ECLI:CZ:US:2017:1.US.1751.17.1
sp. zn. I. ÚS 1751/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) MUDr. Jiřího Pleschingera, a b) Jaroslavy Pleschingerové, zastoupených JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze, Ostrovského 253/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 403/2017-892 ze dne 1. března 2017, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejší účastnice Dexindra s. r. o., se sídlem v Praze, Křižovnická 86/6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, že nájem nebytových prostor mezi stěžovateli jako povinnými z exekuce a nájemkyní Denika, spol. s r. o., je vadou, která prodejem v dražbě zanikne. Dospěl k závěru, že Denika, spol. s r. o., sice v nemovité věci provozuje ordinaci zubního lékaře, na jejímž zachování je veřejný zájem, není však důvod, proč by tato skutečnost měla být vázána na draženou nemovitou věc a jít tak k tíži oprávněného. K tomuto závěru soud vedlo především zjištění personálního propojení mezi stěžovateli a nájemkyní, zjevná nevýhodnost smlouvy nájemní smlouvy ve prospěch Denika, spol. s r. o., a předpokládaných majetkových možností této společnosti. Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil.
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelů odmítl pro vady. Stěžovatelé v něm nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, zejména neuvedli, od jakého ustáleného právního názoru Nejvyššího soudu se měl městský soud odchýlit.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jím došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu. Porušení stěžovatelé spatřovali v tom, že zvolený výklad je nadmíru restriktivní a ve svém důsledku vede k tomu, že právo nájmu nebytových prostor musí vždy zaniknout s exekucí nemovité věci, byť jde o zdravotnické zařízení, na jehož provozu je dán veřejný zájem. Přesunem zdravotnického zařízení utrpí jeho dobrá pověst a stěhování bude vyžadovat náklady až do výše jednoho milionu korun českých. Pro umístění stomatologicko-chirurgického pracoviště navíc platí zcela zvláštní požadavky, které není snadné splnit. Ve věci nebylo vedeno řádné důkazní řízení, soud rozhodl pouze na základě nepodložených tvrzení vedlejší účastnice.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a dovoláním stěžovatelů; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro vady, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).
6. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.
7. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v §237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2000/16 ze dne 6. 12. 2016).
8. Z dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé splnění předpokladů přípustnosti dovolání vymezili toliko konstatováním, že se obvodní a městský soud při řešení procesní otázky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Onu ustálenou rozhodovací praxi stěžovatelé blíže neurčili a spornou procesní otázku lze dovodit toliko z kontextu celého dovolání: posouzení veřejného zájmu na zachování nájemního práva Denika, spol. s r. o. a tím zachování ordinace zubního lékaře. Judikaturu Nejvyššího soudu stěžovatelé necitovali vůbec, konkrétní závěry obvodního soudu založené na konkrétních skutkových zjištěních rozporovali pouze obecným tvrzením. Nijak se tedy vůči předchozí rozhodovací činnosti vrcholných soudů nevymezili a tím spíše její závěry nijak nepropojili s předpoklady přípustnosti vyjádřenými v §237 občanského soudního řádu.
9. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání by mohla být založena jen v případě, že by stěžovatelé skutečně vymezili otázku hmotného nebo procesního práva (odst. 27 nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16), přičemž takovou otázku musí vymezit konkrétně.
10. Stěžovatelé tak své právo před dovolacím soudem neuplatnili stanoveným postupem, který teprve požívá ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu