ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4829.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4829/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Lidická 613, proti žalované Z. Š. , zastoupené Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Svatoplukova 1209, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 11 C 198/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2016, č. j. 71 Co 41/2016-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4 356 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Pavla Szkandery, advokáta se sídlem ve Frýdku – Místku, Svatoplukova 1209, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále soud „prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2015, č. j. 11 C 198/2013-128, zamítl žalobu, „aby žalovaná byla povinna zamezit obtěžování žalobce štěkotem psů na svém pozemku parcela č. 1122 – ostatní plocha v obci B. k. ú. B.“ (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 27 406 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalované.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 71 Co 41/2016-161, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Výrok II. změnil tak, že výši náhrady nákladů řízení stanovil částkou 22 688 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Namítal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky zjištění přesné míry intenzity štěkotu psů z pozemků žalované, která musí být měřena z pozemku žalobce, respektive též z vnitřní části jeho domu. K této, pro věc rozhodné skutečnosti, navrhl provedení zvukového měření Krajskou hygienickou stanicí v Ostravě, které však bylo jako důkaz nadbytečný zamítnuto. Dále uvedl, že soud prvního stupně neprovedl řádně důkaz zvukovými a obrazovými záznamy štěkotu psů, neboť při jednání přehrál jen zlomek obsahu těchto záznamů. Protože nalézací soud neprovedl navržené důkazy, nemohl být objektivně zjištěn skutkový stav věci a napadené rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. Rovněž namítal, že se nalézací soud nevypořádal s důkazy lékařskými zprávami, z nichž vyplývalo, že žalobce trpí již od roku 2013 psychickými obtížemi, které – dle jeho přesvědčení – souvisejí se štěkotem psů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání a označila je s poukazem na §237 o. s. ř. za nepřípustné. Dovozovala, že v řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, z něhož byla učiněna správná skutková zjištění. Ta byla dále správně právně posouzena v tom smyslu, že psí štěkot není v poměrech projednávané věci imisí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání, jakož i vyjádření k dovolání, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 14. 8. 2013 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a
že je
splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
Dovolání není přípustné již jen proto, že dovolatel řádně nevymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř. Nedostatek dovolání dále spočívá v tom, že žalobce nijak nespecifikoval ani důvod dovolání, kterým může být toliko výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podstatou dovolání je nesouhlas žalobce s rozsahem provedeného dokazování nalézacím soudem a z toho vyplývajícím neúplně zjištěným skutkovým stavem, který má dle jeho názoru za následek vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí. Dovolatel rovněž namítal, že se nalézací soud nijak nevypořádal s lékařskými zprávami o jeho psychických obtížích, jež mají původ v obtěžování štěkotem psů.
Dovolání obsahuje polemiku s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem i soudem prvního stupně (dovolatel zejména napadá správnost hodnocení důkazů svědeckými výpověďmi) a s neúplnými skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení. Namítá tak, že na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu soud dospěl k nesprávným právním závěrům. Od 1. 1. 2013 však nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Samostatným dovolacím důvodem nemůže být ani námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Deficit v hodnocení důkazů z hlediska zákonnosti jejich provedení či užití pravidel formální logiky se však z obsahu procesního spisu nepodává.
Dle dovolatele odvolací soud pochybil i procesně, neboť nevyhověl jeho důkaznímu návrhu, tedy změření intenzity štěkotu psů, jež by provedla Krajská hygienická stanice v Ostravě. Dovolací soud vychází konstantně ze závěru, podle něhož účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, jež jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Této své povinnosti soud prvního stupně i soud odvolací v posuzované věci dostály.
Jelikož žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „do všech jeho výroků,“ tedy i do výroku o nákladech odvolacího řízení, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do tohoto výroku. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání nijak nevyhověl.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 2. listopadu 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu