ECLI:CZ:US:2017:1.US.133.16.1
sp. zn. I. ÚS 133/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti JUDr. Daniely Chvátalové Ph.D., právně zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Maltézské náměstí 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 22 Cdo 2209/2015-275 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014 č. j. 25 Co 233,234/2014-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 1. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka je dcerou zesnulého Ing. Josefa Chvátala a jeho bývalé manželky Anny Chvátalové. Vedlejší účastnice č. 2 (dále jen "žalovaná") byla v předmětném řízení stranou žalovanou a je rovněž dcerou Ing. Chvátala, avšak z jiného manželství. Po smrti Ing. Chvátala dne 7. 12. 2011 žalovaná v rozporu s pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 151/2008 o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterým bylo konstitutivně rozhodnuto, že vlastníkem sporné nemovitosti je Ing. Chvátal, nesouhlasila se zařazením nemovitosti do dědictví s tvrzením, že jejím vlastníkem je žalovaná, a to na základě darovací smlouvy ze dne 29. 6. 1998.
Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu pro Prahu 4 domáhala určení, že vlastníkem sporné nemovitosti byl ke dni 7. 12. 2011 Ing. Chvátal. Okresní soud rozhodl dne 20. 1. 2014 svým rozsudkem sp. zn. 28 C 19/2012 žalobě vyhověl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že darovací smlouva mezi Ing. Chvátalem a žalovanou byla účelovým pokusem poškodit zájmy Anny Chvátalové, tato smlouva byla tedy podle názoru soudu absolutně neplatná, a to pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy. K odvolání žalované Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 25 Co 233,234/2014 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud tak učinil poté, co dospěl k odlišnému právnímu hodnocení předběžné otázky ohledně platnosti darovací smlouvy mezi Ing. Chvátalem a žalovanou. Podle jeho názoru nebyla předmětná darovací smlouva stižena neplatností absolutní, ale relativní, které se Anna Chvátalová dovolala až po uplynutí tříleté promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu si stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné a ztotožnil se s názorem odvolacího soudu o posouzení předběžné otázky stran platnosti darovací smlouvy mezi Ing. Chvátalem a žalovanou.
Stěžovatelka je toho názoru, že jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zcela odhlédly od všech skutečností, které byly zdokumentovány již v řízení o vypořádání BSM a od závažnosti porušení zákonných ustanovení a zřejmého úmyslu Ing. Chvátala poškodit matku stěžovatelky tím, že účelovou darovací smlouvou obešel v té době probíhající řízení o vypořádání BSM. Ing. Chvátal uzavřel darovací smlouvu o převodu předmětné nemovitosti s žalovanou dne 29. 6. 1998, tedy v tentýž den, kdy Městský soud v Praze v rámci řízení o vypořádání BSM svým usnesením č. j. 23 Co 58/98-290 zrušil rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu 4 a nařídil, aby bylo důkladně zkoumáno, zda je či není předmětná nemovitost součástí BSM. Ing. Chvátal na toto pro něj nepříznivé rozhodnutí zareagoval tím, že bezúplatně převedl spornou nemovitost na žalovanou. Učinil tak, aniž by o tom informoval jak svou bývalou manželku Annu Chvátalovou, tak soudy, rozhodující o vypořádání BSM. V rámci řízení o vypořádání BSM se obecné soudy shodly v tom, že se Ing. Chvátal pokusil obejít zákon a v rozporu s dobrými mravy i se zákonem zkrátil práva Anny Chvátalové. Soudní řízení o vypořádání BSM skončilo pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008 sp. zn. 22 Co 151/2008, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 233/2005. Těmito rozsudky bylo pravomocně rozhodnuto mimo jiné i o tom, že se sporná nemovitost přikazuje do výlučného vlastnictví Ing. Chvátala. Po nabytí právní moci rozsudku (15. 9. 2008) uzavřela vedlejší účastnice dne 29. 1. 2010 se zůstavitelem dohodu o uznání a narovnání vlastnického práva, a to za účelem odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva, kdy byl v katastru nemovitostí na základě rozsudku o vypořádání BSM zapsán jako vlastník zůstavitel a žalovaná na základě darovací smlouvy ze dne 29. 6. 1998. Na základě této dohody byla do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník vedlejší účastnice.
Tím, že v právě projednávané věci považovaly obecné soudy darovací smlouvu pouze za relativně neplatnou, odklonily se podle stěžovatelky od již pravomocného rozhodnutí jiných soudů o téže věci. K odlišnému posouzení došlo z toho důvodu, že sankci absolutní neplatnosti je možné aplikovat pouze subsidiárně, pokud není možné použít jiná mírnější ustanovení. Jelikož soud dospěl k závěru, že bylo možné použít ustanovení o odporovatelnosti právních úkonů, bylo na místě posoudit darovací smlouvu pouze jako relativně neplatný právní úkon, jehož neplatnosti se Anna Chvátalová v rámci promlčecí doby nestihla dovolat, neboť o něm ani ona a ani soudy nevěděly.
Podle stěžovatelky obecné soudy svým posouzením předběžné otázky stran neplatnosti darovací smlouvy de facto poskytly ochranu nepoctivému protiprávnímu jednání Ing. Chvátala a žalované na úkor legitimního očekávání a oprávněných nároků stěžovatelky. Obecné soudy podle stěžovatelky nerespektovaly předchozí konstitutivní pravomocné rozhodnutí obecných soudů. Podle ní došlo v dané věci k absurdní situaci, kdy existují dvě platná a pravomocná rozhodnutí Městského soudu v Praze, přičemž jedno autoritativně zakládá vlastnické právo Ing. Chvátala a druhé stejně autoritativně určuje, že vlastníkem je již více než 17 let žalovaná.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na závěry odvolacího a dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jsou-li tu rozporná rozhodnutí soudu, vydaná v řízeních, jejichž účastníky byly alespoň částečně jiné osoby a nešlo o právní nástupnictví, lze nápravu sjednat zejména cestou obnovy staršího řízení. Je-li totiž druhé rozhodnutí správné, nelze je zrušit či změnit jen proto, že o vlastnictví věci bylo v jiném řízení mezi jiným účastníky rozhodnuto jinak. To by podle Nejvyššího soudu znamenalo porušení základního práva účastníka na spravedlivý proces, který nemohl původní řízení nijak ovlivnit. Pokud jde o otázku, zda darování věci v BSM bez souhlasu druhého účastníka a jej zkracujícího je neplatný absolutně nebo je postižen jen odporovatelností, nejde podle mínění Nejvyššího soudu o otázku ústavní, ale o výklad podústavního práva. Z napadeného usnesení Nejvyšší soud dovozuje, že institut odporovatelnosti v sobě zahrnoval úmysl dlužníka zkrátit věřitele a není tak důvod postupovat jinak ve vztahu k §145 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/164 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odporovatelnost má k relativní neplatnosti velmi blízko a ve své podstatě je totožná s tzv. nepřímou relativní neplatností. Současně s výše uvedeným Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že je třeba dbát ochrany třetí osoby, která věc získala. Na okraj Nejvyšší soud upozornil na to, že matka stěžovatelky zkrácena nebyla. Podle nyní platného občanského zákoníku by o relativní povaze neplatnosti v tomto případě zřejmě nebylo pochyb.
Vedlejší účastnice Ing. Helena Janotová ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatelka nikdy nevlastnila ani nespoluvlastnila spornou nemovitost, a z toho důvodu považuje argumentaci o porušení jejího základního práva vlastnit majetek za nepřípadnou. K zaručení dědického práva vedlejší účastnice uvedla, že čl. 11 odst. 1 Listiny znamená, že zákonem nesmí být vyloučeno dědění, nicméně zákon může vymezit způsoby dědění, okruh oprávněných dědiců, ale i předmět dědění. V projednávané věci není podle vedlejší účastnice řešena otázka dědické způsobilosti stěžovatelky, ale určení, zda zůstavitel, byl ke dni svého úmrtí, tj. ke dni 7. 12. 2011 vlastníkem sporné nemovitosti. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, podle něhož musí jít u ochrany podle čl. 11 odst. 1 Listiny o vlastnické právo zpravidla již konstituované a tedy již existující a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně. Dále vedlejší účastnice uvedla, že nesdílí názor stěžovatelky, podle něhož byl porušen princip res iudicatae, neboť v enunciátu žádného soudního rozhodnutí nebyla nikdy platnost, event. neplatnost darovací smlouvy určena a posuzované řízení nemá v porovnání s předchozími řízeními totožný předmět ani účastníky řízení. Zůstavitel se podle vedlejší účastnice na základě pravomocného rozsudku o vypořádání zaniklého BSM zcela finančně vypořádal s matkou stěžovatelky paní Annou Chvátalovou. Jediným důvodem k uzavření darovací smlouvy měl pak být zdravotní stav zůstavitele. Vedlejší účastnice rovněž konstatovala, že pro masu určenou pro vypořádání zaniklého BSM je rozhodné datum zániku BSM, tzn. datum rozvodu a k tomuto datu je stanovena masa určená k vypořádání. Jakýkoliv úkon učiněný po tomto datu, tzn. rovněž předmětné darování v roce 1998, nemohl zařazení předmětné nemovitosti do masy určené k vypořádání zaniklého BSM nijak ovlivnit. Vedlejší účastnice rovněž nesouhlasí s tím, že vedle sebe existují dvě pravomocná rozhodnutí Městského soudu v Praze, přičemž jedno zakládá vlastnické právo zůstavitele ke sporné nemovitosti a druhé určuje, že vlastníkem je již více jak 17 let vedlejší účastnice. Ta poukazuje na skutečnost, že v prvním případě se jednalo o řízení o vypořádání zaniklého BSM a ve druhém případě rozhodoval soud ve věci zcela odlišné, a to, zda předmětná nemovitost byla či nebyla ke dni smrti zůstavitele v jeho vlastnictví.
Stěžovatelka využila svého práva repliky k vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení a uvedla, že byla v souladu s principem právní jistoty a důvěry ve správnost aktů orgánů veřejné moci udržována v přesvědčení, že darovací smlouva je absolutně neplatná a na jejím základě tedy nemohlo dojít k platnému převodu vlastnického práva. Stěžovatelka tak byla v legitimním očekávání, že se sporná nemovitost stane součástí pozůstalosti a předmětem dědění po zůstaviteli. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatelky v rozporu s principem právní jistoty a požadavkem poznatelnosti práva, ze kterých právní řád v demokratické společnosti čerpá svou legitimitu.
IV.
Za účelem posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal jak spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 19/2012, tak i spis téhož soudu sp. zn. 8 C 233/2005, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě rozhodné zodpovězení otázky, jaká je povaha závěrů vyplývajících z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 233/2005, resp. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, potažmo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 22 Cdo 58/09. K uvedenému nutno uvést, že ve zmíněném soudním řízení bylo rozhodováno o vypořádání bezpodílového vlastnictví manželů Ing. Josefa Chvátala a jeho bývalé manželky Anny Chvátalové. To znamená, že obecný soud zde nerozhodoval o vlastnictví jako takovém. Je třeba si uvědomit, že zůstavitel byl vlastníkem nemovitosti již v průběhu trvání manželství a jeho vlastnické právo bylo omezeno vlastnickým (spoluvlastnickým) právem jeho manželky. Rozhodnutí soudu, jímž se vypořádává bezpodílové spoluvlastnictví manželů tak zde není nabývacím právním titulem, na jehož základě by docházelo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti. Dochází pouze k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.
Stěžovatelce je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že pokud obecné soudy v jednom soudním řízení posoudily darovací smlouvu jako absolutně neplatnou a v jiném soudním řízení jen jako relativně neplatnou, nejedná se o stav optimální. Nicméně nelze přehlížet, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bylo posouzení právní povahy smlouvy pouhou předběžnou otázkou. Ta měla přitom vliv na to, jakým způsobem obecné soudy vypořádaly bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Předmětná darovací smlouva měla zkrátit práva matky stěžovatelky. Protože však byla sporná nemovitost do vypořádání BSM zahrnuta a řádně vypořádána, matka stěžovatelky na svých právech zkrácena nebyla a dostalo se jí vypořádacího podílu z ceny sporné nemovitosti. Ve vztahu ke stěžovatelce nelze o žádném krácení jejích práv uvažovat.
Ústavnímu soudu se nejeví spravedlivým, aby bylo vlastnictví nemovitosti vedlejší účastnice zpochybňováno za situace, kdy zůstavitel projevil za svého života jednoznačnou vůli, jak má být s nemovitostí naloženo a kdo má být jejím vlastníkem. Zůstavitel tak učinil nejen darovací smlouvou, jež byla (jen) pro účely řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů shledána absolutně neplatnou, ale též souhlasným prohlášením před katastrem nemovitostí, jímž byl odstraněn duplicitní zápis vlastnického práva. Souhlasné prohlášení sice není nabývacím titulem, ale vypovídá o vůli zůstavitele, aby vlastníkem sporné nemovitosti byla žalovaná. Tato vůle by podle náhledu Ústavního soudu měla být respektována. Jestliže pak byla žalovaná od roku 2010 zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník sporné nemovitosti, nemohla mít stěžovatelka legitimní očekávání, že tuto nemovitost po smrti svého otce - zůstavitele zdědí.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu