ECLI:CZ:US:2017:1.US.1815.16.1
sp. zn. I. ÚS 1815/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Melingera, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, č. j. 20 Cdo 896/2016-530, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 18. 1. 2010 vydal Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz č. j. 23 Cm 522/2009-13, na jehož základě byli stěžovatel a Ing. Jiří Freund povinni zaplatit vedlejší účastnici, tj. společnosti KASAINVEST, spol. s r. o., částku 9 304 623 Kč s příslušenstvím. Dne 29. 11. 2011 zahájila vedlejší účastnice proti povinným dvě separátní exekuční řízení, a to u téhož exekutora. Dne 9. 5. 2012 byla mezi vedlejší účastnicí a společností KE 747, s. r. o., uzavřena smlouva o postoupení pohledávky za Ing. Jiřím Freundem. K návrhu oprávněné došlo k zastavení exekučního řízení ve vztahu k Ing. Freundovi. Společnost KE 747, s. r. o., následně převedla svoji pohledávku na společnost Corporate Assistance, s. r. o., a ta ji postoupila na Roberta Williama Seiferta. Dne 22. 8. 2012 uzavřel Ing. Freund s oprávněným kupní smlouvu na převod spoluvlastnického podílu na nemovitosti, ve které je zmíněna postupovaná pohledávka a její hodnota byla započtena na kupní cenu.
V návaznosti na výše uvedené podal stěžovatel dne 13. 6. 2013 návrh na zastavení exekuce vůči své osobě, neboť měl za to, že došlo k zániku dluhu započtením. Vedlejší účastnice s tímto postupem však nesouhlasila, popírala zánik závazku stěžovatele, a to přesto, že jí bylo známo, že závazky stěžovatele a Ing. Freunda zanikly (vedlejší účastnice realizovala zisk z pohledávky jejím prodejem společnosti KE 747, s. r. o.).
Obvodní soud pro Prahu 3 svým usnesením ze dne 8. 10. 2015, č. j. 35 EXE 36887/2011-452, návrh na zastavení exekuce zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 62 Co 428/2015-496, v prvním výroku změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil, dále ve druhém výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení před soudy obou stupňů a ve třetím výroku stanovil oprávněné i povinnému povinnost zaplatit náklady exekuce, a to každý jednou polovinou. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odvolací soud tím, že shledal zavinění zastavení exekuce na straně obou účastníků řízení. Ve věci bylo plněno Ing. Freundem, a to teprve dne 22. 8. 2012. V tom spatřoval odvolací soud procesní zavinění na straně povinného. Na druhé straně přihlédl soud ke skutečnosti, že oprávněná vedla proti povinnému exekuční řízení ještě dlouho poté, co solidárně zavázaný dlužník uhradil dluh (byla to rovněž oprávněná, kdo pohledávky rozdělil). Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, když dospěl k závěru, že na řešení dovolatelem předestřené problematiky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Ten podle Nejvyššího soudu v případě zastavení exekuce rozhodoval o nákladech exekuce podle ustanovení §89 e. ř. (§271 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 e. ř.) s ohledem na procesní zavinění účastníků exekučního řízení a nikoliv podle ustanovení §142 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že v zájmu právní jistoty by o stejných věcech mělo být rozhodováno stejně a odkázal na některá rozhodnutí obecných soudů, v nichž byly náklady exekučního řízení přiznány povinnému poté, co oprávněný vyslovil nesouhlas se zastavením exekuce. Pokud stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce a oprávněná s takovým návrhem nesouhlasila, pak by podle něj měly být náklady na exekuci ve smyslu ustanovení §89 e. ř. přičítány oprávněnému. Zavinění za zastavení exekučního řízení poté, co oprávněný nesouhlasí se zastavením exekuce, je podle stěžovatele zaviněním oprávněné.
Dále stěžovatel namítá, že ačkoliv řádně vymezil právní otázky pro dovolání, Nejvyšší soud se jimi odmítl zabývat. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu podle stěžovatele vyplývá, že tento nepovažuje občanský soudní řád za právní normu, která by se používala na exekuční řízení. Přímá aplikace o. s. ř. přitom vyplývá z ustanovení §55b odst. 1 e. ř. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy zcela popřely princip odpovědnosti účastníka řízení za vedení řízení. O jeho odpovědnosti za zastavení exekuce je možno uvažovat jen do okamžiku, kdy oprávněný oznámil exekutorovi, že pohledávka byla vymožena tím, že došlo k jejímu uhrazení druhým solidárně zavázaným dlužníkem. Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za nelogická a nespravedlivá. Oprávněná si podle stěžovatele počínala zjevně amorálně a na hranici podvodu. Soudy zcela pominuly motivaci vedlejší účastnice k jednání, které není standardní a které je možno považovat za šikanu. Vedlejší účastnice si od samého počátku počínala tak, aby se situace stala nepřehlednou. Stěžovatel má za to, že základním principem při rozhodování o nákladech řízení je princip úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř., tak jak to vymezil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 29 Cdo 2438/2013.
Stěžovatel je toho názoru, že měl v dané věci 100% úspěch ve věci a soud rozhodnutím o nákladech exekuce vyjádřil podle něj své přesvědčení, že úkony povinného nesloužily k účelnému bránění práva. S takovým náhledem na věc se stěžovatel neztotožňuje, neboť minimálně od úhrady dluhu Ing. Freundem bylo další vedení exekuce bezpředmětné. V souvislosti s tím stěžovatel upozornil též na možnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Podle stěžovatele byla motivem vedlejší účastnice snaha získat případně dvojí plnění, tedy plnění v celkovém rozsahu cca 20 mil. Kč.
III.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutím obecného soudu došlo k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by již měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.
Odkazuje-li stěžovatel na jiná rozhodnutí obecných soudů, v nichž bylo o nákladech exekučního řízení rozhodnuto odlišně, nutno uvést, že tato byla vydána ve věcech s odlišným skutkovým základem, kdy byla formou exekuce vymáhána plnění na základě neplatného rozhodčího nálezu. Poukazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, pak toto dopadá na zcela odlišnou právní situaci, a to na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Nejvyšší soud se ve zmíněném rozhodnutí vztahu občanského soudního řádu a exekučního řádu nevěnoval, a to na rozdíl od Nejvyšším soudem zmíněného usnesení sp. zn. 21 Cdo 2917/2014. Odkazuje- -li stěžovatel na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., tak je výlučně na úvaze obecných soudů, zda byly splněny podmínky pro jeho aplikaci či nikoli.
Podle náhledu Ústavního soudu se již odvolací soud dostatečně věnoval předpokladům toho, zda lze na solidární závazek stěžovatele a Ing. Freunda nahlížet jako na splněný. Odvolací soud ve svém odůvodnění jasně vyložil důvody, pro které spatřoval zavinění zastavení exekuce na straně stěžovatele, a pro které na straně oprávněné. Do takto rozloženého nastavení nákladů nemíní Ústavní soud jakkoli zasahovat.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu