ECLI:CZ:US:2017:1.US.1426.17.1
sp. zn. I. ÚS 1426/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: E. S., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 99, Brno, zastoupeného JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem se sídlem Veselá 5, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, č.j. 9 To 41/2017-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 12. 2016, č.j. 2 Nt 4002/2016-7, bylo podle §71 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto, že u stěžovatele se rozšiřují důvody vazby tak, že kromě důvodů vazby dle §67 písm. c) trestního řádu jsou dány i důvody vazby dle §67 písm. a) trestního řádu a bylo rozhodnuto, že podle §72 odst. 1 trestního řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) trestního řádu.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, č.j. 9 To 41/2017-33, byla zamítnuta stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II.
Napadené usnesení stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné a porušující princip zákazu libovůle. Odvolací soud podle něj reagoval na obsáhlé odůvodnění jeho stížnosti zcela nedostatečným způsobem a zasáhl tak do jeho práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel rovněž brojí proti existenci vazebních důvodů. Ve vztahu k důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu namítá, že jeho vazbu nemůže odůvodňovat pouhá existence státního občanství k jednomu nebo více cizím státům, přičemž poukazuje na povolení k trvalému pobytu na území České republiky a vlastnictví penzionu v M. Ve vztahu k důvodu vazby dle §67 písm. c) trestního řádu pak upozorňuje, že obě jeho děti byly na základě předběžného opatření umístěny v dětském domově, bylo zahájeno řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti a zároveň bylo vydáno předběžné opatření, kterým mu bylo zakázáno navazování kontaktu s dětmi, v důsledku čehož je podle jeho názoru nereálné, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán.
Výhrady stěžovatele dále směřují proti překročení nejvyšší přípustné doby trvání vazby. Celková doba trvání vazby a doba připadající na přípravné řízení byla prodloužena v důsledku zpřísnění právní kvalifikace skutku na zvlášť závažný zločin. K tomu podle stěžovatele ale došlo toliko na základě znaleckého posudku, který však podle něj nemůže být zákonným důkazem v rámci trestního řízení, vzhledem k tomu, že během psychiatrického vyšetření nezletilých dětí, jejichž mateřským jazykem je ruština, nebyl přibrán tlumočník. V důsledku toho dle mínění stěžovatele došlo nejen k porušení základního práva jeho dětí na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny, ale rovněž k porušení jeho práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 5 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
V souvislosti se skutečnostmi odůvodňujícími podezření ze spáchání trestného činu stěžovatel zpochybňuje také přípustnost dalších důkazů. Je přesvědčen, že jako důkazy nemohou být použitelné ani výslechy nezletilých dětí, které podle něj nebyly dostatečně poučeny, nebyly dotázány, v jakém jazyce si přejí vypovídat a k pochybení mělo dojít i při ustanovení opatrovníka. Tím bylo dle přesvědčení stěžovatele porušeno právo dětí na odepření výpovědi dle čl. 37 odst. 1 Listiny a právo na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny a mělo dojít i k porušení čl. 10 Ústavy České republiky a jeho práva na spravedlivý proces. Nezákonným způsobem měl být opatřen také výslech utajeného svědka, čímž podle stěžovatele rovněž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí z ústavně akceptovatelných důvodů k omezení osobní svobody, jehož cílem je znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování. Totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení §67 trestního řádu. Je věcí obecných soudů, aby posoudily, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků nelze dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem a každé rozhodování o vazbě je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, přičemž tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007). Ve smyslu své dnes již ustálené judikatury se proto Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 12. 2016, č.j. 2 Nt 4002/2016-7, vyplývá, že na základě dosud shromážděného spisového materiálu dle okresního soudu stále přetrvává důvodné podezření, že se měl stát skutek, kvůli kterému je stěžovatel stíhán, že tento skutek nese znaky trestných činů, pro které je trestní stíhání vedeno a i nadále je dáno důvodné podezření, že se jednání měl dopustit stěžovatel, jako otec nezletilých poškozených. Okresní soud konstatoval, že došlo ke změně právní kvalifikace a stěžovatel je nyní stíhán pro zločiny týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Okresní soud poukázal na to, že od posledního rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě došlo k citelnému zpřísnění právní kvalifikace a nyní je stěžovatel ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od 5 do 12 let. Okresní soud dovodil, že již jen tímto výrazným zpřísněním právní kvalifikace došlo k podstatné změně okolností a poměrů týkajících se důvodů vazby stěžovatele. Okresní soud upozornil i na to, že na základě dosud zpřístupněných dat získaných z výpočetní techniky a paměťových zařízení zajištěných při domovní prohlídce u stěžovatele zcela nově vyvstalo i podezření ze spáchání trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií dle §192 trestního zákoníku a v úvahu tak připadá další rozšíření trestního stíhání.
Z odůvodnění usnesení dále vyplývá, že v době, kdy se měl dopouštět závažné trestné činnosti vůči svým nezletilým dětem, stěžovatel činil aktivní kroky k tomu, aby vedle státního občanství USA získal také státní občanství Ruské federace, k čemuž došlo dne 20. 8. 2016. Taktéž dosud vyslechnuté osoby potvrdily, že ani provozování penzionu v M. a pobyt na území České republiky stěžovatele nezbavily jeho faktických vazeb k cizím státům, jejichž je občanem, když svědci popsali, že stěžovatel, jakožto jediný zákonný zástupce dětí, opakovaně odcestoval bez dětí nebo i bez některého z nich do ciziny. Okresní soud také poznamenal, že stěžovatel nechtěl v České republice své děti vzdělávat (z ústavní stížnosti vyplývá, že mateřskou ani základní školu zde děti nikdy nenavštěvovaly, ale vzdělávaly se v Rakousku). Okresní soud shrnul, že stěžovatel opakovaně jezdil do zahraničí, je státním příslušníkem více cizích států, přičemž minimálně k jednomu z nich má i nadále silné faktické vazby, a dovodil, že jeho vazby k území České republiky tak nejsou až tak silné. S ohledem na tyto skutečnosti a na ohrožení stěžovatele vysokým trestem odnětí svobody okresní soud návrh státní zástupkyně na rozšíření důvodů vazby o důvod dle §67 písm. a) trestního řádu posoudil jako důvodný.
Pokud jde o důvody vazby dle §67 písm. c) trestního řádu, okresní soud konstatoval, že stěžovatel se měl trestné činnosti dopouštět nejméně po dobu osmi měsíců vůči svým dvěma malým, nezletilým dětem, které jsou na něm, jako na jediném přítomném rodiči, zcela závislé, přičemž vzhledem k nízkému věku obou poškozených, zde zcela a jednoznačně převažuje zájem na ochraně jejich zájmů. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatel nebyl zbaven rodičovských práv a výkon jeho rodičovské odpovědnosti je tak fakticky omezen pouze tím, že je ve vazbě, a proto je i nadále odůvodněna obava, že pokud by byl propuštěn na svobodu, mohl by se znovu vůči svým dětem dopouštět trestné činnosti a důvody vazby dle §67 písm. c) trestního řádu jsou tedy u stěžovatele stále dány.
Krajský soud v Brně následně dospěl k závěru, že s úvahami soudu prvního stupně stran vazebních důvodů se lze zcela ztotožnit. Shodně jakou okresní soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel je v současné době ohrožen výrazně vyšší trestní sazbou než na počátku a zároveň nově získal občanství Ruské federace a dovodil, že tyto skutečnosti správně vedly soud prvního stupně k přesvědčení, že by se stěžovatel mohl trestnímu stíhání vyhnout.
V.
Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom směru, že ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně je odůvodněno poměrně stručně. Přesto však závěr, že by krajský soud nevěnoval důvodnosti dalšího trvání vazby potřebnou pozornost, na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí učinit nelze. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Brně v souladu s §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal výroky usnesení okresního soudu, a to i z důvodů uvedených ve stížnosti stěžovatele, přezkoumal zároveň způsob řízení před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není důvodná.
Jako určité pochybení krajského soudu lze vnímat skutečnost, že sice v obecné rovině konstatoval, že se způsobem, kterým okresní soud dovozuje a koncipuje (oba) vazební důvody, se lze zcela ztotožnit, nicméně tento svůj závěr posléze blíže odůvodnil pouze ve vztahu k rozšíření vazebních důvodů o vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu, zatímco své úvahy k existenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu sám blíže nerozvedl a fakticky se tak v tomto ohledu omezil pouze na konstatování, že se závěry okresního soudu se lze ztotožnit, a to i pokud jde právě o tento vazební důvod. Přestože se krajský soud nevypořádal s námitkami stěžovatele podrobněji, důvod ke kasaci tohoto rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že krajský soud hodnotil postup a rozhodnutí soudu prvního stupně v kontextu námitek stěžovatele uplatněných v jeho stížnosti jako celek a své závěry přitom odůvodnil sice stručně, ale dostatečně, a to zejména s přihlédnutím k velmi podrobnému zdůvodnění existence obou vazebních důvodů, které je obsaženo již v usnesení okresního soudu.
Navzdory stanovisku stěžovatele je Ústavní soud toho názoru, že obecné soudy při znalosti dosavadního průběhu řízení srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá i nadále trvající důvodná obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. c) trestního řádu, tedy že bude vůči zvlášť zranitelným obětem opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, a stejně tak ozřejmily, proč je třeba vazební důvody rozšířit i o důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu, když uvedly také skutečnosti, ze kterých vyplývá důvodná obava, že stěžovatel uprchne a nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo, v případě uznání viny, trestu. Právě uvedené je přitom patrné již z výše naznačené stručné rekapitulace obsahu usnesení okresního a krajského soudu. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy vycházely z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti podstatné pro rozhodování o rozšíření vazebních důvodů a ponechání stěžovatele ve vazbě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti překročení nejvyšší přípustné doby trvání vazby, resp. proti tomu, že v důsledku zpřísnění právní kvalifikace skutku na zvlášť závažný zločin byla celková doba trvání vazby prodloužena, k čemuž podle něj došlo toliko na základě znaleckého posudku nezletilých dětí z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který však nepovažuje za zákonný důkaz. Předně je třeba poukázat na to, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jde o zcela nový důvod pro propuštění z vazby, který tedy uvádí poprvé až v ústavní stížnosti a na který tak obecné soudy při rozhodování o návrhu státní zástupkyně na rozšíření vazebních důvodů a na ponechání stěžovatele ve vazbě, resp. při rozhodování o navazující stížnosti, nemohly reagovat. Pro úplnost lze také uvést, že z odůvodnění usnesení okresního soudu vyplývá, že k zpřísnění právní kvalifikace vedlo několik znaleckých posudků ve svém souhrnu.
Především je však třeba zdůraznit následující. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí okresního soudu o rozšíření vazebních důvodů a o ponechání stěžovatele ve vazbě. V souvislosti se skutečnostmi, které mají odůvodňovat podezření ze spáchání trestných činů, pro které je stěžovatel stíhán, v ústavní stížnosti současně namítá, že jednotlivé důkazy, ať již jde o znalecký posudek, výslechy nezletilých nebo výslech utajeného svědka, byly opatřeny nezákonným způsobem. Z uvedeného je patrné, že stěžovatel se snaží zpochybnit přípustnost jednotlivých důkazů dříve, než se k nim vůbec mohly vyjádřit obecné soudy, přičemž opomíjí, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž již případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. S ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci je možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní, když do pravomoci jiných subjektů veřejné moci Ústavnímu soudu obecně nepřísluší zasahovat. Zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, je přitom úkolem orgánů činných v trestním řízení, do jejichž pravomoci náleží také hodnocení jednotlivých důkazů (viz §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu). Posuzování skutečností odůvodňujících trestní stíhání stěžovatele, stejně tak jako právní kvalifikace předmětného jednání, je tak úlohou orgánů činných v trestním řízení a bude následně podrobeno také přezkumu obecných soudů. Své námitky vůči jednotlivým důkazům tak stěžovatel bude moci uplatnit v dalším průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a orgány činné v trestním řízení na ně budou muset patřičně reagovat.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo také k porušení základního práva jeho dětí na odepření výpovědi dle čl. 37 odst. 1 Listiny a na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny, je třeba opětovně upozornit, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, č.j. 9 To 41/2017-33, a zrušení tohoto rozhodnutí je také navrhováno v petitu ústavní stížnosti. Tímto usnesením krajského soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu o rozšíření vazebních důvodů a o ponechání stěžovatele ve vazbě. Děti stěžovatele však účastníky řízení u krajského soudu nebyly a toto rozhodnutí se vztahuje toliko ke stěžovateli.
Vzhledem k tomu, že v ústavní stížností napadeném usnesení Ústavní soud kvalifikované pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem tvrzené porušení práv nezjistil, odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu