ECLI:CZ:US:2017:1.US.2389.16.1
sp. zn. I. ÚS 2389/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jana Císaře, právně zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem Slovanská 21, Šumperk, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 č. j. 28 Co 56/2016-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 7. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 23.267 Kč. Žaloba byla podána z titulu nároku na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Své zamítavé rozhodnutí soud zdůvodnil tím, že trestní stíhání stěžovatele nelze považovat za nezákonné, neboť v trestním řízení soudy obou instancí shodně uzavřely, že se žalobce protiprávního jednání dopustil, když před soudem uváděl nepravdu, která měla podstatný význam pro rozhodnutí o vině či nevinně Eduarda Císaře. Soud prvního stupně uvedl, že důvodem pro vydání zprošťujícího rozsudku nebyla nevinna žalobce, ale vady skutkové věty ve výroku o vině, jejichž odstranění nebylo pro zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obžalovaného v odvolacím řízení možné. Nalézací soud v předmětném případě vyšel z toho, že nárok na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí je možno přiznat pouze za situace, kdy bylo proti účastníkovi vedeno trestní stíhání pro jednání, které se následně ukázalo být jednáním dovoleným. Soud přitom odkázal na zásadu ex iniuria ius no oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže), stejně tak odkázal i na rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2012.
Odvolací soud uzavřel, že stěžovatel v trestním řízení vedeném proti Eduardovi Císařovi vypovídal nepravdivě a i v řízení před soudem uváděl nepravdu, což je jednání naplňující znaky přečinu podle trestního zákoníku. Podle městského soudu by nárok na náhradu škody vznikal pouze tehdy, pokud by bylo potvrzeno, že se stíhaná osoba jednání nedopustila nebo že takové jednání je právně dovolené. Odškodnění v ostatních případech považoval odvolací soud za rozporné s dobrými mravy a obecnými principy spravedlnosti. V souvislosti s uvedeným odkázal odvolací soud rovněž na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/09 nebo II. ÚS 265/99. Stěžovatel s výše citovanými soudními rozhodnutími nesouhlasí, neboť tyto podle něj dopadají na jiné situace.
Podle náhledu stěžovatele napadený rozsudek vybočuje z dosavadní rozhodovací praxe i výkladu ustanovení §12 zákona č. 82/1998 Sb. Aplikace daného ustanovení na případy, kdy nebylo prokázáno spáchání skutku, je podle stěžovatele nepřípustným rozšiřováním dopadu tohoto ustanovení. Podle jeho názoru právo na náhradu škody dle výše citovaného ustanovení nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla uložena milost nebo trestný čin byl amnestován, pro případ, že nebylo prokázáno spáchání skutku. Podle stěžovatele nelze ustanovení §12 vykládat tak, že právo na náhradu škody má jen ten, kdo byl zproštěn obžaloby, když bylo prokázáno, že tato osoba se jednání nedopustila nebo že takovéto jednání je právně dovolené. Stěžovatel se v závěru svého návrhu věnoval rovněž rozhodnutí soudu, kterým byl zproštěn obžaloby a poukázal na to, že zprošťující důvod není pro něj nejpříznivější, jak uvedl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci.
III.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak obecné soudy aplikovaly ustanovení §12, nutno uvést, že k tomu Ústavní soud soustavně judikuje (viz z poslední doby např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15), že ustanovení §12 uvedeného zákona "nelze aplikovat formalisticky, bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, toliko podle výsledku trestního stíhání, nýbrž je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jako svévoli při zahájení nebo vedení trestního stíhání dle Ústavního soudu např. nelze označit situaci, kdy trestní řízení skončí neodsouzením pachatele toliko v důsledku rozdílných názorů jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. Nikoliv každý postup, později prohlášený za nesprávný, který neskončí odsouzením stíhané osoby, totiž představuje nutně svévoli [srov. např. nález ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 429/01 (N 92/27 SbNU 79)]. Uvedené platí nejčastěji při hodnocení skutkových okolností a z něj vzešlých právních závěrů. Najít spravedlivá kritéria pro určení hranice mezi svévolí, kde nárok na odškodnění vzniká, a toliko nakonec odmítnutým názorem, který nemusí s ohledem na důvody jeho odmítnutí představovat protizákonný postup, je úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení. Ten musí po důkladném zhodnocení důkazů posoudit, zda měl ten který orgán činný v trestním řízení dostatečný legitimní důvod považovat za oprávněný postup, který byl v konečném důsledku označen za nesprávný, nebo se jednalo o svévoli ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. Takové posouzení je jedním z nezbytných předpokladů spravedlivého rozhodnutí o existenci nároku na náhradu škody. Soudy tak v kompenzačním řízení posuzují zákonnost veškerého postupu státní moci, tedy i postupu ostatních soudů, pokud zákon výslovně nestanoví jinak. Tím však není dána normativní závaznost názoru soudu v kompenzačním řízení kupříkladu pro trestní soudy, jejichž závěry o spáchání trestného činu jsou naopak obecně závazné (srov. např. ustanovení §135 občanského soudního řádu) a s ohledem na zásadu presumpce neviny omezující i práva soukromých osob (srov. nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 577/13).
Jak Ústavní soud konstatoval, v nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15, "skutečnost, že pachatele již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Skutečným původcem celého trestního řízení je totiž v takovém případě stále pachatel jinak trestného jednání, jehož aspekty mohou však být v důsledku nejrůznějších okolností (plynutím času, procesní aktivitou účastníků, zničenými důkazy, apod.) zastřeny až do fáze trestního řízení před soudem. V takovém případě nelze vedení trestního stíhání považovat za neoprávněný výkon státní moci, neboť orgány činné v trestním řízení mají ústavně konformní povinnost stíhat veškeré jednání, které je s určitou mírou pravděpodobnosti trestné a jeho stíhání může vést k odsouzení pachatele (srov. ustanovení §2 odst. 3 trestního řádu)."
Obecné soudy v nyní projednávané věci odůvodnily svůj závěr způsobem, v němž Ústavní soud neshledává ústavní deficit. Jakkoliv je odpovědnost státu za škodu objektivní, nejde o odpovědnost absolutní v tom smyslu, že by nastupovala bez výjimky vždy, jsou-li pro to splněny předpoklady. V daném případě nebyl vydán zprošťující rozsudek pro nevinnu stěžovatele, ale pro vady (neúplnost) skutkové věty ve výroku o vině. Odstranění této vady přitom nebylo možné, a to pro zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Pokud tedy obecné soudy z uvedeného důvodu nehodnotily zahájení trestního stíhání vůči stěžovateli jako nezákonné a bezdůvodné, není jim z ústavněprávního hlediska čeho vytknout. Za přiléhavý považuje Ústavní soud též poukaz jak nalézacího, tak i odvolacího soudu na zásadu ex iniuria ius non oritur, podle níž z bezpráví nemůže vzejít právo. Podle náhledu Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by se obecné soudy žalobním návrhem stěžovatele řádně nezabývaly, přičemž jasně vyložily, z jakého důvodu nepovažují nárok stěžovatele za důvodný. K tomu lze dodat, že obecné soudy vyšly ve své činnosti z materiální podstaty aplikovaného ustanovení, které vyložily způsobem, jež nepovažuje Ústavní soud za excesivní, aby mohl založit kasaci napadených rozhodnutí.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu