ECLI:CZ:US:2017:1.US.2719.17.1
sp. zn. I. ÚS 2719/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Všehrdy, zastoupeného Mgr. Jiřím Kuďouskem, advokátem, se sídlem Osvoboditelů 2649, Louny, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2017 č. j. 4 To 133/2017-421 a proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 30. ledna 2017 č. j. 3T 67/2014-409, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel před obecnými soudy domáhal povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 67/2014. V tomto řízení byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 3 T 67/2014-196 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. srpna 2015 č. j. 6 To 102/2015-225, jako soudu odvolacího) uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
3. Napadenými rozhodnutími byl návrh na obnovu řízení zamítnut, přičemž se obecné soudy vypořádaly se stěžovatelovými novými důkazními návrhy a neshledaly, že by měly vést k obnově jeho trestního řízení.
4. Podle stěžovatele však obecné soudy nepostupovaly s náležitou péčí. Závěr soudu prvního stupně o nevěrohodnosti výpovědi svědka J. K. je podle stěžovatele v nesouladu s provedeným dokazováním a vybočuje z logického i skutkového rámce natolik, že je zcela v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Odvolací soud se podle stěžovatele k jeho odvolání vyjádřil nedostatečně pečlivě a přesvědčivě, pouze se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil a na něj odkázal. Tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem výše uvedená porušení práv stěžovatele v rámci stížnosti nezhojil, porušil též jeho právo na spravedlivý proces a právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí. Podle stěžovatele neobstojí ani závěry obecných soudů ohledně nepravděpodobnosti délky notářského zápisu o výpovědích dvou svědků, které označuje jako pouhou spekulaci. Soud prvního stupně rovněž dle stěžovatele při rozhodování o povolení obnovy řízení pochybil, když odmítl provést důkaz výslechem jím navržené svědkyně. Tato byla způsobilá potvrdit pravdivost výpovědi svědka K. ohledně skutečnosti, že se nejdříve snažil učinit výpověď na policii, což mu nebylo umožněno. Dále stěžovatel poukázal i na porušení svého práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě podle článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a porušení práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí dle článku 36 odst. 2 věta první Listiny. Ze stěžovatelem předloženého posudku je (na rozdíl od znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Petra Tomáška) podle stěžovatele zřejmé, že závěry soudů v rámci původního trestního řízení ohledně úmyslu stěžovatele zasáhnout poškozeného do hlavy a způsobit mu těžkou újmu na zdraví nekorespondují se zjištěným skutkovým stavem. I kdyby se tedy stěžovatel skutečně dopustil jednání popsaného v odsuzujícím rozsudku (což popírá), pak nebyl prokázán úmysl zasáhnout poškozeného do hlavy a způsobit mu těžkou újmu na zdraví. Podle stěžovatele se však soud prvního stupně v rámci řízení o obnově zabýval znaleckým posudkem MUDr. Igora Fargaše jen velmi povrchně a pouze odkázal na znalecký posudek MUDr. Petra Tomáška a na výslech svědka M. O. (které byly provedeny v původním trestním řízení).
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s předloženým znaleckým posudkem i dalšími argumenty stěžovatelů. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů. Neprovedení některých navržených důkazů bylo soudy odůvodněno a všemi zásadními argumenty stěžovatele se obecné soudy zabývaly.
9. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu