ECLI:CZ:US:2017:1.US.2502.16.1
sp. zn. I. ÚS 2502/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Přecechtěla, zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, se sídlem Litevská 8, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 111/2013-131 ze dne 7. 7. 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 453/2015-155 ze dne 28. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení zejména pro rozpor se svým právem na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nyní posuzovaná ústavní stížnost má svůj původ ve sporu mezi stěžovatelem jako nájemcem a třetími soukromými osobami jako pronajímateli o vypovězení nájmu bytu v Praze, který stěžovatel podnajímal.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 6. 2006 přivolil k výpovědi pronajímatelů z nájmu předmětného bytu. Rozhodl, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a že stěžovatel je povinen vyklidit byt po skončení nájmu. Důvodem bylo, že stěžovatel podnajímal byt bez souhlasu pronajímatelů, čímž hrubě porušil povinnosti vyplývající pro něj z nájmu bytu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem dne 7. 6. 2007 a dovolaní stěžovatele bylo zamítnuto dne 30. 9. 2009. Proti těmto rozhodnutím stěžovatel podal ústavní stížnost.
4. Ústavní soud nejdříve usnesením sp. zn. II. ÚS 3292/09 ze dne 9. 2. 2010 odložil vykonatelnost všech těchto rozhodnutí a následně je nálezem sp. zn. II. ÚS 3292/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 140/58 SbNU 163) zrušil. Ústavní soud shledal, že pro výpověď z nájmu bytu nebyly dány zákonné důvody, neboť v platné nájemní smlouvě s původním majitelem bytu bylo uvedeno, že nájemce může byt podnajímat. Na této skutečnosti nemůže nic změnit záměna osob na straně majitelů, neboť noví majitelé vstoupili do právního postavení původního pronajímatele a jsou tímto smluvním závazkem také vázáni a nemohou jej jednostranně vypovědět.
5. V mezidobí majitelé bytu podali dne 3. 12. 2007 návrh na nařízení exekuce na vyklizení předmětného bytu. Byť o tomto návrhu nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tak stěžovatel dne 17. 2. 2010 byt sám vyklidil. Proto majitelé bytu (oprávnění) vzali dne 19. 3. 2010 svůj návrh na nařízení exekuce vyklizením bytu zpět. Následně Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 16. 4. 2010 řízení o exekuci zastavil z důvodu zpětvzetí návrhu. Stěžovateli však uložil, aby oprávněným zaplatil náklady exekuce ve výši 7 680 Kč spočívající v nákladech na jejich právní zastoupení. To odůvodnil tím, že stěžovatel nese procesní zavinění za zastavení řízení, protože povinnost dobrovolně splnil až po zahájení exekučního řízení. Toto usnesení bylo potvrzeno odvolacím soudem dne 31. 1. 2011, který navíc stěžovateli uložil povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 1 140 Kč. Odvolací soud souhlasil s tím, že oprávnění nenesou vinu za zastavení exekuce, a to ani s ohledem na zrušující nález Ústavního soudu, který byl vydán až po splnění exekuované povinnosti.
6. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 1434/11 ze dne 14. 7. 2011 jako nepřípustnou, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které mu zákon poskytuje. Ústavní soud předně potvrdil názor, že pokud je exekuční titul zrušen nálezem Ústavního soudu, nelze z toho dovozovat zavinění oprávněných a nelze na ně přenášet náklady exekuce. Tvrdí-li stěžovatel vznik škody způsobený nesprávným úředním postupem obecných soudů, měl využít postup dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, č. 82/1998 Sb. (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") a požadovat náhradu škody po státu. To stěžovatel učinil a rozhodnutí obecných soudů v řízení podle zákona o odpovědnosti státu napadá touto ústavní stížností.
7. Nyní posuzovaná ústavní stížnost se týká dvou nároků stěžovatele na náhradu škody, které nebyly uspokojeny ani ministerstvem spravedlnosti, ani následně obecnými soudy. Stěžovatel se domáhal náhrady škody spočívající v jeho povinnosti zaplatit oprávněným náklady exekučního řízení ve výši 8 820 Kč a dále ušlý zisk z podnájmu bytu ode dne 17. 2. 2010 (den, kdy byt vyklidil) ve výši 8 440 Kč měsíčně.
8. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem tyto nároky zamítl. Podle obvodního soudu rozhodující skutečností pro zamítnutí nároku z ušlého zisku z podnájmu bylo, že stěžovatel byt vyklidil dobrovolně, i přesto, že Ústavní soud předtím vykonatelnost exekučního titulu odložil. Tudíž zde není příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Přitom žádný nátlak na stěžovatele, aby byt vyklidil, nebyl v řízení prokázán. Pokud jde o náklady exekučního řízení, tak rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ani městského soudu, která zaplacení nákladů stěžovateli uložila, nebyla zrušena a není tedy splněna jedna z podmínek pro přiznání náhrady škody podle zákona o odpovědnosti státu. Městský soud napadeným rozsudkem v tomto ohledu rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s právními názory obvodního soudu.
II. Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími je porušeno jeho právo na spravedlivý proces a považuje je za absurdní. Co se týče nákladů exekučního řízení, tak dle stěžovatele tato škoda bezpochyby vznikla v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími obecných soudů. Nebylo-li by nezákonných rozhodnutí, které byly zrušeny Ústavním soudem, nemohlo by být nikdy zahájeno exekuční řízení a stěžovateli by v něm nevznikly náklady.
10. V případě rozhodnutí o ušlém zisku stěžovatel nesouhlasí s tím, že by byt vyklidil dobrovolně. Stěžovatel tak činil na základě pravomocného rozhodnutí o vyklizení bytu. Podle stěžovatele je třeba vzít v potaz skutečnost, že na něj byl činěn nátlak. Byl opakovaně kontaktován oprávněnými osobami, které mu velmi důrazně přikazovaly byt předat. Sdělily mu, že po zamítnutí ústavní stížnosti budou požadovat náhradu škody způsobenou nemožností byt užívat. Podle stěžovatele tak z napadených rozsudků vyplývá, že chování v souladu s právními předpisy může být přičteno k tíži stěžovatele, z čehož je možné činit závěr, že porušením právních předpisů by dle závěrů soudů dosáhl pro sebe příznivější rozhodnutí.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle zákona o odpovědnosti státu. Přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013, bod 22). Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona o odpovědnosti státu obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona o odpovědnosti státu v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 13]. Podle zákona o odpovědnosti státu je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak (nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, bod 15; nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, bod 15).
12. V nyní posuzované věci obecné soudy nároku stěžovatele nevyhověly, neboť neshledaly příčinnou souvislost mezi namítanou škodou (ušlý zisk z nájmu) a nezákonným rozhodnutím. Ústavní soud tedy přezkoumá, zda tento závěr obecných soudů je v souladu s takto vymezenými principy jeho judikatury. Jeho úkolem je posoudit, zda splnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu, včetně existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem, nebyly v konkrétní věci aplikovány natolik restriktivně, že fakticky došlo k vyprázdnění stěžovatelova základního práva na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny [shodně viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215].
13. Úvodem je nutno říci, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1434/11 ze dne 14. 7. 2011 dovodil, že nárok stěžovatele podle zákona o odpovědnosti státu je dán. Ústavní soud tuto předchozí ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako nepřípustnou, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které mu zákon poskytuje. Již z toho důvodu se Ústavní soud nemohl nijak vyjadřovat k meritu věci. Ústavní soud pouze podotkl, že prostředkem nápravy, který stěžovatel dosud nevyčerpal je uplatnění nároku podle zákona o odpovědnosti státu. Nijak se však nevyjadřoval k otázce, a ani ji nemohl prejudikovat, zda nárok stěžovatele podle zákona o odpovědnosti státu má být úspěšný.
14. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že nezákonné rozhodnutí bylo podmínkou vzniku stěžovatelem namítané škody. Avšak skutečnost, že bez nějakého jevu by škoda nenastala, není dostačující pro existenci příčinné souvislosti. Rozhodnutí o právní kauzalitě je výsledkem právního úsudku. V teorii se rozlišuje několik způsobů, jak rozhodnout, zda daná podmínka je také příčinou v právním smyslu (viz např. BEZOUŠKA, Petr. §2910 [Porušení zákona]. In: HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1537). Obecné soudy v napadených rozhodnutích aplikovaly tzv. teorii přetržení kauzálního řetězce. Podle ní může být v příčinné souvislosti se škodou výlučně i pozdější příčina, pokud je tato nová příčina pro vznik škody rozhodující. K přerušení příčinné souvislosti dochází za situace, že nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4841/2009).
15. V nyní posuzované věci stěžovatel předmětný byt vyklidil dne 17. 2. 2010, byť dne 9. 2. 2010 Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí, které stěžovateli vyklizení nařizovalo. V době, kdy byt vyklidil, tedy skutečně neexistovala vykonatelná povinnost stěžovatele byt vyklidit. V tomto ohledu nelze závěr obecných soudů, že stěžovatel byt vyklidil dobrovolně považovat za chybný.
16. Co se týče poukazování stěžovatele na údajný nátlak majitelů bytu, aby byt bezodkladně vyklidil, tak v prvé řadě je nutno poznamenat, že jde o otázku skutkovou, která nebyla v řízení prokázána, jak uvedl obvodní soud v napadeném rozhodnutí. Navíc lze poznamenat, že stěžovatel údajnému tlaku odolával tři roky (rozhodnutí o vyklizení se stalo pravomocným v roce 2007) a působí nehodnověrně, pokud mu údajně podlehl právě poté, kdy Ústavní soud vykonatelnost tohoto rozhodnutí odložil a neměl tedy právní povinnost byt vyklidit.
17. Ústavní soud z těchto důvodů nepovažuje závěr obecných soudů, že v případě stěžovatele hlavní příčinou vzniku škody bylo jeho rozhodnutí o vyklizení bytu za svévolný, či zcela nespravedlivý.
18. Ústavní soud vzal také v potaz skutečnost, že stěžovatel se domáhá náhrady škody způsobené ušlým ziskem z podnájmu. Stěžovatel byl tedy nucen vyklidit byt, který sám neobýval a nepotřeboval jej pro své bydlení. Pouze na úkor vlastníků domu profitoval z rozdílu mezi tržním nájemným a nájemným, které vlastníkům domu hradil.
19. Pokud jde o náklady exekučního řízení, tak Ústavní soud poznamenává, že spor je o částku 8 820 Kč. Je tedy třeba zohlednit, že s ohledem na výši žalované částky se jedná o bagatelní záležitost. U tzv. bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci (viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 1472/14 ze dne 27. 5. 2015 a judikaturu tam uvedenou). Ústavní soud v tomto ohledu nepovažuje napadená rozhodnutí za tak extrémně vadná, aby ospravedlnila zásah Ústavního soudu. Přitom byl veden i výše uvedenými úvahami ohledně namítané škody z důvodu ušlého zisku. Lze totiž dovodit, že i tato škoda stěžovateli vznikla z důvodu, že exekuovanou povinnost splnil dobrovolně (viz odůvodnění Obvodní soudu pro Prahu 10 v bodě 5 výše).
20. Z těchto důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími fakticky došlo k vyprázdnění stěžovatelova základního práva na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu