ECLI:CZ:US:2016:4.US.927.16.1
sp. zn. IV. ÚS 927/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti M. G., zastoupeného JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. prosince 2015 č. j. 0 Nc 84/2015-25, spojené s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. března 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl o odkladu jeho vykonatelnosti.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen „okresní soud“) ze dne 21. prosince 2015 č. j. 0 Nc 84/2015-25 bylo rozhodnuto, že se dcera stěžovatele (nyní ve věku 8 let) svěřuje do výchovy matky (výrok I). Stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na její výživu počínaje dnem 15. dubna 2015 částkou 40 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15tého dne v měsíci k rukám matky nezletilé (výrok II) a uhradit dluh na výživném za období od 15. dubna 2015 do 31. prosince 2015 ve výši 247 800 Kč k rukám matky nezletilé do 31. ledna 2016 (výrok III). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že mu v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku nebylo umožněno, aby mohl uplatňovat svá práva, zejména právo vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. O skutečnosti, že bylo zahájeno řízení ve věci péče soudu o nezletilé ve vztahu k jeho dceři, se měl dozvědět teprve dne 29. února 2016, kdy rovněž nahlédl do příslušného spisu. Zjistil přitom, že veškeré písemnosti (včetně napadeného rozhodnutí) mu byly doručovány na adresu X1, u pí Z. B., přestože u ní nebydlel a na uvedené adrese neměl svou doručovací adresu, ani žádnou poštovní schránku. Danou adresu měla soudu uvést matka nezletilé. Tou dobou (až do 29. února 2016) měl ovšem trvalý pobyt na adrese X2, kde si rovněž vyzvedával poštu nebo kde si její vyzvednutí zajišťoval. Pro úplnost stěžovatel uvádí, že Z. B. je již zesnulou babičkou matky nezletilé a její byt na adrese, kam mu byly doručovány písemnosti okresního soudu, je vlastnictvím matky nezletilé, tedy osoby, jejíž zájmy jsou v dotčeném řízení v rozporu s jeho zájmy. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces mělo nakonec dojít i tím, že okresní soud neprovedl žádné dokazování k jeho výdělkovým poměrům. Výše výživného vychází z nesprávného odhadu jeho příjmů, a je tudíž excesivní, resp. vykazující znaky svévole.
II.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
4. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného postupu, musel se vypořádat s otázkou, zda k tomu jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], pročež k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a ze strany příslušného orgány o nich bylo rozhodnuto.
6. V projednávané věci brojí stěžovatel proti rozsudku, proti němuž lze podat odvolání. Přípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu by proto mohla být dána pouze v případě, že by stěžovatel tento opravný prostředek efektivně vyčerpal, k čemuž však nedošlo.
7. Na uvedeném závěru nemění nic ani tvrzení stěžovatele, že mu napadený rozsudek neměl být ze strany okresního soudu řádně doručen (na adresu pro doručování ve smyslu §46a občanského soudního řádu). Aniž by se Ústavní soud na tomto místě vyjadřoval k důvodnosti této námitky, je zřejmé, že i kdyby jí bylo možné přisvědčit, tato skutečnost by nemohla založit přípustnost ústavní stížnosti. V důsledku nesprávného postupu okresního soudu – spočívajícímu v doručování na jinou adresu – by totiž v případě uložení a nevyzvednutí zásilky nebyla založena fikce doručení, kterou §49 odst. 4 občanského soudního řádu spojuje s marným uplynutím lhůty 10 dnů ode dne, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí. Rovněž by od tohoto dne nepočala běžet lhůta k podání odvolání podle §204 odst. 1 občanského soudního řádu, jež činí 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel tak měl (a v případě, že k řádnému doručení doposud nedošlo i nadále má) prostor pro využití tohoto řádného opravného prostředku. V odvolacím řízení by se přitom příslušný soud musel zabývat i otázkou, zda byl napadený rozsudek stěžovateli doručen řádně (třeba i u soudu při nahlížení do spisu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2000 sp. zn. 22 Cdo 2269/2000), nebo nikoliv, neboť od tohoto jeho posouzení by se odvíjel závěr o včasnosti odvolání. Pakliže by dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, stěžovatel by mohl proti jeho rozhodnutí podat odvolání (rozhodl-li o odmítnutí odvolání soud prvního stupně), případně rovnou žalobu pro zmatečnost (§229 odst. 4 občanského soudního řádu), a po vyčerpání uvedených procesních prostředků i ústavní stížnost.
8. Lze tedy shrnout, že vyčerpání odvolání (je-li přípustné) je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku soudu prvního stupně i v případě, kdy stěžovatel neměl v řízení, které předcházelo jeho vydání, možnost jednat před soudem. Související námitka porušení čl. 38 odst. 2 Listiny by byla v takovém případě uplatnitelná v odvolání proti tomuto rozhodnutí.
9. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost. Stejným způsobem rozhodl i o akcesorickém návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj