ECLI:CZ:US:2017:1.US.204.17.1
sp. zn. I. ÚS 204/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Daňka, zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 11 C 198/2013-128 ze dne 9. 10. 2015, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 41/2016-161 ze dne 11. 5. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4829/2016-195 ze dne 2. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z obsahu přiloženého spisového materiálu zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j. 11 C 198/2013-128 ze dne 9. 10. 2015 zamítl žalobu stěžovatele, v níž požadoval, aby byla žalované Zoře Šotkovské - sousedce stěžovatele - uložena povinnost zamezit obtěžování stěžovatele štěkotem psů přítomných na jejím pozemku.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 71 Co 41/2016-161 ze dne 11. 5. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 4829/2016-195 ze dne 2. 11. 2016 odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci, neboť obecné soudy bez řádného zdůvodnění neakceptovaly jeho důkazní návrh spočívající v provedení zvukového měření intenzity psího štěkotu v jeho ložnici, dále nepřihlédly k rozporům v důkazech ohledně otázky vlastnictví psů a nezabývaly se ani zdravotními problémy stěžovatele, jejichž příčinou měl být právě psí štěkot. Dle stěžovatele soud prvního stupně pochybil i při provádění důkazu zvukovými a obrazovými nahrávkami, když při jednání přehrál pouze jejich zlomek, a to ještě způsobem, kdy zvuk nebyl v jednací síni dobře slyšet. Jelikož napadená rozhodnutí závisela na vyřešení otázky hlasitosti štěkotu, činí výše vypočtené vady dle názoru stěžovatele napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými.
Jak patrno, podstatou předloženého stížnostního návrhu je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů, upínajícími se k otázce, zda docházelo k jeho rušení nad míru přiměřenou poměrům (§1012 a §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a zda tedy bylo namístě vydat příkaz zdržení se takového obtěžování. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není tak povolán ani "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Jeho zásah by zde připadal v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
Nic takového ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatele řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žaloby, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Vycházely přitom především ze svědeckých výpovědí sousedů, jakož i manželky stěžovatele, která bydlí v témže domě jako stěžovatel, z nichž vyplynulo, že psí štěkot nepřekračuje míru v místě obvyklou, resp. že ostatní sousedy nijak neruší. Obecné soudy dále dovodily, že za specifickou reakci psů na jeho osobu je odpovědný sám stěžovatel, který po nich opakovaně házel hlínu, drny, kamínky a v jejich těsné blízkosti vrhal petardy a střílel ze signální pistole. Na základě těchto skutečností dospěly obecné soudy k závěru, že psí štěkot nepředstavuje nedovolenou imisi. Výše uvedeným úvahám obecných soudů neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu tedy je jakkoliv přehodnocovat.
S otázkou, do jaké míry jsou obecné soudy povinny akceptovat důkazní návrhy účastníka řízení, se podrobně vypořádal Nejvyšší soud na str. 3 - 4 svého usnesení, a to včetně odkazů na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud má v souladu s názorem Nejvyššího soudu za to, že se v případě stěžovatele nejednalo o tzv. opomenuté důkazy, neboť jejich neprovedení bylo, vzhledem k okolnostem, zdůvodněno dostatečně. V dalším se na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pro stručnost odkazuje.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti nebylo možno vyhovět ani žádosti stěžovatele a přiznat mu náhradu nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu