ECLI:CZ:US:2014:2.US.437.14.1
sp. zn. II. ÚS 437/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Š., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, se sídlem Vinohradská 126, 130 00 Praha 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 24 Co 430/2013-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení základních lidských práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 24 Co 430/2013-274, ve věci péče o nezletilou dceru stěžovatelky, o návrhu otce nezletilé na změnu výchovy a o návrhu stěžovatelky na zúžení styku otce s nezletilou tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že střídavá výchova bude probíhat vždy v týdenním cyklu u matky a u otce způsobem blíže specifikovaným ve výroku I., s tím, že bylo stanoveno, kde bude nezletilá převzata na začátku výchovného období a kde bude předána po skončení výchovného období. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z toho, že nastala taková změna okolností, která odůvodňuje rozhodnutí o střídavé péči a je to i v zájmu nezletilé [§27 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině")]. Konstatoval, že pouto mezi nezletilou a otcem se postupně prohlubuje a kontakt s ním může nezletilé poskytnout další impulsy potřebné pro její vývoj. Odvolací soud dále uvedl, že v tomto ani v trestním řízení zahájeném na popud matky nezletilé nebylo prokázáno, že by jakkoliv byly poškozovány zájmy nezletilé pohlavním zneužíváním nebo jiným nevhodným chováním dědečka z otcovy strany. Odvolací soud na základě zpráv a šetření kolizního opatrovníka neuvěřil tvrzením prezentovaným matkou i samotnou nezletilou, že je u otce nespokojená, že se jí tam nelíbí. Své rozhodnutí odvolací soud uzavřel tím, že nařízení střídavé výchovy není trestem matce za to, že má zdravotní omezení, které jí neumožňuje většinu běžných aktivit, nýbrž je důsledkem dlouhodobého bránění matky a babičky ve styku nezletilé s otcem.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených práv vyplývajících z Listiny a Úmluvy o právech dítěte. Nejprve namítá, že obecné soudy dostatečně přesvědčivě neodůvodnily, proč se při stanovení střídavé péče odchýlily od závěrů vyslovených ve znaleckých posudcích ustanovených znalkyň, přičemž ze znaleckých posudků cituje pasáže, z nichž vyplývá přání nezletilé žít s matkou a babičkou. Přestože znalkyně konstatovaly jistou míru ovlivňování nezletilé ze strany její babičky, nikde neshledaly důvod, proč by nezletilá nemohla být ponechána ve výchově matky. Ohledně závěru o bránění matky ve styku s otcem poukazuje stěžovatelka na to, že se již nejedná o aktuální stav, neboť situace s předáváním nezletilé otci se zlepšila. Podle stěžovatelky soudy dostatečně nezdůvodnily, proč by nemohlo být v zájmu nezletilé zachování dosavadní úpravy výchovy matkou se širokým a častým stykem otce s nezletilou. V této souvislosti poukázala stěžovatelka na některá rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 2644/12 nebo I. ÚS 2661/10), z nichž mj. dovozuje, že pro rozhodování o svěření do výchovy by se mělo přihlížet i k názoru samotného dítěte. Nezletilá v rámci projednávání věci vyslovila přání být s matkou (viz znalecké posudky), avšak soudy toto přání nereflektovaly a nahradily je konstatováním, že nezletilá je bez vlastního názoru z důvodu její ovlivnitelnosti ze strany matky, resp. zejména babičky. Dále namítá, že odvolací soud nezkoumal splnění další z podstatných podmínek svěření do střídavé péče, a to zda bude mít otec dostatek volného času, aby se nezletilé mohl dostatečně věnovat. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že se soudy blíže nevyjádřily k podezřením na sexuální obtěžování ze strany dědečka nezletilé, ale vždy si pouze vystačily se zjištěním, že v trestním řízení došlo k odložení věci podezření ze spáchání trestného činu.
III.
4. Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí o svěření nezletilé dcery do střídavé výchovy rodičů. Přestože v ústavní stížnosti uvádí celou řadu ustanovení Listiny, resp. Úmluvy o právech dítěte, která měla být porušena, vlastní argumentace ústavněprávní roviny nedosahuje. Jedná se spíše o polemiku se závěry soudů, k nimž dospěly na základě skutkových zjištění. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v rámci soudního rozhodování, která mu však - jak bylo naznačeno výše - nepřísluší.
7. Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé výchovy vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 48/04, I. ÚS 420/05, II. ÚS 568/06, I. ÚS 1796/07 a další, dostupná v databázi NALUS). Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodinněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé výchovy, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do výchovy konkrétního rodiče či jeho svěření do společné, resp. střídavé výchovy soud postupuje podle kritérií, uvedených v §26 zákona o rodině, platného do 31. 12. 2013, přičemž při svém rozhodování vychází vždy z individuálních okolností každého případu. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy přitom není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Zájmem dítěte přitom nepochybně je, aby bylo v péči obou rodičů (jsou-li pro to splněny podmínky). Střídavou výchovu je pak třeba chápat jako nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu oba rodiče nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů a nestát se pro jednoho z nich pouze víkendovou záležitostí.
8. V dané věci soudy svěřily nezletilou do střídavé výchovy, když neshledaly, že by u rodičů nezletilé existovaly takové překážky, pro něž by nebylo možno střídavou péči uložit. Zohlednily přitom zejména tu skutečnost, že stěžovatelka v minulosti bránila styku otce s nezletilou, což je důvodem pro změnu výchovného prostředí (viz §27 odst. 2 zákona o rodině). Přáním nezletilé sice bylo setrvat ve výchovném prostředí matky, avšak toto přání nelze absolutizovat a soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč je zcela nerespektovaly a proč je v zájmu nezletilé, aby se na její výchově podílel i mužský prvek. Vzhledem k tomu, že byly splněny i další podmínky pro střídavou výchovu (např. blízké bydliště obou rodičů, což umožňuje, aby nezletilá navštěvovala stejnou školu a měla tak zachovány své kamarády a zájmy), vyhodnotily soudy střídavou výchovu jako nejlepší řešení pro nezletilou.
9. Co se týče námitky stěžovatelky, že soudy neprovedly výslech nezletilé, pročež nemohly náležitě zjistit její skutečné přání, považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že je mu známa jeho vlastní judikatura ohledně účasti nezletilých v řízeních, která se jich týkají (naposledy např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 z 28. února 2014), z níž vyplývá povinnost soudu umožnit nezletilým účast na jednání a vyjádřit se k věci. V dané věci však soudy vyhodnotily provedení výslechu nezletilé s ohledem na její věk a poměry v rodině jako nevhodné, přičemž tento názor náležitě zdůvodnily. Za těchto okolností nelze spatřovat v jejich postupu pochybení znamenající porušení práva na spravedlivý proces.
10. Stěžovatelka dále namítala, že soudy se blíže nevyjádřily k podezřením na sexuální obtěžování, neboť pouze vycházely z toho, že trestní oznámení bylo odloženo. K tomu Ústavní soud podotýká, že otázka možného sexuálního obtěžování nezletilé by vyvstala při jakémkoliv režimu úpravy styku otce s nezletilou (s výjimkou úplného zákazu). V situaci, kdy stěžovatelka po odložení trestního oznámení již dále svoje podezření nerozvíjela, ale naopak umožňovala stále širší pobyt nezletilé ve výchovném prostředí otce, lze považovat její námitku za účelovou a z tohoto důvodu jí není možné přiznat náležitou relevanci. Podstatné pro danou věc ovšem je, že v řízení nebyly možnosti nebo náznaky sexuálního obtěžování nezletilé zjištěny.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu