ECLI:CZ:US:2017:1.US.2591.17.1
sp. zn. I. ÚS 2591/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti VÚB Leasing a. s., Mlynské nivy 1, Bratislava, Slovenská republika, právně zastoupené JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem Karla Engliše 3201/6, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 39 Co 366/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 29 Cdo 1395/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Právní spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí spočíval v tom, že vedlejší účastnice odmítla plnit na základě dvou bankovních záruk vystavených ze strany vedlejší účastnice ve prospěch stěžovatelky. Ta požadovala po vedlejší účastnici celkové plnění ve výši 176.375 EUR navýšené o zákonné úroky z prodlení z částky 89.250 EUR od 17. 12. 2014 do zaplacení a z částky 87.125 EUR od 27. 12. 2014 do zaplacení a náklady soudního řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě stěžovatelky rozsudkem ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 70 C 57/2016 ze dne 31. 08. 2016 v plném rozsahu vyhověl. Městský soud v Praze k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. V dovolacím řízení stěžovatelka namítala procesní pochybení odvolacího soudu, který nesplnil svoji poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř. vůči účastníkům řízení. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Stěžovatelka vychází z ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., podle něhož, zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10, I. ÚS 212/06. Podle náhledu stěžovatelky bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým. Stěžovatelka tvrdí, že tak byla postupem soudu zkrácena na svých základních právech garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky řádně nevypořádal. Postup jak odvolacího, tak i dovolacího soudu považuje stěžovatelka za značně formalistický. Formalismus je spatřován především v tom, jak odvolací soud posoudil podmínky, jež musí být ze strany oprávněné splněny, aby bylo lze čerpat bankovní záruku. Podle náhledu stěžovatelky neuvedení jejího čísla není s ohledem na okolnosti natolik zásadní, aby bylo důvodem k odmítnutí čerpání záruky.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že se jí v rámci odvolacího řízení nedostalo poučení dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu ve vztahu ke všem jí uplatněným nárokům. Tuto námitku Ústavní soud neshledal důvodnou. Poučovací povinnost dle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu má soud tehdy, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). Ústavní soud ve vztahu k tomuto ustanovení v minulosti opakovaně uzavřel, že jeho smyslem je eliminovat situace, kdy se účastník řízení stává v řízení neúspěšným jen proto, že neunesl břemeno důkazní, aniž by věděl, že jej takové břemeno stíhá [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631) a sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná. Vedlejší účastnice se bránila poukazem na neuvedení čísla bankovní záruky od samého počátku a tato možnost právního posouzení pro stěžovatelku nebyla nová. Nebylo tedy namístě ani poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu. V postupu odvolacího soudu tak nelze spatřovat žádné pochybení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu