ECLI:CZ:US:2017:1.US.2830.17.1
sp. zn. I. ÚS 2830/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Jiřího Sedlmajera, t. č. Věznice Plzeň-Bory, P. O. BOX 335, zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou, se sídlem Sokolov, 5. května 163, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. června 2017 č. j. 31 Nt 17010/2017-10 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. července 2017 č. j. 8 To 289/2017-33, za účasti Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. září 2017, doplněné dvěma podáními ze dne 8. září 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Stěžovatel byl obviněn pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c), trestního zákoníku, zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku a zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. dubna 2017 č. j. 31 Nt 24018/2017 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu.
3. Na návrh státního zástupce se dne 30. června 2017 konalo řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě s rozšířením důvodu vazby podle §67 písm. b) trestního řádu. Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 30. června 2017 č. j. 31 Nt 17010/2017-10 stěžovatele ponechal ve vazbě, a to podle §67 písm. b), c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost.
4. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. července 2017 č. j. 8 To 289/2017-33, na základě stížnosti podané stěžovatelem, napadené usnesení Okresního soudu v Sokolově zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, s tím že je u něho i nadále dán důvod vazby uvedený v §67 písm. c) trestního řádu, a nově i důvod vazby uvedený v §67 písm. b) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že pro něj není dán žádný důvod vazby, zejména ne důvod podle §67 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel má za to, že všichni v úvahu připadající svědci byli procesně použitelným způsobem vyslechnuti a že stížnostní soud shledal důvody vazby podle §67 písm. b) trestního řádu ve zcela jiných skutečnostech, než soud prvního stupně. Okresní soud své rozhodnutí o koluzní vazbě opřel o tvrzení, že stěžovatel měl z vazby učinit konkrétní kroky k ovlivnění svědka V. Bledého. Krajský soud pak odůvodnil své rozhodnutí tím, že v případě vazby koluzní se stěžovatel opakovaně dopouští jiného maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání (před samotným zahájením trestního stíhání) a hrozí tak zcela konkrétní obava, že v uvedeném bude pokračovat i nadále a bude se snažit jakýmkoliv způsobem odvrátit hrozbu trestního postihu. Podle závěru učiněného stěžovatelem, stížnostní soud na jedné straně říká, že nelze vzít obviněného do vazby podle §67 písm. b) trestního řádu, pokud již všichni svědci byli vyslechnuti, na druhou stranu však uzavírá, že z písemností (dopisu obviněného a vysvětlení Mgr. P. Trčky) plyne, že stěžovatel měl ovlivňovat již vyslechnutého svědka V. Bledého prostřednictvím jeho otce, aby změnil výpověď v jeho prospěch.
6. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné, pokud soud neuvádí konkrétní jednání, kterým měl jiným způsobem mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nýbrž pouze obecně uvádí, že se stěžovatel tohoto jednání dopustil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
10. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 trestního řádu.
11. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 a ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).
12. Okresní soud v Sokolově se důvody vazby řádně zabýval a shledal, že u stěžovatele je nadále dán vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu, neboť je důvodná obava, že v případě jeho propuštění na svobodu by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. O ponechání stěžovatele ve vazbě pak bylo rozhodnuto i nově z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu, neboť jak vyplývá ze spisového materiálu předloženého soudu, stěžovatel učinil konkrétní kroky k ovlivnění svědka V. Bledého a je tedy na místě rozšíření vazebního důvodu o §67 písm. b) trestního řádu.
13. Krajský soud v Plzni dovodil k důvodům vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu, že trvá zcela konkrétní obava, že by v případě propuštění na svobodu stěžovatel v stíhané trestné činnosti pokračoval. K důvodům vazby koluzní podle §67 písm. b) trestního řádu pak uvedl, že stěžovatel měl koluzně jednat ve více případech, jednak vůči J. Novotnému dne 31. října 2016, dále vůči V. Bledému a nově vůči tomuto svědkovi prostřednictvím jeho otce. U důvodu k vazbě koluzní přitom nemusí jít pouze o působení na dosud nevyslechnuté svědky, ale i o jakékoliv jiné maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. A takového jednání se stěžovatel opakovaně dopouští a hrozí tak zcela konkrétní obava, že v uvedeném bude i nadále pokračovat a bude se snažit jakýmkoliv způsobem odvrátit hrozbu trestního postihu.
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní
konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o ponechání ve vazbě, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.
15. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu