ECLI:CZ:US:2017:1.US.1779.17.1
sp. zn. I. ÚS 1779/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti KOMETA PS a. s. Brno, se sídlem Sportovní 486/4, Brno, IČ: 60721651, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2017 č. j. 28 Cdo 3508/2016-889, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2016 č. j. 44 Co 77/2011-859 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2010 č. j. 37 C 167/98-767, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. června 2017, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Původní žalobce KOMETA ZS a.s. [nyní stěžovatelka (v osobě insolvenčního správce Zrůstek a partneři v. o. s.)] se domáhala v soudním řízení zaplacení 1 690 956,61 Kč s příslušenstvím proti žalovaným 1. HC KOMETA Brno, 2. Petru Adamcovi, 3. Ing. Lubomíru Grmelovi, CSc., 4. Mgr. Josefu Černému, 5. Mgr. Janu Barákovi, 6. Martinu Hrstkovi, 7. Vladimíru Brůžičkovi a 8. Pavlovi Janů, s odůvodněním, že původní žalobce č. 1 uzavřel smlouvu o pronájmu ledové plochy, nebytových prostor a obchodní spolupráci z 1. srpna 1997, z níž prvý žalovaný nesplnil povinnost úhrady částek, fakturovaných podle této smlouvy; vůči ostatním žalovaným pak nárokovala žalovanou částku z odůvodněním, že byli postupně ve vedení prvého žalovaného, a i přes znalost majetkových poměrů nepodali návrh na prohlášení konkurzu na jeho majetek, čímž znemožnili uspokojení stěžovatelky z tohoto majetku, a dále tento majetek vyvedli, resp. převedli na jiné subjekty, čímž způsobili stěžovatelce škodu.
3. Městský soud v Brně druhým v pořadí rozsudkem ze dne 20. prosince 2010 č. j. 37 C 167/98-767 žalobu zamítl. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Brně, rozsudkem ze dne 3. února 2016 č. j. 44 Co 77/2011-859, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jen pokud se týká vztahu mezi stěžovatelkou a 1. žalovaným, změnil tak, že 1. žalovaný je povinen stěžovatelce zaplatit 1 586 104 Kč s příslušenstvím. Jinak ve zbytku prvního výroku tento rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. března 2017 č. j. 28 Cdo 3508/2016-889 podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že povinnost uhradit žalovanou částku mají i žalovaní č. 2 až 7 z titulu jejich zákonného ručení za závazky 1. žalovaného, a z tohoto titulu se domáhala jejich ručitelské povinnosti za závazky 1. žalovaného ve smyslu analogické aplikace §194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku. Stěžovatelka má za to, že interpretace obsažená v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně se ocitá v nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod a napadená rozhodnutí lze kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím jako porušující základní práva na řádný proces a na ochranu vlastnictví. Pokud soudy v dané věci odmítly na vztah mezi 1. žalovaným a ostatními žalovanými analogicky (subsidiárně) aplikovat §194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku, pak podle názoru stěžovatelky pominuly systematické a logické souvislosti a takovéto odůvodnění odmítnutí aplikace citovaných ustanovení nelze považovat za dostatečné a smysluplné.
5. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýkala znemožnění přístupu k tomuto soudu, když tento, podle tvrzení stěžovatelky nesprávně, odmítl projednat podané dovolání a věcně o něm rozhodnout. Dále stěžovatelka tvrdila, že dovolací soud aplikoval judikaturu tohoto soudu, která není v dané věci případná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
9. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
10. Odvolací soud shledal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávným, pokud jde o vztah mezi stěžovatelkou a 1. žalovaným v části, kde došlo k zamítnutí žaloby o zaplacení 1 586 104 Kč, ale co do zbytku uplatněného nároku, jakož i v zamítnutí žaloby s celým nárokem stěžovatelky vůči fyzickým žalovaným, je podle závěru učiněného odvolacím soudem věcně správné.
11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že odůvodnění tohoto rozhodnutí obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
12. Ve výsledku Ústavní soud kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu