ECLI:CZ:US:2017:1.US.2128.16.1
sp. zn. I. ÚS 2128/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Burianové, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem Vídeňská 181, Klatovy, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 4 C 124/2009-317 ze dne 4. 6. 2012, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 461/2012-424 ze dne 16. 7. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4804/2015-438 ze dne 26. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
Ústavní soud z přiložených podkladů zjistil, že Okresní soud v Klatovech (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j. 4 C 124/2009-317 ze dne 4. 6. 2012 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovaným Martě Šimanové a JUDr. Jiřímu Šimanovi, jejímž prostřednictvím se domáhala odstranění rekreační chaty ev. č. X1 z pozemku parc. č. st. X2 v katastrálním území Železná ruda, event. přikázání této rekreační chaty do jejího vlastnictví za náhradu. K odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") svým, v pořadí druhým, rozsudkem č. j. 14 Co 461/2012-424 ze dne 16. 7. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (původní rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1005/2013-396 ze dne 25. 3. 2015 pro "překvapivost"). Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 4804/2015-438 ze dne 26. 4. 2016 odmítl pro nepřípustnost.
Podstatu sporu před obecnými soudy lze stručně shrnout takto:
Předmětná chata byla vystavěna počátkem 60. let dvacátého století společenskou organizací ZV ROH Jitona Klatovy, a to na pozemku, který byl původně v trvalém užívání jiné organizace - Státního statku Dešenice. Chatu do počátku 90. let minulého století užívali pracovníci podniku Jitona, n. p., k rekreačním účelům. Pozemek parc. č. st. X2, na němž byla chata umístěna, byl v restituci vydán právnímu předchůdci stěžovatelky, zatímco chata samotná byla společností Jitona, a. s., prodána Martě Šimanové a JUDr. Jiřímu Šimanovi (dále jen "vedlejší účastníci"). Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy dovozovala, že chata byla stavbou dočasnou, zřízenou na základě práva nájmu či výpůjčky, a že tento užívací vztah zanikl nejpozději v roce 1990. Měla tedy za to, že jí, jakožto vlastníkovi pozemku, náleží právo domáhat se odstranění stavby, ev. jejího přikázání do svého vlastnictví. Obecné soudy naproti tomu ze způsobu, jímž byla stavba dlouhodobě užívána, vyvodily, že tato nebyla vůči vlastníkovi pozemku zamýšlena jako dočasná, resp. že i kdyby tomu tak zpočátku bylo, v průběhu doby se charakter užívání stavby změnil na trvalý. Obecné soudy v této souvislosti vyslovily právní názor, že je-li na pozemku ve státním vlastnictví několik desítek let umístěna stavba, zřízená původně tzv. socialistickou právnickou osobou, kterou stavební úřad povolil a která byla k původnímu účelu užívána bez problémů až do její privatizace a restituce pozemku, na kterém byla postavena, pak je na tom, kdo popírá oprávnění vlastníka stavby mít ji umístěnou na stavebním pozemku, aby své tvrzení dále dokázal. Jelikož se v řízení nezdařilo postavit najisto, na základě jakého právního titulu byl pozemek v minulosti užíván, resp. stěžovatelka neprokázala, že toto užívání mělo pouze dočasný charakter, nebylo dle obecných soudů možno žalobě vyhovět.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s právními i skutkovými závěry obecných soudů, které dle jejího názoru představují exces mající za následek porušení shora vypočtených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka v prvé řadě poukázala na skutečnost, že si vedlejší účastníci vzhledem k obsahu kupní smlouvy ze dne 26. 3. 2004, na jejímž základě nabyli k chatě vlastnické právo, museli být vědomi toho, že k pozemku pod chatou nemají žádné, natož trvalé užívací právo, čemuž odpovídala i dojednaná kupní cena. Vedlejší účastníci tedy dobrovolně převzali veškerá rizika s tím spojená, včetně případné povinnosti stavbu odstranit či strpět její přikázání za náhradu, jak plyne mimo jiné i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/01 ze dne 2. 4. 2001. Stěžovatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že do svých skutkových zjištění převzal obsah zápisu, k němuž došlo při komplexním zakládání evidence nemovitostí v letech 1981 a 1982, kdy byl na příslušném listu vlastnictví jako uživatel pozemku parc. č. st. X2 evidován Jitona, n. p., závod Klatovy. Odvolací soud se tímto odchýlil od zjištění učiněného soudem prvního stupně, jakož i od souhlasného tvrzení účastníků, že faktickým uživatelem pozemku byl ZV ROH Jitona Klatovy. K samotné otázce dočasnosti stavby stěžovatelka uvedla, že tato vyplývala jak z tehdy platných předpisů soukromého práva, tak i ze stavebního povolení. Stěžovatelka zdůraznila, že užívání stavby nelze v žádném případě označit za bezproblémové, neboť, v rozporu s obsahem stavebního povolení, nebyl nikdy zřízen septik, nikdy nedošlo ke kolaudaci stavby a stavební úřad zjistil nevyjasněné majetkové vztahy. Kromě toho bezproblémové užívání stavby není skutečností, jež by vylučovala existenci časově omezeného práva. Dle názoru stěžovatelky bylo rovněž z obsahu spisu seznatelné, že chata nebyla nikdy privatizována a že Jitona, a.s., si po zániku ZV ROH Jitona Klatovy chatu přisvojila nezákonně. Stěžovatelka dále citovala z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, v němž je konstatováno, že dle řady předpisů z té doby mohlo být právo užívání nestátní socialistické organizace zřízeno k pozemku v trvalém užívání jiné organizace jen jako dočasné. Tím bylo dle názoru stěžovatelky dostatečně prokázáno, že chata byla vystavěna na základě časově omezeného práva. K argumentaci obecných soudů, že v průběhu doby mohlo dojít ke změně umožňující další existenci chaty na pozemku, stěžovatelka namítla, že nebylo nijak blíže specifikováno, jakým způsobem k této změně mělo dojít. Závěrem stěžovatelka podotkla, že pokud by se měl prosadit názor zastávaný obecnými soudy, že bezproblémové dočasné užívání pozemku, např. na základě nájemní smlouvy, může znamenat trvalé omezení vlastníka pozemku, vyvolával by takový stav právní nejistotu a popíral by sám účel dočasného užívání.
Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatelky spolu s obsahem napadených rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Pochybení daného rázu Ústavní soud v projednávané věci nenalezl. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, na základě jakého právního titulu byla předmětná chata na pozemku umístěna. Pro výsledek sporu byl za těchto okolností určující právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený již dříve v rozsudku č. j. 22 Cdo 1005/2013-396 ze dne 25. 3. 2015, dle nějž důkazní břemeno ohledně neoprávněnosti, resp. dočasnosti stavby tížilo stěžovatelku. Nejvyšší soud tento závěr posléze v napadeném usnesení ze dne 26. 4. 2016 zdůvodnil tím, že "u staveb zřízených v době před 50 i více léty tzv. socialistickými organizacemi je zpravidla již velmi obtížné zjistit obsah právních aktů, na jejímž základě byly zřízeny (a to zejména aktů umožňujících mít na cizím pozemku stavbu)". Dále konstatoval, že v případě staveb, které byly až do jejich privatizace či restituce bez problému užívány a jejich trvalá existence na pozemku či vlastnictví uživatele nebyly nijak rozporovány, by opačný přístup "vedl ke zpochybnění majetkových převodů, stávajícího pokojného stavu a měl by za následek celkovou nejistotu těch, kdož např. v procesu privatizace takové věci nabyli, aniž měli a mají možnost prokázat (často nepřehledné a zpravidla nedoložitelné) předchozí právní osudy takových staveb. Takový stav by vyvolal právní nejistotu."
Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti neuvedla žádný argument, který by byl způsobilý tento stěžejní závěr vyvrátit. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem reflektuje odlišnou ekonomicko-právní realitu v období před rokem 1989 a s ní spojenou obtížnost průkazu užívacího titulu. Domněnka formulovaná Nejvyšším soudem, že byl-li pozemek nerušeně užíván po několik desetiletí, lze mít za to, že právní titul k trvalému užívání pozemku existoval, nepostrádá za daných okolností své opodstatnění. Jinými slovy, Ústavní soud neshledal nic, co by výše uvedené úvaze Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska vytkl, nepříslušelo mu ji tedy jakkoliv přehodnocovat.
Pakliže stěžovatelka neunesla v řízení důkazní břemeno, nemohla být ve sporu úspěšná. Její tvrzení, že jiný než dočasný vztah užívání tehdejší právní předpisy neumožňovaly a že tedy byla prokázána dočasnost umístění stavby, pomíjí možnost zmíněnou Nejvyšším soudem, že došlo k převedení pozemku do správy ONV a k jeho následnému odevzdání stavebníkovi.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že se stěžovatelce existenci neoprávněného zásahu do jejích ústavně zaručených práv prokázat nepodařilo, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu