ECLI:CZ:US:2017:1.US.1612.17.1
sp. zn. I. ÚS 1612/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Jitky Rýdlové a Zdeňka Rýdla, zastoupených JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 4, Nový Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2015 č. j. 19 Co 454/2014-161 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2017 č. j. 33 Cdo 2318/2016-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla podána dne 22. 5. 2017, napadli stěžovatelé shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jejich základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou domáhali u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") zaplacení částky 280.000 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem č. j. 46 C 75/2011-33 ze dne 14. 2. 2014 byla jejich žaloba zamítnuta jako nedůvodná, neboť smlouvu o využití pozemku, z níž stěžovatelé svůj nárok odvozovali, označil soud za neplatný právní úkon z důvodu nemožnosti plnění. K odvolání stěžovatelů i žalované byl tento rozsudek potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který dospěl k závěru, že uvedená smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost.
3. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu obsáhlým dovoláním, neboť měli za to, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak - viz ust. §237 o. s. ř." V dovolání podrobně popsali svá žalobní tvrzení, závěry městského a krajského soudu a uvedli, že zejména nesouhlasí s právním hodnocením platnosti sporného ujednání smlouvy o využití pozemku. Posléze v něm znovu ocitovali znění ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že takového poučení se jim dostalo v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Naplnění podmínek uvedených v tomto ustanovení bylo podle nich dáno v několika směrech: (1) právní otázka spočívající v určení míry určitosti právního úkonu, tedy hranice umožňující stanovit, že právní úkon je natolik neurčitý, že je způsobena jeho neplatnost podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964; (2) právní otázka spočívající v náležitostech rozsudku odvolacího soudu, tj. nakolik je pro rozhodnutí odvolacího soudu závazné stanovisko spočívající v tom, že rozhodnutí má být přezkoumatelné, přesvědčivé a má obsahovat jasné a zřetelné důvody; (3) právní otázka spočívající v tom, zda a v jaké míře se má právní hodnocení věci, u které se ještě uplatňuje zákon č. 40/1964, řídit základními zásadami danými v novém občanském zákoníku. K těmto právním otázkám pak uvedli své argumenty a konstatovali, že napadený rozsudek krajského soudu "není správný pro nesprávné právní hodnocení provedené ze strany odvolacího soudu a protože se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a jsou tak splněny podmínky pro podání dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř.", navrhují zrušení rozsudku krajského soudu.
4. Napadeným usnesením vydaným předsedkyní senátu Nejvyššího soudu dne 21. 3. 2017 (doručeným právnímu zástupci stěžovatelů dne 31. 3. 2017) bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm nebylo uvedeno, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé k otázce přípustnosti dovolání pouze opakovaně citují znění §237 o. s. ř., což samo o sobě nelze považovat za řádné vymezení přípustnosti dovolání, a z obsahu dovolání není přes jeho obsáhlost patrno nic, co by uvedený zákonný požadavek naplňovalo. V dovolání tak chybí náležitost vyžadovaná §241a odst. 2 o. s. ř. a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé nejprve znovu obsáhle popisují průběh předmětného řízení a argumenty uvedené v jejich odvolání a dovolání. Důvodem porušení jejich práva na spravedlivý proces je podle nich zejména přepjatě formalistický přístup Nejvyššího soudu, který se vůbec nezabýval jejich námitkami a spornými právními otázkami uvedenými v dovolání. Připouštějí, že v úvodu dovolání je citováno znění ustanovení §237 o. s. ř., nicméně zdůrazňují, že poté následuje poměrně rozsáhlá část, ve které se zabývali popisem jednotlivých rozhodnutí ve věci a ve které výslovně uvedli tři okruhy právních otázek, ve kterých spatřovali naplnění podmínek přípustnosti dovolání. V ústavní stížnosti pak ve vztahu k právní otázce uvedené v dovolání pod bodem (3) doplňují svoji argumentaci a tvrdí, že otázka, zda měla být v dané věci aplikována zásada uvedená v ustanovení §3 odst. 2 písm. d) nového občanského zákoníku, nebyla ke dni podání dovolání rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešena. Pokud jde o jejich nesouhlas s rozsudkem krajského soudu, odkazují stěžovatelé na důvody uvedené ve svém dovolání a domnívají se, že k porušení jejich práva na spravedlivý proces tímto soudem došlo nesprávným a neúplným vyhodnocením celé věci a vydáním nepřesvědčivého a nepřezkoumatelného rozhodnutí.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že předsedkyně senátu Nejvyššího soudu odmítla dovolání stěžovatelů pro vady, konkrétně pro absenci vymezení, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud k tomu uvádí, že z textu dovolání, které měl k dispozici, je zřejmé, že stěžovatelé v něm skutečně několikrát zopakovali ustanovení §237 o. s. ř., aniž by jakkoliv konkretizovali, který z uvedených předpokladů přípustnosti považují za naplněný. Ze znění §237 občanského soudního řádu přitom vyplývá, že se jednotlivé předpoklady navzájem vylučují. Pokud se tedy např. dle názoru dovolatele odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, stěží může být dovolání ve vztahu ke stejné právní otázce (řešených otázek nicméně může být více) založeno na tom, že tato otázka ještě nebyla Nejvyšším soudem řešena. To samozřejmě neznamená, že dovolatelé nemohou teoreticky vymezit podmínky přípustnosti in eventum - dovolatel např. může citovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, a pro případ, že by toto rozhodnutí na danou věc dle Nejvyššího soudu nedopadalo, může konstatovat, že daná právní otázka Nejvyšším soudem řešena dosud nebyla (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3762/16 ze dne 11. 4. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé ovšem takto nepostupovali. Je sice pravdou, že v dovolání vymezili právní otázky, žádným způsobem je však nepropojili s jedním z hledisek přípustnosti dovolání vymezených v zákoně. Tento závěr pak nepřímo potvrzuje i vyjádření stěžovatelů v ústavní stížnosti, v níž poukazují na to, že v dovolání "výslovně uvedli tři okruhy právních otázek, ve kterých spatřovali naplnění podmínek přípustnosti dovolání", což ovšem nepředstavuje náležité vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
8. Dovolání tedy skutečně neobsahovalo bližší vymezení konkrétního důvodu přípustnosti dovolání, jak vyžaduje ustanovení §237 o. s. ř. a relevantní judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607), usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1539/15 ze dne 8. 1. 2016 a sp. zn. IV. ÚS 2136/15 ze dne 18. 10. 2016], a to ani explicitně, ani implicitně. Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelé své dovolání formulovali pouze obecně, setrvali v něm na svých námitkách předložených již obecným soudům a obšírně popsali, jak by měly být dle jejich názoru zodpovězeny jimi vymezené otázky. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že (až) v ústavní stížnosti se stěžovatelé pokusili propojit právní otázku uvedenou v dovolání pod bodem (3) s jedním z předpokladů přípustnosti dle §237 o. s. ř.
9. Ústavní soud tak uzavírá, že nehledě na povinnost Nejvyššího soudu volit při posuzování dovolání postup vstřícnější k právu na soudní ochranu, dovolání stěžovatelů vskutku nevyvolávalo pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních obsahových náležitostí stanovených zákonem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení §237 o. s. ř. k vymezení přípustnosti dovolání nepostačují. Nejvyšší soud tedy jeho odmítnutím pro vady neporušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
10. V této souvislosti Ústavní soud znovu poukazuje na to, že úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje zvýšené požadavky na jeho obsah, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Nicméně z toho důvodu zákonodárce zároveň stanovil i speciální podmínku dovolacího řízení v podobě právního zastoupení dovolatele advokátem. Tak i v projednávaném případě byli stěžovatelé při podání dovolání řádně zastoupeni advokátem, kterého si pro zastupování zvolili již před nalézacím soudem a který si měl být vědom, jaké jsou procesní požadavky zákona i judikatury na bezvadné dovolání (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 13).
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
12. Pokud jde o napadený rozsudek krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 14). Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, v němž Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí krajského soudu zhodnotil jako nepřípustnou.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu