ECLI:CZ:US:2017:1.US.2656.17.2
sp. zn. I. ÚS 2656/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti M - KOVO, s. r. o., se sídlem Rantířov 143, IČ: 25515799, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 116/2017-226 ze dne 9. 8. 2017 a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, brojila stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces, právo na rovné zacházení a rovné procesní postavení a další, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu přiložených podkladů vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se žalobce - obec Rantířov (dále jen "vedlejší účastník") domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina č. j. KUJI 23412/2017, sp. zn. OUP 74/2017 Cí-2 ze dne 28. 3. 2017, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad") č. j. MMJ/SÚ/4719/2015-71 ze dne 21. 12. 2016. Posledně zmiňovaným rozhodnutím stavební úřad na základě žádosti stěžovatelky (v soudním řízení vystupující na pozici osoby zúčastněné na řízení) vydal dodatečné stavební povolení na stavbu "Automatická linka alkalického zinkování a černění a zneškodňovací stanice odpadních vod" v areálu stěžovatelky, nacházejícím se v obci Rantířov.
Krajský soud v průběhu řízení nejprve usnesením č. j. 30 A 116/2017-83 ze dne 14. 6. 2017 přiznal žalobě vedlejšího účastníka odkladný účinek, kdy dovodil, že s ohledem na samotný charakter dodatečně povoleného stavebního záměru, jakož i povahu a rozsah plánovaného provozu na lince pro alkalické zinkování a černění, nelze vyloučit možnou hrozbu nebezpečí závažných škod na životním prostředí. Účinky tohoto usnesení byly nicméně negovány rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 19. 6. 2017, kterým byl stěžovatelce povolen zkušební provoz v rámci předmětné stavby. Na tuto skutečnost vedlejší účastník reagoval podáním návrhu na vydání předběžného opatření, jemuž krajský soud napadeným usnesením č. j. 30 A 116/2017-226 ze dne 9. 8. 2017 vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zdržet se provozu a užívání této stavby.
Stěžovatelka s postupem krajského soudu nesouhlasila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Krajskému soudu v ní vytkla, že napadené usnesení opřel o velmi spornou aplikaci ustanovení §38 odst. 1, věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), aniž by zvážil existenci zákonných podmínek pro takové rozhodnutí a aniž by se vypořádal nejen s návrhem, ale zejména s vyjádřeními dotčených osob. Stěžovatelka poukazovala na to, že krajský soud přijetím předběžného opatření zakázal zkušební provoz stavby, povolený rozhodnutím stavebního úřadu, které podléhá samostatnému přezkumu a není předmětem projednávané správní žaloby. Podle stěžovatelky tak krajský soud svým rozhodnutím jednak nepřípustně nahradil institut přiznání odkladného účinku žalobou napadeného rozhodnutí, a současně zasáhl i do veřejnoprávní pravomoci odvolacího stavebního úřadu, čímž porušil princip dělby moci. Kritice stěžovatelka podrobila též odůvodnění napadeného usnesení s tím, že z něj nejsou zřejmé důvody, které vedly krajský soud k přijetí předběžného opatření. Ustanovení §38 odst. 1 s. ř. s. podmiňuje vydání předběžného opatření, mimo jiné, nalezením spravedlivé míry navrhovaného omezení pro třetí osoby. Krajský soud se však kvantifikací nebo jakoukoliv úvahou o zásahu do jejích práv, ani otázkou, zda lze po dvou měsících bezproblémového zkušebního provozu takový zásah považovat za spravedlivý a adekvátní, nezabýval. Nezohlednil rovněž žádný z jejích argumentů dokládajících, že provoz stavby nemá žádný negativní vliv na životní prostředí. Krajský soud namísto toho vycházel z pouhých proklamací vedlejšího účastníka, které podle stěžovatelky nebyly v řízení nijak osvědčeny.
V samostatném podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno až po zahájení řízení o ústavní stížnosti, stěžovatelka upozornila na škody, jež jí každým dnem trvání způsobuje nařízené předběžné opatření a které nebude možné reparovat, event. jen s vynaložením nepřiměřených nákladů. V této souvislosti proto požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a shledal, že není opodstatněná.
V projednávané věci stížnostní návrh směřuje proti nařízení předběžného opatření, které má jen dočasný účinek. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)]. Ústavnímu soudu nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu krajského soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Krajský soud se sice stručně, ale z pohledu práva na spravedlivý proces dostatečně jasně a srozumitelně vyjádřil k důvodům, které jej vedly k přesvědčení, že podmínky pro vydání předběžného opatření byly splněny. V kontextu posuzované věci nelze mít za to, že by jeho postup byl projevem libovůle. Stěžovatelka měla též možnost se před přijetím napadeného rozhodnutí proti návrhu na vydání předběžného opatření bránit, čehož plně využila. Dle náhledu Ústavního soudu představuje ústavní stížnost pouze pokračující polemiku se závěry obecného soudu, které stěžovatelka odmítá a setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčena o věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
Pro řešení tohoto případu je navíc podstatné zjištění, že dne 12. 10 2017 byl ve věci samé vynesen rozsudek č. j. 30 A 116/2017-346, jímž krajský soud zrušil rozhodnutí stavebního úřadu i odvolacího orgánu, kterým byla předmětná stavba stěžovatelky dodatečně povolena. Dne 22. 11. 2017 nabyl tento rozsudek právní moci a vykonatelnosti (s výjimkou výroku II. o nákladech řízení). Tím zaniklo napadené usnesení o předběžném opatření a další řízení je tak bezpředmětné. Z povahy institutu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Daný výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Pro úplnost nutno dodat, že Ústavní soud nepovažoval za účelné, aby ústavní stížnost zasílal k vyjádření účastníkům řízení a také vedlejšímu účastníkovi, který se o tato svá práva přihlásil podáním ze dne 8. 9. 2017, neboť by tím pouze zbytečně prodlužoval samotné řízení o ústavní stížnosti, aniž by bylo lze očekávat od těchto vyjádření další objasnění věci a zejména aniž by toto vyjádření mohlo - s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost - jakkoliv ovlivnit celkový výsledek řízení u Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu