ECLI:CZ:US:2017:1.US.2596.17.1
sp. zn. I. ÚS 2596/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Zhanny Kuchynské, zastoupené Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesením Policie České republiky ze dne 11. dubna 2017 č. j. KRPA-288671-104/TČ-2016-001377-KOČÍ a ze dne 10. května 2017 č. j. KRPA-288671-219/TČ-2016-001377-KOČÍ a proti usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 31. května 2017 sp. zn. 1 ZT 99/2017 a ze dne 15. června 2017 sp. zn. 1 ZT 99/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností ze dne 16. 8. 2017 domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi byla podle svých tvrzení dotčena ve svém základním právu zakotveném v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), dle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
2. Usnesením ze dne 11. 4. 2017 rozhodl policejní komisař Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále "Policie ČR"), o zahájení trestního stíhání stěžovatelky jako obviněné ze zločinu krádeže, jehož se měla spolu s dalšími spoluobviněnými dopustit tím, že nejméně v době od 17. 7. 2016 do 2. 2. 2017 na území hlavního města po předchozí vzájemné domluvě, rozdělení úloh a ve vzájemné součinnosti jako členové organizované skupiny v obchodech s převážně textilním zbožím odcizovali zboží s úmyslem získat majetkový prospěch. Usnesením Policie ČR ze dne 10. 5. 2017 pak bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro další skutek krádeže. Stěžovatelka podala proti oběma usnesením stížnosti s tím, že v nich nejsou označeny skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti jejího trestního stíhání. Po přezkoumání příslušného spisového materiálu Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 (dále "státní zastupitelství") zamítlo tyto stížnosti jako nedůvodné napadenými usneseními ze dnů 31. 5. 2017 a 15. 6. 2017. Dle názoru státního zastupitelství nejsou předmětná usnesení rozporuplná. Obviněným je v nich kladeno za vinu, že se jednání dopustili jako členové organizované skupiny, to znamená tak, že každý hrál při páchání trestné činnosti určitou úlohu, dopustil se části jednání skupiny jako celku, nikoli veškerého jednání uvedeného v návětí výroku usnesení. Shromážděné důkazy dostatečně, tedy s potřebnou vyšší mírou pravděpodobnosti nutnou pro tento postup, odůvodňují závěr, že se stěžovatelka dopustila jednání, pro které proti ní bylo zahájeno trestní stíhání; tento úkon byl tedy na místě a v souladu se zákonem.
3. Stěžovatelka má za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání byla vydána v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu, neboť nesplňují zákonem stanovené a presumované požadavky na zahájení trestního stíhání. Stěžovatelka zejména tvrdí, že není v jejich odůvodnění vůbec označena, natož aby byly označeny skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti jejího trestního stíhání, což má za důsledek, že je trestní stíhání vůči její osobě nezákonné a v rozporu s Listinou. Stěžovatelka se domnívá, že jí toto znemožňuje řádně se hájit, neboť není zřejmé, na základě jakých skutečností orgány činné v trestním řízení dospěly k tomu, že se měla dopouštět trestné činnosti.
4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností orgánů činných v trestním řízení. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda činností orgánů veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.
5. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho ingerence do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).
6. Z napadených usnesení o zahájení trestního stíhání je patrné, které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání stěžovatelky, a s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu není možno požadovat více vyčerpávající popis těchto skutečností. Odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání se tedy jeví Ústavnímu soudu dostačující. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání a z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného rozhodnutí, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)]. Státní zastupitelství se v odůvodnění svého usnesení dostatečně vypořádalo se všemi námitkami stěžovatelky, přičemž v obou napadených usneseních došlo k závěru, že v tomto případě existuje požadovaná vyšší míra pravděpodobnosti odůvodňující trestní stíhání stěžovatelky.
7. Jelikož bylo trestní stíhání vůči stěžovatelce zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád, a jsou tedy naplněny požadavky čl. 8 odst. 2 Listiny, dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu