ECLI:CZ:US:2017:1.US.2544.17.1
sp. zn. I. ÚS 2544/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Hromadske Telebačennja, zastoupené JUDr. Kristýnou Dolejšovou, Kabelovou, Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze, Ke Stírce 490/57, proti postupu Policie České republiky, Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze spočívajícím v nekonání účinného vyšetřování ve věci vedené Krajským ředitelstvím policie hl. města Prahy pod sp. zn. KRPA-500962-18/TČ-2016-000095-KRE, za účasti Policie České republiky, Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala Policii ČR oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu, které měly spočívat v tom, že stručně řečeno, bývalý předseda stěžovatelky převedl peněžní prostředky ve výši 38 324,08 USD získané z autorských honorářů za vysílání na internetovém serveru YouTube na účet v České republice, aniž by k tomu byl oprávněn. Za obdobných okolností převedl i prostředky získané z dobrovolných příspěvků ve výši 215 203 EUR. Stěžovatelka měla za to, že ke spáchání trestného činu došlo i na územní České republiky, neboť sem byl směřován výnos z trestné činnosti, pachatel se v České republice musel za tím účelem nacházet alespoň po nějakou dobu a nyní zde může s penězi dále disponovat.
2. Krajské ředitelství policie hl. města Prahy stěžovatelku vyrozumělo o tom, že její oznámení bude odloženo, neboť zahájení trestního stíhání není odůvodněno povahou chráněného zájmu, případně okolnostmi, za nichž skutek měl být spáchán v České republice. Městské státní zastupitelství stěžovatelce sdělilo, že policejní orgán provedl potřebná šetření a shromáždil příslušné listiny. Trestní řízení bylo již zahájeno na Ukrajině a jeho vedení v České republice by bylo duplicitní. Vrchní státní zastupitelství stěžovatelce následně v rámci výkonu dohledové činnosti sdělilo, že popsaný skutek by bylo možné hodnotit jako trestný čin zpronevěry, místem jeho spáchání je však Ukrajina. Za tohoto stavu není třeba řešit otázku současné místní působnosti orgánů činných v trestním řízení dvou států. Tyto závěry však nevylučují mezinárodní spolupráci v již zahájeném trestním řízení.
3. Proti postupu Vrchního státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze a Krajského ředitelství policie hl. města Prahy stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na účinné trestní vyšetřování. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že policejní orgán neprovedl dostatečné šetření, které je třeba i v případě zásahu do majetkových práv. Policie stěžovatelce neumožnila nahlédnout do spisu, čímž jí zabránila vykonávat dostatečnou kontrolu. Orgány činné v trestním řízení nevyvinuly dostatečnou snahu zjistit, co se v předmětné věci skutečně stalo a k jakému jednání došlo na území České republiky. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství sice dospěl k závěru, že skutek naplňuje znaky trestného činu, nedošlo však k dostatečnému šetření, jak s penězi pachatel naložil a zda nedošlo ke spáchání dalších trestných činů (např. podílnictví). V případě podvodu jako distančního deliktu byl trestný čin spáchán také tam, kde se pachatel obohatil. Bez důkladného šetření nelze přijmout závěr, že je dána toliko místní příslušnost ukrajinských orgánů činných v trestním řízení.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků ochrany práv) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby [nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].
6. Ústavní soud také uvedl, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), odst. 61]. Povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do nejzákladnějších práv chráněných čl. 2 Úmluvy, tedy práva na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručeného čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny (nálezz sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 a I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016) a zákazu nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016).
7. V případě stěžovatelky však nedošlo k porušení práva na život, zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, zákazu otroctví a nucených prací dokonce ani práva na osobní svobodu či na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy. Tvrzený trestný čin a s ním spojené porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny totiž významem svých dopadů není srovnatelné s výše uvedenými právy. Právo stěžovatelky na účinné vyšetřování tak vůbec nemohlo být porušeno, neboť povinnost vést účinné vyšetřování je pozitivní povinností státu na ústavní rovině pouze v případě trestných činů, v jejichž důsledku bylo porušeno některé z výše uvedených nejzávažnějších základních práv (právo na život, zákaz mučení a špatného zacházení, zákaz nucených prací a otroctví apod.).
8. K předloženým sdělením orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud konstatuje, že nepostrádají řádné odůvodnění, a to jak při interpretaci příslušných zákonných ustanovení, tak ohledně postupu při vyšetřování a učiněných závěrů. O tom, že byla věci věnována náležitá pozornost, svědčí také skutečnost, že si policejní orgán vyžádal řadu doplnění podkladů od stěžovatelky. Právní posouzení věci náležitě uvádí, jakým právním výkladem místní působnosti trestních předpisů a místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení se policejní orgán a státní zastupitelství řídily. V tomto právním posouzení a jeho odůvodnění nelze shledat závažné pochybení či rozpor. Ústavní soud tak ve světle výše uvedené argumentace neshledal v postupu vyšetřujících orgánů, jejich závěrech a odůvodnění žádné zjevné, extrémní pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit protiústavnost trestního řízení a tak konstituovat zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
9. Z hlediska eventuálních majetkových práv stěžovatelky pak Ústavní soud připomíná, že se stěžovatelka se může domáhat vydání neoprávněně opatřených peněz samostatně v řízení před civilními soudy. Má tedy nadále k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu