ECLI:CZ:US:2017:1.US.2046.16.1
sp. zn. I. ÚS 2046/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdeňka Habáně a 2) Ivany Habáňové, zastoupených JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem Na Neklance 904/26, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 31/2013-75 ze dne 17. 9. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 49/2015-112 ze dne 26. 3. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4811/2015-145 ze dne 23. 2. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že v řízení nebyl respektován princip rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") rozsudkem č. j. 15 C 31/2013-75 ze dne 17. 9. 2014 ve výroku I. zamítl žalobu stěžovatelů, jejímž prostřednictvím po žalované obchodní společnosti DACHI, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), žádali zaplacení částky 753 700 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. pak obvodní soud za použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve sporu úspěšné vedlejší účastnici nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 25 Co 49/2015-112 ze dne 26. 3. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a zavázal stěžovatele, aby společně a nerozdílně uhradili vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 33 605 Kč.
Proti rozhodnutí městského soudu podali stěžovatelé následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 4811/2015-145 ze dne 23. 2. 2016 odmítl.
Obecné soudy založily svá rozhodnutí na zjištění, že mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí jakožto realitní kanceláří byla uzavřena ústní smlouva o zprostředkování prodeje bytu. Vedlejší účastnice následně zajistila zájemce o koupi a současně nabídla stěžovatelům možnost využít služeb svého smluvního advokáta Mgr. Mariána Šťastného. Dne 26. 4. 2010 došlo k uzavření kupní smlouvy mezi stěžovateli na straně prodávajících, Petrem Veselíkem a Petrou Lhotskou na straně kupujících a Mgr. Mariánem Šťastným jakožto schovatelem, do jehož úschovy byla posléze složena kupní cena. Přestože byly splněny podmínky stanovené kupní smlouvou, Mgr. Šťastný nepřevedl na účet stěžovatelů část kupní ceny ve výši 685 000 Kč a neuhradil ani daň z převodu nemovitosti. Jmenovaný advokát svůj závazek písemně uznal, nicméně doposud jej neuhradil. Proti Mgr. Šťastnému bylo v době řízení před obecnými soudy vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť obdobným jednáním jako v případě stěžovatelů měl svým klientům způsobit škodu v celkové výši 118 087 832,90 Kč. Obecné soudy dovodily, že mezi prodávajícími, kupujícími a advokátem byla uzavřena tzv. svěřenecká smlouva, která zakládá prodávajícím právo požadovat neuhrazenou kupní cenu po Mgr. Šťastném. Naopak odpovědnost vedlejší účastnice dle §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dána není, neboť Mgr. Šťastný jednal vlastním jménem a na vlastní účet a nevykonával tedy činnost ve prospěch vedlejší účastnice.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti s výše uvedeným posouzením neztotožnili a setrvali na názoru, že právní služba poskytnutá Mgr. Šťastným byla součástí jejich smluvního vztahu s vedlejší účastnicí, v němž jakožto spotřebitelé spoléhali na její profesionální úsudek. Dle názoru stěžovatelů vedlejší účastnice ručila za schopnost a způsobilost advokáta, jakož i za splnění jeho závazků obsažených v kupní smlouvě, a pokud obecné soudy rozhodly opačně, nedostály své povinnosti chránit spotřebitele jakožto slabší smluvní stranu. Stěžovatelé obecným soudům konkrétně vytýkali, že nedostatečně zjistily skutkový stav věci, když pominuly důkazy vážící se k obsahu ústní zprostředkovatelské smlouvy, dále důkazy vypovídající o povaze smluvního vztahu mezi advokátem a vedlejší účastnicí, z nichž vyplývalo, že advokát jednal v jejím zájmu. Stěžovatelé odmítli, že by se mohlo jednat o exces, který by vylučoval odpovědnost právnické osoby, neboť takovou výhradu nelze ve vztahu mezi spotřebitelem a poskytovatelem služby uplatnit. Stěžovatelé rovněž namítli, že je odvolací soud nepřípustně potrestal za uplatnění práva na odvolání, když jim, na rozdíl od soudu prvního stupně, uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení.
Jak patrno, podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelů se skutkovými zjištěními obecných soudů a z nich odvozeným právním posouzením věci, které spočívalo v otázce, zda je vedlejší účastnice povinna uhradit stěžovatelům částku zpronevěřenou z advokátní úschovy. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Zde jeho zásah připadá v úvahu opět pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho ingerenci, nenalezl. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelů řádně zabývaly a své závěry vedoucí k zamítnutí jejich žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Soud prvního stupně rovněž vyložil, proč považoval provedené dokazování za dostatečné, resp. proč některé navržené důkazy neprovedl. Stěžovatelé v ústavní stížnosti toliko zopakovali argumenty, které již uplatnili v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy v nezbytném rozsahu vypořádaly. V jejich úvahách Ústavní soud přitom žádné rozpory, které by byly způsobilé posunout projednávaný případ do roviny ústavněprávní, neshledal. Lze dodat, že jakkoliv Ústavní soud chápe stěžovatele, že se stali obětí zpronevěry spáchané dnes již bývalým advokátem Mgr. Mariánem Šťastným, s nímž vstoupili do smluvního vztahu na základě doporučení vedlejší účastnice, a v tomto ohledu tedy mohou vnímat rozhodnutí obecných soudů jako nespravedlivá. Ani tyto okolnosti ovšem neumožňují Ústavnímu soudu napadená rozhodnutí zrušit, pokud jsou ústavně konformní.
Nepřípadná je rovněž námitka týkající se porušení principu rovnosti účastníků řízení. Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny se váže k právům procesním, přičemž z ústavní stížnosti nebylo zcela zřejmé, jak konkrétně mělo být do tohoto práva zasaženo. Skutečnost, že stěžovatelé měli postavení spotřebitelů, má význam v rovině hmotněprávní, nikoliv však v rovině práva procesního. K rozsahu dokazování se pak již Ústavní soud vyjádřil výše.
Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout ani výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ustanovení §150 občanského soudního řádu, dle nějž lze o náhradě nákladů rozhodnout jinak než dle zásady úspěchu ve věci, lze aplikovat pouze výjimečně, přičemž záleží plně na uvážení soudu, zda takový mimořádný postup zvolí či nikoliv. Pakliže městský soud naznal, že v odvolacím řízení nejsou splněny podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení, jedná se o rozhodnutí, které bylo plně v jeho kompetenci, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že nezjistil existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu