ECLI:CZ:US:2017:1.US.2529.17.1
sp. zn. I. ÚS 2529/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, PS 1/9, zastoupeného Mgr. et Mgr. Tomášem Chlebkem, advokátem, se sídlem Kapucínská 161/9, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017 č. j. 30 Cdo 1889/2017-353, 30 Cdo 1890/2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2016 č. j. 29 Co 385/2016-340 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. srpna 2016 č. j. 27 C 325/2007-334, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. srpna 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a uložení povinnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 2, popř. České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen jako "vedlejší účastnice řízení"), nahradit stěžovateli náklady řízení. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva na přístup k soudu, na právní pomoc a na soudní ochranu, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhoval, aby bylo podle §83 zákona o Ústavním soudu s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry rozhodnuto, že náklady na jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti zcela zaplatí stát.
2. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla uložena žalované vedlejší účastnici řízení povinnost, zaplatit mu 4 229,64 EUR s příslušenstvím z titulu vzniklé nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. března 2012 č. j. 27 C 325/2007-165 konstatoval, že právo stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě bylo porušeno (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 4 229,64 EUR, a dále částky 2 741 EUR za každý další den průtahů, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 134 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 29 Co 393/2012-314 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I a v části výroku II tak, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli 32 000 Kč, jinak jej v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 348 Kč (výrok II.)
3. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání spolu s návrhem na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 3. srpna 2016 č. j. 27 C 325/2007-334 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a žádost, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení zamítl. K odvolání podanému stěžovatelem, Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. října 2016 č. j. 29 Co 385/2016-340 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. května 2017 č. j. 30 Cdo 1889/2017-353, 30 Cdo 1890/2017, dovolací řízení zastavil. Dovolací soud splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů zkoumal sám a dospěl k závěru, že předpoklady podle §30 o. s. ř., ve spojení s §138 odst. 1 o. s. ř. pro řízení o dovolání splněny nejsou, a stěžovatel přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení. Proto dovolací soud podle ustanovení §241b odst. 2a §104 odst. 2 o. s. ř. dovolací řízení zastavil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že nelze souhlasit se závěrem opakovaném soudy na všech stupních, že stěžovatel "opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu" a že tedy není splněna podmínka absence svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování práva s odkazem na to, že se stěžovatel "věnuje po dlouhá léta sudičským aktivitám... zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu". Je sice skutečností, že stěžovatel zahájil a stále zahajuje velké množství sporů a že "velká část zahajovaných a vedených sporů... končí neúspěchem", nicméně řada z nich skončila i jeho úspěchem či částečným úspěchem a další ještě probíhají s nejistým výsledkem, přičemž využívání všech prostředků, které právo nabízí k uplatňování a ochraně práva, zásadně nelze považovat za zneužívání práva. Pokud Nejvyšší soud vytýká stěžovateli, že ve výkonu trestu nepracuje a namísto výkonu práce se věnuje zahajování a vedení soudních sporů, pak nebere v potaz, že právě "sudičské aktivity" jsou, resp. alespoň v minulosti byly zdrojem příjmů stěžovatele v podobě přiznaných kompenzací a je nesporné, že příjem z jeho pracovní činnosti ve výkonu trestu by - vzhledem k velice nízkým výdělkům vězňů, nepřesáhl příjem, kterého dosáhl díky svému aktivnímu "sudičství"; a nebere v potaz ani skutečnost, že potencionální výdělky stěžovatele by byly okamžitě použity na úhradu vzniklých nákladů výkonu trestu.
5. Stěžovatel má za to, že důvody, na nichž ve věci rozhodující soudy založily svá rozhodnutí, neodrážejí skutkový stav, k jehož řádnému zjištění na žádném stupni nedošlo, vedly k protiústavní aplikaci a vybočení ze standardů výkladu ustanovení §30 o. s. ř. ve spojení s ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. Napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatele neberou v potaz tvrzené a doložené skutečnosti a vycházejí pouze ze skutečností, k nimž došlo v minulosti popř. ze spekulací či hypotetických možností stěžovatele si finanční prostředky obstarat, ačkoliv soudy svá rozhodnutí měly založit na posouzení aktuálních a reálných majetkových poměrů stěžovatele, a to bez ignorování jeho celkové situace v pozici odsouzeného, vykonávajícího mnohaletý trest odnětí svobody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. Žádná výše uvedená pochybení v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná.
9. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že obsahově obdobné ústavní stížnosti stěžovatele byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty kupř. usneseními ze dne 10. července 2012 sp. zn. IV. ÚS 2493/12, ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. III. ÚS 1550/12, ze dne 15. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 3426/12, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2291/13, ze dne 18. října 2016 sp. zn. III. ÚS 2863/16, ze dne 20. června 2017 sp. zn. III. ÚS 3171/16. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by se měl od závěrů tam uvedených v předmětné věci jakkoliv odchylovat.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
11. Návrh stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení byl pak odmítnut podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario, protože byla vlastní ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu