ECLI:CZ:US:2017:1.US.2000.17.1
sp. zn. I. ÚS 2000/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou sídlem Václavská 20, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 59/2017-2178, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 10. 2016, č. j. 30 P 482/2015-2146, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a V. S., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2017, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatele před obecnými soudy došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na svobodnou volbu povolání a práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
II.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 10. 2016, č. j. 30 P 482/2015-2146, bylo na návrh vedlejší účastnice zvýšeno výživné, které byl povinen hradit stěžovatel, a to na částku 30 000,- Kč s účinností od 1. 1. 2013, přičemž byla stanovena povinnost uhradit nedoplatek na výživném. Současně byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného na vedlejší účastnici a bylo rozhodnuto, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení. Návrh na zvýšení výživného na částku 45 000,- Kč měsíčně podala matka vedlejší účastnice ještě v době její nezletilosti, kdy návrh odůvodnila změnou poměrů na straně vedlejší účastnice spočívající zejména v jejím věku a s tím souvisejícími náklady na studium a zájmové aktivity. Stěžovatel navrhl zamítnutí návrhu na zvýšení výživného a naopak s ohledem na tvrzené změny poměrů na straně vedlejší účastnice a jejích rodičů navrhl snížit výživné na částku 12 500,- Kč měsíčně. Uvedl, že náklady na zájmovou činnost vedlejší účastnice se snížily a naopak došlo ke zvýšení vyživovací povinnosti matky vedlejší účastnice. Poukázal na skutečnost, že vedlejší účastnici již byly vytvořeny dostatečné úspory v částce 1 162 500,- Kč a zároveň že došlo ke změně poměrů na straně stěžovatele spočívající ve snížení příjmů z podnikatelské činnosti, zhoršení zdravotního stavu a dovršení důchodového věku.
3. Okresní soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování mimo jiné výslechem stěžovatele a matky vedlejší účastnice, výslechem ostatních zletilých dětí stěžovatele, lékařskými zprávami o stavu stěžovatele a potvrzeními o příjmech a majetku stěžovatele, matky vedlejší účastnice a společností s účastí stěžovatele. Na základě provedených důkazů okresní soud uzavřel, že podmínky pro zvýšení výživného jsou splněny, neboť v mezidobí, kdy výživné nebylo upravováno po dobu 6 let, potřeby stěžovatelky vzrostly již pouze v souvislosti s jejím dospíváním, navíc se vedlejší účastnice připravuje již na další studium na vysoké škole a věnuje se mnoha zájmovým aktivitám a náklady, které vynakládá, směřují k jejímu dalšímu rozvoji, což koresponduje i s aktivitami, které stěžovatel podporoval u ostatních svých dětí a kterým se věnuje i on sám. Okresní soud také zohlednil závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 650/15 (toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), kdy konstatoval, že ačkoliv by poměry na straně stěžovatele umožnily i vyšší výživné ve prospěch vedlejší účastnice, je v souladu se závěry uvedeného nálezu, aby výše výživného činila částku 30 000,- Kč, neboť není funkcí výživného zajistit neomezená přání a potřeby dítěte, ale rovněž je vychovávat k samostatnosti a nezávislosti, když stanovená výše výživného umožňuje vedlejší účastnici zajistit své základní potřeby na úrovni odpovídající životní úrovni stěžovatele.
4. K odvolání stěžovatele ve věci opětovně rozhodoval Krajský soud v Praze (dále také jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 59/2017-2178, změnil rozsudek okresního soudu tak, že návrh na zvýšení výživného se zamítá, v ostatním byl rozsudek okresního soudu potvrzen a žádné ze stran nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel opětovně navrhoval snížení výživného na částku 12 500,- Kč zejména z důvodu snížení jeho příjmů v důsledku věku a zdravotního stavu. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, avšak na základě provedeného dokazování dospěl k jiným závěrům. Poukázal na skutečnost, že v řízení o změně výživného soud nepřezkoumává dříve vydaná rozhodnutí a izolovaně poměry účastníků, ale zabývá se tím, zda došlo ke kvalifikované změně poměrů, která opodstatňuje změnu rozhodnutí o výživném. Odvolací soud uzavřel, že došlo ke zvýšení potřeb na straně vedlejší účastnice a zároveň se však zvýšil příjem i rozsah majetku na straně matky vedlejší účastnice, zatímco ke změně v příjmových a majetkových poměrech stěžovatele nedošlo. I zde bylo odkázáno na závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 a závěrem bylo shledáno, že platbou ve výši 25 000,- Kč je splněn zákonný požadavek shodné životní úrovně vedlejší účastnice se stěžovatelem a s ohledem na ostatní skutečnosti (zvýšení potřeb vedlejší účastnice, ale zároveň zvýšení příjmů na straně matky vedlejší účastnice) krajský soud neshledal důvod pro snížení, ale ani zvýšení výživného.
III.
5. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost s přesvědčením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zejména tím, že se soudy nezabývaly stěžovatelovými argumenty a důkazy pro snížení výživného a do svých rozhodnutí fakticky nepromítly závěry citované judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel zdůraznil, že v oblasti jeho podnikání (asistovaná reprodukce) došlo k výraznému nárůstu konkurence a tudíž ke snížení příjmů a rovněž s ohledem na svůj věk již stěžovatel nedosahuje tak vysokých příjmů jako dříve, když většinu svého podnikání postupně přesouvá na své děti A. S. a L. S. Stěžovatel svou situaci označuje za "bludný kruh", kdy změna poměrů na jeho straně nastane až odchodem do důchodu, který však nemůže uskutečnit z důvodu vysoké vyživovací povinnosti k vedlejší účastnici. Zmiňuje současně, že vedlejší účastnice se k němu chová nevhodně a žije nákladným způsobem života. Dle názoru stěžovatele ani žádný ze soudů nezohlednil skutečnost, že vedlejší účastnice chodí na brigády a tudíž část svých potřeb pokryje svými výdělky, za nepřiléhavé označil i posouzení vyživovací povinnosti ze strany matky vedlejší účastnice. Stěžovatel pak opakuje závěry již citovaného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15, které dle jeho názoru soudy do svých rozhodnutí nepromítly. Rozhodnutím soudů je ze strany stěžovatele dále vytýkán přehnaný formalismus, absence komplexního zhodnocení majetkových poměrů vedlejší účastnice a nedostatečné odůvodnění, z něhož vyplývá extrémní rozpor provedených důkazů se skutkovými zjištěními. Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
IV.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), když mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů a nemůže provádět dohled nad jejich rozhodovací činností či dokonce instanční přezkum jejich rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne i zásada volného hodnocení důkazů dle §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
10. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je zejména nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry, které soudy obou stupňů vyvodily z provedeného dokazování, tedy nesouhlas stěžovatele s rozhodovací činností obecných soudů, zejména pak se závěry obou soudů ohledně změny poměrů na straně stěžovatele a vedlejší účastnice. Ústavní soud je nucen zopakovat, že s ohledem na jeho postavení není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů, které proběhlo před obecnými soudy, a to ani v případě, že by považoval jiné hodnocení za přiléhavější. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pouze stav, kdy by hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry byly důsledkem zjevného faktického omylu nebo logického excesu, což ovšem není případ posuzované ústavní stížnosti. Skutkové závěry soudů obou stupňů jsou naproti tvrzení stěžovatele v souladu s provedeným dokazováním (kdy tyto důkazy tvoří sourodý celek) a nejsou navzájem rozporné. Soudy se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s relevantními tvrzeními, důkazními návrhy a námitkami obou stran.
11. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení §913 či §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Při posouzení majetkových poměrů rodičů je přitom vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 511/05, nebo ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 299/06, tato i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Uvedené zásady řízení o určení výše výživného v projednávaném případě porušeny nebyly.
12. Nad rámec shora uvedeného lze konstatovat, že soudy obou stupňů měly v dané věci k dispozici rozsáhlý důkazní materiál, který opatřil soud prvního stupně, a hodnocení důkazů provedly v souladu se zásadami, na kterých spočívá právo na spravedlivý proces. K tvrzení stěžovatele, že se stávajícím stavem dostává do tzv. bludného kruhu, kdy nemůže omezit své pracovní aktivity z důvodu vyživovací povinnosti, lze uvést pouze toliko, že soudy posuzují stav stávající, nikoliv budoucí. Pokud za stávající situace soudy dospěly k závěru, že podstatná změna okolností odůvodňující snížení výživného ze strany stěžovatele není dána, neznamená to, že by stěžovatel při další změně okolností nemohl o snížení výživného opětovně žádat. S ohledem na nabytí zletilosti vedlejší účastnice je pak dán prostor i pro případnou dohodu stran. Ústavní soud dále zmiňuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu napadla samostatnou ústavní stížností i vedlejší účastnice, přičemž i její ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 1900/17), když nebylo konstatováno porušení práva na spravedlivý proces.
13. Ústavní soud tedy po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů obou stupňů, v dané věci neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že se obecné soudy posouzením poměrů stěžovatele, vedlejší účastnice a její matky v průběhu řízení řádně zabývaly, jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily a zohlednily i stávající judikaturu týkající se stanovení výše výživného.
V.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu