ECLI:CZ:US:2017:1.US.1964.17.1
sp. zn. I. ÚS 1964/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Jiřího Uhlíře, zastoupeného Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem Seifertova 455/17, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2017 č. j. 17 Co 30/2017-111 a usneseni Okresního soudu v Kladně ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 14 C 8/2014-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení označených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. (dále jen "Listina"). Dále namítal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že civilní soudy nesprávně zamítly jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci vydání bezdůvodného obohacení 7 500 Kč spolu s úhradou úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení. Svůj nárok odůvodňoval tím, že uvedenou částku uhradil jako zálohu na právní služby při zastupování u Ústavního soudu Mgr. Janem Maškem, advokátem. K poskytování právních služeb však nedošlo, jednal toliko s koncipientkou a ani nebyla uzavřena dohoda o ceně služby. Obecné soudy již v původním řízení pochybily tím, že nebyl proveden zásadní důkaz navržený stěžovatelem, kdy soud měl žalovanému uložit povinnost, aby tento důkaz (daňový doklad) předložil soudu. Doklad by prokazoval, že advokátem nebyla služba poskytnuta.
3. Soudní řízení neprobíhalo v souladu s platnými právními předpisy (dokazování bylo neúplné, odvolací soud převzal chybné závěry soudu I. stupně, absence řádného odůvodnění, nevypořádání se s tvrzeními stěžovatele). Podle názoru stěžovatele civilní soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že nebyly naplněny podmínky obnovy řízení, protože nepředložil žádný nový důkaz, který by mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu ve věci opomenutých důkazů a navrhl, aby napadená rozhodnutí byla nálezem zrušena.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů.
7. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého, pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkumné řízení, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížnosti jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti.
8. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že civilní soudy se celou věcí zabývaly, svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
9. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by jeho spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem a vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
10. Závěry uvedené v napadených rozhodnutích nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
11. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu