ECLI:CZ:US:2017:1.US.2611.17.1
sp. zn. I. ÚS 2611/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Antonína Macha, zastoupeného Mgr. Ivo Hudečkem, advokátem se sídlem v Šenově u Nového Jičína, Dukelská 76, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 5674/2016-74 ze dne 30. května 2017, Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 444/2016-58 ze dne 22. srpna 2016 a Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 53 EXE 54/2010-47 ze dne 16. března 2016, za účasti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení a vedlejší účastnice CALDERSHOT FINANCE LTD., se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Londýn, 788-790 Finchley Road, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zastavení exekuce pohledávek ze zdravotního pojištění podle seznamu pohledávek vydaného v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 K 3/2001. Okresní soud exekuci nezastavil, neboť se neztotožnil s tvrzením, že vymáhané pohledávky jsou promlčené podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil.
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť otázka promlčení práva předepsat dlužné pojistné a vymáhat je byla v jeho rozhodovací činnosti již vyřešena a není důvod ji posoudit jinak. Nejvyšší soud tak setrval na závěru, že je třeba subsidiárně použít úpravu promlčení v občanském zákoníku z roku 1964, protože zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění vlastní úplnou úpravu neobsahuje.
3. Proti rozhodnutím Nejvyššího, krajského i okresního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu ve spojení s požadavkem na ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že obecná civilní úprava promlčení se na pojistné jako veřejnoprávní platbu může uplatnit pouze tehdy, pokud by to zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, tedy veřejnoprávní předpis, výslovně dovoloval. K úhradě pojistného je možné jednotlivce nutit jen na základě a v mezích zákona. Stěžovatel není se zdravotní pojišťovnou v rovném vztahu, ale ve vztahu podřízeném. Použití občanského zákoníku je v dané věci výsledkem volné soudcovské povahy, nikoliv uplatnění pravidel stanovených právními předpisy.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ústavní soud není vázán právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatele nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639) či nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.), odst. 54]. Stěžovatel Ústavnímu soudu předložil k rozhodnutí toliko otázku, zda je možné při posuzování promlčení podle §16 odst. 2 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění uplatnit úpravu promlčení podle občanského zákoníku z roku 1964. Nad rámec této argumentace nezpochybnil vlastní správnost závěru, že exekučně vymáhané pohledávky nejsou promlčené a není tedy důvod exekuci zastavit.
6. Z toho důvodu se Ústavní soud zaměřil pouze na předloženou otázkou uplatnění obecných předpisů soukromého práva. Z dosavadní rozhodovací činnosti je přitom zřejmé, že se jí Ústavní soud zabýval již dříve a opakovaně shledal, že jde o otázku podústavní povahy. Rozhodovací činnost civilních soudů není svévolná, naopak je založena na ustáleném a předvídatelném náhledu na věc (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1385/11 ze dne 7. 5. 2013, III. ÚS 3551/13 ze dne 13. 3. 2014 či III. ÚS 3737/13 ze dne 29. 4. 2014). Ani dílčí rozpory v náhledu civilních a správních soudů na výklad pojmu promlčení podle §16 odst. 2 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (srov. rozsudek krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Ca 201/2006-22 ze dne 12. března 2007), nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústava nepředpokládá zvláštní orgán, který by měl dohlížet na sjednocování judikatury obou nejvyšších soudů, jak to například činí čl. 95 odst. 3 Základního zákona Spolkové republiky Německo. Tuto roli nemůže v oblasti podústavního práva zastávat Ústavní soud, který je především soudním orgánem ústavnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3327/15 ze dne 31. 3. 2016 a rozhodnutí citovaná výše).
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu