ECLI:CZ:US:2017:1.US.17.17.1
sp. zn. I. ÚS 17/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Polanského, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 299/2016-216 ze dne 30. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a navrhl jeho zrušení pro rozpor s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se žalobou podanou dne 11. 9. 2007 domáhal zaplacení částky 25 000 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu na základě §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.).
3. V žalobě se opíral o tvrzení, že dne 26. 12. 2006 ve večerních hodinách byl při projíždění ulicí 5. května v Praze 4 zastaven dvoučlennou hlídkou Policie ČR. Podle policistů se měl dopustit dopravního přestupku, protože při zařazování se před její vozidlo přejel vodorovnou dopravní značku V1a. Za tento přestupek mu policisté uložili blokovou pokutu 1000 Kč, ale stěžovatel s jejím uložením nesouhlasil. Podle tvrzení stěžovatele ho následně jeden z policistů upozorňoval na možnost zadržení řidičského průkazu v případě nezaplacení pokuty. Po konzultaci se svým právním zástupcem požádal příslušníky hlídky o zavolání nadřízeného nebo kontrolního orgánu, což však policisté neučinili. V záznamu o přestupku, který mu byl předán k přečtení, uvedl stěžovatel své vyjádření, že s popisem skutkového stavu přestupku nesouhlasí a že mu bylo policistou vyhrožováno zadržením řidičského průkazu. Volná místa pod svým vyjádřením proškrtl. Policista mu prý začal dále vyhrožovat tím, že ho může zatknout a předvést na policejní oddělení k výslechu. Podle tvrzení stěžovatele následovalo i další jednání, které považoval za šikanózní.
4. Stěžovatel posléze podal stížnost na uvedený postup, při jejímž vyšetřování bylo zjištěno, že příslušník Policie ČR dopsal do stěžovatelem původně proškrtnuté části oznámení o přestupku sdělení, že byl poučen o právu vyjádřit se a o tom, jaká ustanovení příslušných dopravních norem byla porušena. Stěžovatel považoval odpověď oddělení vnitřní kontroly Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, ze dne 27. 2. 2007 za nedostatečnou a bagatelizující jednání policistů.
5. Žalovaná Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu s tím, že nedošlo k narušení či ohrožení osobnostních práv žalobce podle §11 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a nemohla tedy ani vzniknout odpovědnost podle §13 zákona č. 82/1998 Sb.
6. Obvodní soud pro Prahu 7 v rozsudku č. j. 30 C 191/2008-191 ze dne 25. 4. 2016 dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je důvodná. Soud měl za prokázané, že příslušníci Policie ČR hrozili stěžovateli odebráním řidičského průkazu, pokud blokovou pokutu neuhradí, a dále, že příslušník Policie ČR doplnil do Oznámení o přestupku poučení a kvalifikaci přestupku až zpětně - poté, co si stěžovatel Oznámení o přestupku pročetl a co v něm proškrtl volná místa. Soud uznal za prokázaná i další pochybení na straně příslušníků Policie ČR (uvedení rodného čísla namísto data narození, vyplnění (nesprávného) údaje o zaměstnavateli bez souhlasu stěžovatele). Jelikož stěžovatel před podáním žaloby uplatnil svůj nárok u Ministerstva vnitra, které mu však nevyhovělo, shledal soud splněnou podmínku pro uplatnění nároku u soudu. Soud prvního stupně posoudil pochybení příslušníků Policie ČR a dospěl k závěru, že stěžovateli přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích náleží, protože pouhé konstatování porušení práva a omluva ze strany Policie ČR nebyly dostatečné. Stěžovatelem v žalobě požadovaných 25 000 Kč považoval však soud za nepřiměřené vysoké, a proto uznal žalobu důvodnou jen co do částky 20 000 Kč.
7. K odvolání žalované, která tvrdila, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil jinak správně zjištěný skutkový stav a že poskytnutá omluva je dostatečnou satisfakcí s ohledem na protiprávní jednání žalobce, rozhodl Městský soud v Praze touto ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 30. 9. 2016 č. j. 17Co 299/2016-216 tak, že žalobu zamítl.
8. Odvolací soud svým usnesením vyzval oba účastníky, aby se vyjádřili k tomu, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Žádný z nich na nařízení jednání netrval.
9. Odvolací soud ve svém rozsudku nejprve vytkl soudu prvního stupně, že pochybil tím, že ve věci jednal, aniž předtím učinil potřebné procesní kroky k pokračování v přerušeném řízení (jeho usnesení o přerušení řízení bylo Městským soudem v Praze k odvolání pro nepřezkoumatelnost zrušeno a žádné další usnesení již soud 1. stupně nevydal). Nicméně vzhledem k tomu, že jak soud prvního stupně, tak i účastníci byli ve věci činní a zúčastnili se nařízených jednání, odvolací soud již k tomuto procesnímu pochybení prvoinstančního soudu nepřihlížel, protože samo o sobě nemohlo ovlivnit věcnou správnost odvoláním napadeného rozsudku.
10. Městský soud v Praze uznal, že postup příslušníků Policie ČR představoval nesprávný úřední postup, kterým byla stěžovateli způsobena újma, ale tuto újmu nehodnotil jako natolik závažnou. Podle něho došlo sice ke kumulaci pochybení policistů, ale tato pochybení nebyla extrémně závažná a neměla pro stěžovatele zvlášť nepříznivé následky. Tento závěr učinil i ve světle úvahy, že v rovině občansko-právního posouzení mohl vyjít z toho, že stěžovatel se na počátku celého incidentu rovněž choval určitým způsobem v rozporu s právem, což ani sám nerozporoval a což mohlo představovat okolnost poněkud snižující míru jeho nemajetkové újmy. Podle názoru odvolacího soudu byla omluva ze strany Policie ČR ze dne 27. 2. 2007 dobrovolným a v přiměřené lhůtě učiněným aktem, ve kterém žalovaná uznala většinu námitek stěžovatele a který újmu stěžovatele včas a plnohodnotně vyvážil. Považoval ji tedy za dostatečnou satisfakci stěžovatele. Z těchto důvodů posoudil žalobu jako zcela nedůvodnou.
11. Ústavním soudem vyžádané vyjádření městského soudu ani obsah vyžádaného spisového materiálu nepřinesl k věci nic nového.
II. Argumentace stěžovatele
12. Stěžovatel spatřuje porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v tom, že odvolací soud dovodil na základě odlišně hodnocených důkazů jiné skutkové a právní závěry, které byly pro stěžovatele nepředvídatelné a k nimž se nemohl vyjádřit. Podle jeho tvrzení jsou závěry odvolacího soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. listinami zařazenými stěžovatelem ve spisu. Vytýká odvolacímu soudu, že účastníky řízení neupozornil na změnu svého hodnocení co do skutkových zjištění i právního posouzení a nevyzval je k vyjádření. Podle závěru stěžovatele tak představuje ústavní stížností napadený rozsudek tzv. překvapivé rozhodnutí (obdobně jako v případě posuzovaném Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1180/14).
III. Hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), protože proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné podat dovolání (§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
14. Ústavní soud dále připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Zásah do jejich rozhodování je odůvodněn jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, spolu s ostatní judikaturou Ústavního soudu dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinak se Ústavní soud řídí zásadou respektu vůči obecným soudům a vůči jejich interpretaci a aplikaci příslušných právních norem.
15. Ve světle těchto principů dospívá Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze z mezí práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny nevybočuje. Tzv. překvapivé rozhodnutí, které stěžovatel v napadeném rozsudku shledává, bývá obvykle spojováno se situací, kdy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně posoudí po právní stránce odlišně, ale rozhodne potvrzujícím rozsudkem, aniž by pro něj byly dány podmínky, jelikož takto lze rozhodnout jen v případě věcné správnosti výroku napadeného rozhodnutí, přičemž věcnou správností se rozumí jak správnost skutkových tvrzení, tak právního posouzení (např. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998). V judikatuře Ústavního soudu lze nalézt závěry o protiústavnosti postupu soudů v případech tzv. překvapivého rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud změní napadené prvoinstanční rozhodnutí na základě odlišného právního posouzení a svůj právní závěr opře o důkazy, které byly provedeny teprve až v rámci odvolacího řízení a k nimž se stěžovatel neměl příležitost vyjádřit (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006). Obdobná situace však v nyní posuzovaném případě nenastala.
16. Odvolací soud opřel své odlišné právní posouzení o skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, která v zásadě převzal a v nichž měly zcela rozhodující váhu listinné důkazy (v daném kontextu především text samotné omluvy ze strany Policie ČR). Tento fakt relevantně odlišuje napadené rozhodnutí od jiných případů, v nichž Ústavní soud shledal porušení ústavně zaručených práv v situacích, kdy odvolací soud přehodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by provedl (zopakoval) příslušné důkazy (např. výslech znalce v nálezu sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011). To platí i o nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015, na který k podpoře svého argumentu odkazuje stěžovatel; šlo z povahy věci o důkazně mnohem komplexnější situaci svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů a odvolací soud učinil skutková zjištění, jež byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy před soudem prvního stupně, a odvolací soud provedení důkazů nezopakoval. Ani jeden ze zmíněných nálezů tedy není přiléhavý pro nyní posuzovanou věc.
17. Podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud vyšel z toho, že peněžní zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu náleží tehdy, pokud nelze vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (§31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.). V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16 ze dne 29. 3. 2016). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být odůvodněna. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že újma způsobená nesprávným úředním postupem žalované strany byla přiměřeně odčiněna již dobrovolnou a v přiměřené lhůtě poskytnutou omluvou příslušné organizační složky Policie ČR a že poskytnutí zadostiučinění v penězích by neodpovídalo závažnosti takto vzniklé újmy.
18. S ohledem na výše uvedenou zásadu respektu Ústavního soudu k interpretaci a aplikaci podústavního práva obecnými soudy, nedojde-li k vybočení z ústavně zaručených základních práv, není úlohou Ústavního soudu tento právní závěr odvolacího soudu jakkoliv zpochybňovat. Ústavní soud nemůže přitakat stěžovateli, že by byl tento právní závěr odvolacího soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy (zejména s textem samotné omluvy), jak uvádí v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že uvedený právní závěr odvolacího soudu nebyl založen na nějakém zcela novém právním argumentu či nové právní kvalifikaci, ale odpovídal právnímu hodnocení, které bylo předmětem projednávání již před soudem prvního stupně, nelze ani z tohoto hlediska shledat postup odvolacího soudu jako naplňující tzv. překvapivé rozhodnutí.
19. K námitce stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, že jej měl odvolací soud vyzvat k vyjádření ohledně změněných skutkových a právních závěrů, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel si měl být vědom toho, že odvolací soud může dospět k jinému právnímu závěru na základě shodných skutkových zjištění i bez nařízeného jednání a mohl trvat na nařízení jednání ve věci, což však ke své škodě neučinil.
20. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. K části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel cituje kritické výroky předsedy Ústavního soudu k práci policie, Ústavní soud pouze uvádí, že se příslušná citace nevztahuje k projednávané věci. Nicméně i pokud by byla brána jako společenský kontext, v níž má být předmětná ústavní stížnost nahlížena, nelze než uzavřít, že ani ústavní stížností napadený rozsudek není případné interpretovat tak, že by aproboval pochybení příslušníků Policie ČR v jednání vůči stěžovateli. Odvolací soud (jen) jinak posoudil míru přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou stěžovateli a opřel se zejména o omluvný text příslušné organizační složky Policie ČR.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu