnuto o předběžné vykonatelnosti výroku pod bodem I, neboť řízení probíhá již od roku 2013.
Při rozhodování o výživném soud prvního stupně vycházel z potencionality příjmů otce a skutečnosti, že důvodem ztráty jeho dřívějšího zaměstnání bylo trestněprávní jednání, jehož se dopustil vůči poslednímu zaměstnavateli a k jehož spáchání se doznal.
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o péči o nezl. M. (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výši výživného, kterou stanovil s účinností od 2. 9. 2015 na částku 2 200,- Kč měsíčně a určil i celkovou částku dlužného výživného na nezl. M. částkou 10 487,- Kč a dobu jeho splatnosti spolu s běžným výživným. Při změně výše výživného vycházel odvolací soud z posledního zaměstnání otce, kde by dosahoval při trvajícím pracovním poměru částky kolem 17 800,- Kč čistého měsíčně. Protože v mezidobí nezl. M. nastoupila do 1. třídy základní školy, došlo na její straně ke změně poměrů odůvodňujících zvýšení původně stanovené výše výživného na nově stanovenou částku 2 200,- Kč měsíčně.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení výše označených práv a svobod, přičemž odvolacímu soudu v souvislosti s údajným porušením práva na spravedlivý proces vytýká, že se v průběhu řízení nezabýval důvody, pro které nemohl dostát své zákonné povinnosti platit na nezl. M. stanovené výživné a nemůže ji prý plnit ani v současné době. Za jediný důvod své platební neschopnosti označuje stěžovatel pozastavení řidičského oprávnění (pro neplacení výživného), které prý vede k tomu, že nemůže vykonávat práci řidiče, o níž měl zájem. Špatné dopravní spojení z místa trvalého bydliště (pouze autobusy) prý také způsobuje, že stěžovatel není schopen přijmout práci, aniž by byl nucen využívat přepravu osobním vozidlem. K tvrzení o údajném porušení práva na spravedlivý proces připojuje stěžovatel i stížnost na nevyhovění jeho opakovaným žádostem, aby mu byl v předmětné věci ustanoven soudem zástupce z řad advokátů, neboť prý bez jeho pomoci není schopen účinně hájit svá práva.
Podle názoru stěžovatele zaviněním matky nezl. M. se zhoršoval vztah mezi ním a nezl. M., neboť tím, že mu matka odmítala nezl. M. vydávat ke styku, bylo porušeno jeho právo, aby dítě mohlo udržovat pravidelný osobní kontakt. Soudy prý zcela pominuly skutečnost, že matka svým jednáním porušila pravomocné rozhodnutí, jímž byla nezl. M. svěřena do střídavé výchovy, ale nastalou nepřípustnou situaci v podstatě legalizovaly tím, že nezl. M. odňaly ze střídavé péče a svěřily ji do péče matky. Matka prý byla příčinou odmítání dosud "dobře fungující střídavé péče" ze strany dítěte.
Stěžovatel v závěru návrhu tvrdí, že veškerá tvrzení matky uvedená v průběhu řízení jsou nepravdivá a účelová a popírá, že by své zájmy upřednostňoval před potřebami a zájmy nezl. dcery.
Stěžovatel současně žádá, aby Ústavní soud odložil (předběžnou) vykonatelnost napadených rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí, zvážil ústavněprávní námitky stěžovatele, které uplatnil v projednávané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé péče (dříve střídavé výchovy) vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí. Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodinněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé péče je výsledkem hodnocení celé řady důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení, v nichž soudy reagují jak na důkazní návrhy účastníků řízení, tak provádějí i ty důkazy, které mají soudům pomoci objasnit co nejobjektivněji podstatné skutkové okolnosti spojené s výchovným prostředím nezletilého dítěte. Při rozhodování o svěření nezletilého dítěte (resp. v projednávané věci o jeho vynětí ze střídavé péče rodičů) do péče konkrétního rodiče či jeho svěření do střídavé péče je především na obecných soudech, aby při svém rozhodování vyšly z individuálních okolností každého případu a zohlednily, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů.
Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče přitom není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování obecných soudů prioritním hlediskem. Soudy se při rozhodování zároveň musí snažit nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005). Zájmem dítěte nepochybně je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo v péči obou rodičů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010). Střídavou péči je pak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu oba rodiče nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014).
Přes tuto prioritu střídavé péče je třeba (bohužel) v některých případech dospět k závěru, že ji nelze realizovat.
V projednávané věci byla oběma soudy řešena situace, v níž pro přetrvávající konfliktní situace mezi oběma rodiči nezl. M., pro absenci vzájemné komunikace a nezbytné kooperace při výchově jejich nezl. dcery již nebylo možné realizovat střídavou péči, neboť podle závěrů znaleckého posudku znalců z oboru školství a kultura, odvětví dětské psychologie a přibrané konzultantky z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie, stresová situace vyústila u nezl. M. v drobnou neurovývojovou poruchu, která se u ní rozvinula v důsledku raných rizik a k níž se připojila i porucha přizpůsobení s úzkostnou symptomatologií. Problémy dlouhodobých vzájemných sporů mezi oběma rodiči i důsledky z toho vyplývající se nejvíce projevily právě na jejich nezletilé dceři a to do té míry, že zpočátku jí akceptovaná střídavá péče se pro ni stala neúnosnou psychickou přítěží a traumatem, projevujícím se v konečném důsledku odmítáním týdenního pobytu u otce jako příliš dlouhého až po odmítnutí jakéhokoli styku s ním. Za této situace střídavá výchova nemohla naplnit její účel a cíle. Tento model výchovy již nebyl v nejlepším zájmu nezl. M., ale sloužil jen jako nástroj vzájemného boje mezi rodiči, byl výrazem jejich rivality, nikoli nezbytné kooperace na výchově jejich nezletilé dcery, a jako takový ho bylo nutné v zájmu nezl. dítěte změnit.
Úkolem Ústavního soudu není přitom zjišťovat, který z rodičů se na neúspěchu střídavé péče více podílel. Skutečnost, že nefunkční a nefungující střídavou péči nelze vynutit násilím, je zcela zřejmá. Nápravu stávající situace, která neprospívá ani jedné ze stran, ale škodí především nezl. dítěti, je možné hledat jen v rozumném postoji obou rodičů, oproštěném od nepatřičných projevů ublíženosti a vlastního sobectví.
K charakteristice osobnosti stěžovatele a jeho výchovných schopností a předpokladů bylo v řízení před oběma soudy provedeno poměrně obsáhlé dokazování, stejně tak byly podrobně zkoumány i předpoklady a podmínky péče o nezl. dítě u matky, přičemž přes zjevně zcela odlišné povahové vlastnosti obou rodičů nebyl ze strany soudů shledán žádný relevantní důvod, pro který by oba rodiče nemohli svá rodičovská práva při zachování nezbytné míry kooperace, porozumění a vzájemného respektu jejich rodičovských rolí, řádně realizovat.
Ústavní soud souhlasí s názorem, že styk nezletilé s oběma rodiči je pro ni nejen vhodný, ale i žádoucí. Oba obecné soudy sice nezl. M. odňaly ze střídavé péče rodičů, což však automaticky neznamená nutnost zpřetrhání vztahů stěžovatele s jeho nezletilou dcerou. Soud může i kdykoli v budoucnu na návrh kteréhokoli z rodičů upravit styk s dítětem tak, aby vyhovoval nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte, jež je pro rozhodování soudu ve věcech péče o nezletilé určující.
Ústavní soud neshledal důvod se zabývat dalšími námitkami stěžovatele, které směřují proti neustanovení zástupce z řad advokátů a proti tomu, že se soudy nezabývaly příčinou platební neschopnosti stěžovatele ve vztahu k placení výživného na nezletilou dceru. Tyto blíže neodůvodněné námitky postrádají jakoukoli ústavněprávní relevanci.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný. Protože návrh na odložení (předběžné) vykonatelnosti napadených rozhodnutí je návrhem akcesorickým, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Jaromír Jirsa
předseda senátu Ústavního soudu