ECLI:CZ:US:2017:1.US.2646.15.1
sp. zn. I. ÚS 2646/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Marty Kaufnerové, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti zásahu Okresního soudu Praha-východ spočívajícímu v neoprávněném vyžádání a užívání důvěrných bankovních informací o účtech stěžovatelky v řízení sp. zn. 5 C 266/2011, za účasti Okresního soudu Praha-východ jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ vede řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, přičemž žalovanou stranou je syn stěžovatelky. Soud si v rámci tohoto řízení na návrh žalobkyně vyžádal řadu výpisů z účtů stěžovatelky a stěžovatelku následně při jednání vyslechl k pohybům na těchto účtech.
2. Proti postupu okresního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na respektování soukromí a soukromého života. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že soud nemůže vyžádat informace chráněné bankovním tajemstvím kdykoliv a bez omezení. V probíhajícím řízení mezi synem stěžovatelky a jeho bývalou manželkou je samozřejmě třeba zabývat se důkazními návrhy, soud však musí zvážit, zda je míra zásahu do soukromí stěžovatelky nezbytná.
3. V posuzované věci okresní soud vyžádal informace o účtech stěžovatelky z období delšího deseti let a zpřístupnil je účastníkům řízení (kteří si vyhotovili kopie). Srovnatelný zásah do práv stěžovatelky je namístě v případě závažné hospodářské trestné činnosti, nebo v případech zásahu do práv účastníků řízení. Stěžovatelka ovšem účastníkem řízení není. Je třetí stranou. Ke zpřístupnění bankovního tajemství nemůže dojít pouze na základě obecného tvrzení žalobkyně, že žalovaný zasílal na účty stěžovatelky peníze pocházející ze společného jmění manželů. Nadto si soud vyžádal i výpisy za období mimo trvání manželství. Účastníci civilního řízení v současné době disponují citlivými informacemi o financích stěžovatelky, na jejichž základě jí mohli při jednání klást obtížně zodpověditelné dotazy. Pro časový odstup na ně stěžovatelka nemohla řádně odpovídat. Její soukromí pak bylo neoprávněně probíráno při jednání.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Při posuzování přípustnosti byl Ústavní soud veden tím, že zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zásadně nelze spatřovat v procesně vadném postupu soudu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá. Takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího rozhodnutí); proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými.
6. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno je proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde je poškozenému k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky [již nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].
7. Stěžovatelka v posuzované věci vystupovala jako svědek, tedy jako osoba na řízení zúčastněná (nebyla ani účastníkem pro určitý úsek řízení). V tomto postavení má v řízení povinnosti, nemůže jej však svými úkony nijak ovlivnit. Proti případnému zásahu do ústavně zaručených práv se nemůže bránit opravnými prostředky podle občanského soudního řádu (§201, §203 a §229 a contrario), a ani žalobou na ochranu osobnosti (srov. přiměřeně usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 2776/2005 ze dne 9. 9. 2015 a tam citovanou judikaturu). Nelze tedy říci, že by stěžovatelka měla k dispozici jiné procesní prostředky k ochraně svého práva, jež by musela před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Při hodnocení opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyšel z toho, že bankovní tajemství je chráněno čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. odst. 51-55 rozsudku ESLP ve věci M. N. a ostatní proti San Marinu, č. 28005/12). Okresní soud postupoval podle zákonem výslovného dovoleného omezení práv stěžovatelky v §38 odst. 3 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Formální naplnění zákona stěžovatelka ostatně nezpochybňuje, zpochybňuje rozsah uplatnění této výjimky.
9. Ze spisu okresního soudu je zřejmé, že jednou z otázek, jíž se soud při rozhodování o vypořádání společného jmění musel zabývat, byla též otázka pohybu finančních prostředků mezi žalovaným a jeho rodiči. Okresní soud vyžádal výpisy z účtu stěžovatelky převážně dle návrhu žalobkyně, a to za období 2002 do 2010 odpovídající trvání manželství žalobkyně a žalovaného (č. l. 362, 367, 409 a 411 spisu). Některé výpisy byly vyžádány za období do roku 2012, kdy zemřel manžel stěžovatelky. Zjištění z těchto listin následně soud využil při vlastním rozhodování ve věci (č. l. 868, 869, 883-885 spisu).
10. Ústavní soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru., že postup okresního soudu byl racionální, zaměřený k naplnění účelu výjimky předvídané v §38 odst. 3 písm. a) zákona o bankách. Vyžádané informace se vztahují k otázkám řešeným v řízení před okresním soudem a jejich rozsah nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřený. Jakkoliv lze se stěžovatelkou souhlasit, že vyžádání výpisů z jejího účtu je zásahem do jejích práv, je zároveň zřejmé, že k tomu došlo na základě zákona. Bankovní výpisy okresní soud vyžádal po zvážení toho, zda takto získané důkazy mohou být významné pro rozhodnutí ve věci. Nelze opomenout ani to, že soud tak učinil na základě žalobního tvrzení, podle nějž žalovaný mohl na účty stěžovatelky a jejího manžela převést část prostředků náležejících do společného jmění manželů. Považoval-li to soud za možné, byl povinen žalobkyni poskytnout ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a §1-3 občanského soudního řádu). Odmítnutí důkazu výpisy z účtů, mezi nimiž měly probíhat sporné transakce, by pak možnost ochrany tvrzených práv žalobkyně podstatně ztížilo, neboť sama takovými informacemi nedisponuje a disponovat nemůže.
11. To samozřejmě neznamená, že rozsah a vypovídací hodnota důkazů pro potřeby řízení o vypořádání společného jmění manželů nemohou být podrobeny přezkumu na základě námitky či návrhu některého z účastníků řízení. Tyto otázky Ústavní soud v posuzované věci nehodnotil, neboť by tím předčasně zasahoval do kompetence obecných soudů. Stejně tak to neznamená, že s informacemi získanými v průběhu řízení mohou jeho účastníci či jejich zástupci nakládat libovolně. Proti takovému jednání, které ústavní stížnost pouze hypoteticky naznačuje, je ovšem stěžovatelce k dispozici ochrana pořadem práva.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu