ECLI:CZ:US:2017:1.US.285.17.1
sp. zn. I. ÚS 285/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Radoše Koláře, zastoupeného JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 1065/11, Letovice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSPA 44 INS 12615/2012-B-33 ze dne 7. prosince 2016 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 68/2017-B-38 ze dne 16. ledna 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížností podané dne 27. 1. 2017 a doplněné dne 6. 3. 2017 stěžovatel napadá v záhlaví označená usnesení a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na majetek, ochranu obydlí, lidskou důstojnost, ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a soudní ochranu, zaručená čl. 7, 10, 11, 12 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Poté, co stěžovatel v květnu 2012 doručil Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") svůj insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, krajský soud svým usnesením ze dne 17. 9. 2012 zjistil úpadek stěžovatele a povolil řešení tohoto úpadku oddlužením. Svým usnesením ze dne 31. 1. 2013 schválil oddlužení stěžovatele plněním splátkového kalendáře, do kterého bylo zahrnuto celkem devět přihlášených věřitelů s jejich nezajištěnými pohledávkami. Vedle těchto nezajištěných pohledávek se do insolvenčního řízení přihlásil zajištěný věřitel Hypoteční banka, a.s. (dále jen "zajištěný věřitel"), jehož zajištění vzniklo smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel na přezkumném jednání všechny přihlášené pohledávky uznal. Na základě pokynu zajištěného věřitele požádal insolvenční správce o souhlas s prodejem nemovitostí z majetkové podstaty stěžovatele mimo dražbu, který byl krajským soudem podle ustanovení §289 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon") udělen usnesením ze dne 31. 10. 2013 (později došlo ještě ke snížení nejnižší kupní ceny stanovené pro prodej mimo dražbu).
3. Dne 30. 11. 2016 požádal stěžovatel krajský soud o nařízení předběžného opatření, kterým se bez bližšího zdůvodnění domáhal zastavení prodeje nemovitosti. Napadeným usnesením krajského soudu ze dne 7. 12. 2016 byl tento návrh zamítnut. Soud neshledal v postupu insolvenčního správce žádné pochybení a konstatoval, že poté, co bylo o úpadku rozhodnuto, nelze již aplikovat ustanovení §82 a §113 insolvenčního zákona o předběžném opatření. K argumentu stěžovatele, že "nemůže nést dva tresty za jednu věc", soud uvedl, že jednotlivé povinnosti uvalené na dlužníka v průběhu insolvenčního řízení, tj. úhrada pravidelných splátek dle splátkového kalendáře a strpění prodeje zajištěné nemovité věci, obstojí v insolvenčním řízení vedle sebe, aniž by byla porušena zásada ne bis in idem. Je tomu tak proto, že nezajištěné závazky dlužníka jsou uspokojovány prostřednictvím splátkového kalendáře a věřitel mající zajištěnou pohledávku se dle ustanovení §398 odst. 3 věty třetí insolvenčního zákona uspokojuje pouze z předmětu svého zajištění, což jsou ve stěžovatelově případě nemovité věci. Stěžovatel se odvolal, s tím, že rozhodnutí je protiústavní, že byl pojištěn pro případ neschopnosti plnit své závazky a že je nutné prodej zastavit, dokud neproběhne výkon dohledové činnosti, o který žádal svým podnětem ze dne 30. 11. 2016.
4. Usnesením ze dne 16. 1. 2017 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadené usnesení potvrdil. Připomněl, že předběžným opatřením dle insolvenčního zákona (které je možné vydat pouze před rozhodnutím o úpadku) lze uložit povinnosti dlužníkovi či třetím osobám, nikoliv insolvenčnímu správci, jehož povinnosti jsou vymezeny insolvenčním zákonem. Pravidelnému běhu insolvenčního řízení nelze bránit předběžným opatřením; k vynucení řádného plnění povinností správcem je určen jiný procesní postup, ukáže-li se tato potřeba. Pokud jde o podstatu návrhu, stěžovatel chtěl zabránit zpeněžení svých zastavených nemovitostí za situace, kdy probíhá jeho oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť to vnímal jako nepřípustný (dvojí) trest za svůj úpadek. K tomu vrchní soud uvedl, že ke zpeněžení předmětu zajištění dochází pravidelně v každém oddlužení plněním splátkového kalendáře, pokud o to zajištěný věřitel požádá. V oddlužení plněním splátkového kalendáře se uspokojují pouze nezajištění věřitelé, zatímco zajištění věřitelé se uspokojují jen ze zpeněžení předmětu zajištění; tento zákonem stanovený způsob uspokojování věřitelů nelze vnímat jako nepřípustný či protiústavní.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve uvádí, že ve svém insolvenčním návrhu záměrně uvedl, že jako způsob oddlužení navrhuje plnění splátkového kalendáře, neboť dotčené nemovitosti byly jeho jedinou možností bydlení, navíc v době, kdy byl v pracovní neschopnosti z důvodu těžké nemoci, pro kterou je nyní uznán plně invalidním. Soud poté schválil řešení úpadku oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře, který stěžovatel řádně a včas plní. Považuje proto za velmi zarážející, že zhruba půl roku po tomto rozhodnutí dal soud souhlas k prodeji nemovitých věcí, a tak jej postihl dvojím způsobem řešení úpadku. Stěžovatel se domnívá, že nesprávným postupem došlo v insolvenčním řízení k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, a to tím spíše, že byl pojištěn pro případ neschopnosti plnit své závazky a pojistné plnění mělo být v rámci insolvenčního řízení vymáháno. Prodejem nemovitosti, ke kterému nedochází ve veřejném zájmu, je mu protiprávně odnímán jeho majetek, který nabyl výlučně za své finanční prostředky, a dochází ke snížení jeho lidské důstojnosti, neboť se i s rodinou ocitne bez obydlí. Uvádí rovněž, že přestože je rozhodnuto o prodeji mimo dražbu, je neustále kontaktován dražebními společnostmi, čímž je zasahováno do jeho práva na soukromí a vlastnění majetku.
6. Ústavní soud nejprve konstatuje, že proti napadenému usnesení vrchního soudu nebylo dovolání přípustné, stěžovatel tedy vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a podmínka plynoucí z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario byla splněna. Ústavní stížnost splňuje i další podmínky přípustnosti.
7. Ústavní soud připomíná, že tzv. zajištěný věřitel má v rámci insolvenčního řízení zvláštní postavení vyplývající z toho, že jeho pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, prostřednictvím některého ze zajišťovacích institutů vymezených zákonem, k nimž patří i zástavní právo. Dle ustanovení §398 odst. 3 insolvenčního zákona má zajištěný věřitel právo, aby byl v insolvenčním řízení při splnění stanovených předpokladů uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištění, přičemž předmět zajištění tvoří do jisté míry oddělenou majetkovou podstatu, z níž nemohou být (před plným uspokojením nároků zajištěného věřitele) uspokojeni jiní věřitelé dlužníka. Zajištěného věřitele zároveň nelze zahrnout do splátkového kalendáře, jehož plněním dlužník uspokojuje pouze své nezajištěné věřitele. Tuto úpravu nepovažoval Ústavní soud ve vztahu k věřitelům za zjevně nerozumnou či protiústavní (viz zejména usnesení sp. zn. I. ÚS 3271/13 ze dne 6. 2. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. V projednávané věci je zřejmé, že stěžovatel nečiní rozdílu mezi zajištěnými a nezajištěnými věřiteli a pomíjí, že usnesení ze dne 31. 1. 2013 schvalující jeho oddlužení plněním splátkového kalendáře se týká pouze pohledávek nezajištěných věřitelů. Prodej nemovitých věcí se všemi jeho negativními dopady na život stěžovatele je důsledkem jejich zajištění vyplývajícího ze smlouvy o zřízení zástavního práva, kterou stěžovatel uzavřel a v důsledku které má takto zajištěný věřitel dle insolvenčního zákona právo na uspokojení (jen) z výtěžku zpeněžení zajištění. Insolvenční soud tak ve věci stěžovatelova návrhu na přijetí předběžného opatření rozhodoval v souladu se zákonem, který mu navíc vůbec neumožňoval takové opatření přijmout, jak ve svém usnesení konstatoval vrchní soud. Pokud jde o tvrzené zásahy do stěžovatelova práva na ochranu soukromí ze strany dražebních společností, lze jen konstatovat, že zde nejde o jednání orgánu veřejné moci a že tyto skutečnosti nebyly předmětem napadených usnesení. Domnívá-li se stěžovatel, že insolvenční řízení neprobíhá řádně, disponuje na svou obranu adekvátními procesními prostředky, kterých může využít.
9. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu