ECLI:CZ:US:2014:1.US.3271.13.2
sp. zn. I. ÚS 3271/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky CENTAQUIS LIMITED, se sídlem Stasinou & Boumpoulinas 3, 1st floor, Nikósie, Kypr, zastoupené Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem, se sídlem Jana Masaryka 23, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 74 INS 69/2013-B-13 ze dne 29. 8. 2013, spojené s návrhem na zrušení poslední věty §398 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stran
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces, rovné zacházení a ochranu majetku. Přitom odkázala na čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhla zrušit poslední větu §398 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) pro rozpor s těmito ústavně zaručenými právy.
2. Stěžovatelka je věřitelem fyzické osoby, u níž byl zjištěn úpadek a povoleno oddlužení. Zjištěná pohledávka činí 915 959,12 Kč a je zajištěna zástavním právem k nemovitostem, jejichž obvyklá cena, dle stěžovatelky, činí cca 200 000 Kč.
3. Napadeným rozhodnutím krajský soud schválil způsob oddlužení dlužníka formou splátkového kalendáře. Zároveň s odkazem na §398 odst. 3 insolvenčního zákona rozhodl, že pohledávka stěžovatelky nebude ve splátkovém kalendáři uspokojována; bude uspokojena pouze z výtěžku zpeněžení zástavy.
4. Ustanovení §398 odst. 3 insolvenčního zákona zní:
"Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu."
5. Stěžovatelka namítá, že výsledkem napadeného rozhodnutí, které aplikuje napadené ustanovení insolvenčního zákona, je, že v nejlepším případě dosáhne uspokojení své pohledávky v částce kolem 200 000 Kč z celkové výše pohledávky 915 959 Kč, tedy zdaleka ani oněch deklarovaných 30 % při oddlužení (§395 odst. 1 písm. b) a §415 insolvenčního zákona). Stěžovatelka, coby věřitel bdící svých práv zajišťujíc svou pohledávku zástavním právem, je nakonec v mnohem horším postavení než věřitelé zcela nezajištění. Nakonec se jí tak dostane výrazně nižšího poměrného uspokojení než ostatním nezajištěným věřitelům.
6. Napadená část ustanovení §398 odst. 3 insolvenčního zákona původně zněla: "Zajištění věřitelé se uspokojí z výtěžku zpeněžení zajištění". Novelou provedenou zákonem č. 217/2009 Sb. bylo do této věty vloženo slůvko "jen". Podle důvodové zprávy k novele měla tato změna pouze zpřesňující ráz a stavila najisto otázky, k nimž praxe dospívala výkladem. Podle stěžovatelky však tato novela právě způsobila výše zmíněný protiústavní stav, protože odejmula možnost zajištěných věřitelů uspokojit část jejich pohledávky, která nebyla zajištěna, ve splátkovém kalendáři. Přitom k výkladu před novelou, že část pohledávky, která převyšovala hodnotu zástavy, je nutno považovat za nezajištěnou pohledávku, docházela i komentářová literatura.
7. Dle stěžovatelky ustanovení poslední věty §398 odst. 3 insolvenčního zákona v kombinaci s napadeným soudním rozhodnutím ji zjevně nespravedlivým způsobem definitivně obírá o nezanedbatelnou část majetku. Poškození zajištěného věřitele v případě, kdy hodnota zajištění ani zdaleka nedosahuje výše pohledávky, je očividné. Je absurdní, aby zajištěný věřitel právě díky zajištění své pohledávky byl zkrácen na svém majetku a také znevýhodněn i vůči ostatním (nezajištěným) věřitelům. Snaha zákonodárce a související soudní praxe se dále příčí jak zdravému rozumu, tak i tradiční právní zásadě "vigilantibus iura scripta sunt". V konkrétním případě nejenže veřejná moc neposkytuje ochranu subjektivním právům stěžovatelky, ale naopak je zcela nepřiměřeně popírá. Nespravedlnost výše popsané aplikace §398 odst. 3 insolvenčního zákona je evidentní právě v případech, kdy hodnota zástavy (nebo jiného zajištění) je nepoměrně nižší než zajištěná pohledávka. Ad absurdum lze uvést příkladem situaci, kdy věřitel má pohledávku kupříkladu ve výši 1 000 000 Kč zajištěnou zástavním právem k věci v hodnotě 4 000 Kč (např. automobilu Škoda Favorit, vyrobeného v roce 1989). Dle logiky napadeného rozhodnutí by měl věřitel obdržet jen výtěžek zpeněžení zástavy, jenž po odečtení odměny insolvenčního správce a nákladů zpeněžení bude se štěstím činit 3 000 Kč. Ve zbylém rozsahu pohledávka zcela a bez náhrady zanikne. V daném případě se stěžovatelce dostane uspokojení kolem 21 %, přičemž nezajištěným věřitelům je garantováno uspokojení minimálně v rozsahu 30 %.
8. Argument, opakovaně používaný soudy, že zajištěný věřitel si přece může vybrat, zda pohledávku uplatní jako zajištěnou či nezajištěnou, je dle stěžovatelky "do nebe volající nesmysl" a vadný po všech stránkách, procesně i věcně. Předně, ve lhůtě pro podávání přihlášek není a nemůže být postaveno najisto, zda vůbec úpadek dlužníka bude řešen oddlužením splátkovým kalendářem. Rozhodování o způsobu oddlužení, jakož i případné rozhodnutí o zamítnutí (neschválení) oddlužení se zásadně děje až po první schůzi věřitelů, konané dávno po uplynutí lhůty k podávání přihlášek. Stejně tak se zmíněným argumentem o tom, že zajištěný věřitel se může rozhodnout, zda svou pohledávku přihlásí jako zajištěnou či nikoli, nelze souhlasit ani po stránce věcné. Nejedná se o nic jiného, než o faktické zbavení zástavního (nebo jiného zajišťovacího) práva. Žádný rozumný věřitel nezřizuje zástavní právo (nebo jiné právo k zajištění své pohledávky) proto, aby se tím zbavil možnosti domáhat se zaplacení v části převyšující hodnotu zajištění. A pokud insolvenční soud takto postiženého zástavního věřitele fakticky nutí, aby svoji pohledávku přihlásil jako nezajištěnou (nechce-li inkasovat pouze výtěžek zajištění, který může být v poměru k samotné pohledávce bezvýznamný), pokud se má podílet na plnění splátkovým kalendářem, tak jde zcela nepochybně o zbavení a odepření zajišťovacího práva. Takový věřitel je tak bez možnosti účinné obrany zbaven převážné části svého majetku v podobě pohledávky. Stížností napadený postup aplikace §398 odst. 3 insolvenčního zákona je dle stěžovatelky neskrývaným výsměchem do tváře všech věřitelů, kteří, střežíce svá práva, využili tradiční zákonné možnosti a svoji pohledávku zajistili zástavním právem k věci, která buďto od počátku nedosahovala hodnoty zajištěné pohledávky (což je naprosto legální, legitimní a obvyklý případ), anebo jednoduše na své hodnotě plynutím času ztratila.
9. Dle stěžovatelky je dané pravidlo stanovící, že "zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění" navíc nelogické i v kontextu toho, že v případě druhého způsobu oddlužení - zpeněžením majetkové podstaty - se neuplatní. Zde zákon odkazuje na zpeněžení v konkursu, čili nebrání zajištěnému věřiteli, aby zpeněžením předmětu zajištění neuspokojenou část své pohledávky dále uspokojil při rozvrhu výtěžku z ostatní majetkové podstaty. Dle stěžovatelky již z tohoto prostého důvodu nelze hovořit o rovných právech osob se stejným postavením. Zatímco v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (a shodně i v konkursu a reorganizaci) se zajištěný věřitel může při uspokojování své pohledávky podílet i na ostatním výtěžku z majetkové podstaty, v oddlužení plněním splátkového kalendáře mu nezbývá, než spoléhat na zpeněžení předmětu zajištění, ať už je jeho hodnota jakákoli. Zásah do materiální i procesní rovnosti osob se stejným postavením v soudním řízení téhož druhu (insolvenční řízení) je zcela evidentní. Zajištěný věřitel přitom ani nemá možnost hlasovat o tom, zda oddlužení má proběhnout formou zpeněžení majetkové podstaty nebo formou plněním splátkového kalendáře.
10. V této souvislosti stěžovatelka opět připomíná výše zmíněný vadný argument ze soudní praxe, jenž hovoří o možnosti zajištěného věřitele přihlásit svoji pohledávku jako nezajištěnou. "Soud není kasino a soudní řízení není ruleta." Není udržitelné, aby zajištění věřitelé hráli pomyslnou ruletu a při sepisování svých přihlášek sázeli na to, kterou z forem bude nakonec dlužníkův úpadek řešen. Takové řízení, dle názoru stěžovatelky, nemá se spravedlivým soudním procesem mnoho společného.
11. Krajský soud navrhl ústavní stížnost odmítnout. Podle něj je plně v dispozici věřitele, zda svou pohledávku za dlužníkem přihlásí jako zajištěnou či nezajištěnou, případně tuto svou pohledávku rozdělí v souladu s předpokládanou hodnotou předmětu zástavy na část zajištěnou majetkem dlužníka a ve zbylé části přihlásí pohledávku jako nezajištěnou. Krajskému soudu je známa zcela obvyklá praxe věřitelů, kteří poměrnou část svých pohledávek za úpadcem ve výši přesahující obvyklou hodnotu předmětu zajištění dle předloženého znaleckého posudku přihlašují jako nezajištěnou. Tato část pohledávky, je-li v řízení zjištěna, je následně uspokojována v rámci schváleného splátkového kalendáře a z výtěžku předmětu zajištění je uspokojena část pohledávky, která byla přihlášena jako zajištěná majetkem úpadce. Právní úprava tak pouze zcela legitimně vyžaduje procesní aktivitu věřitele plně v souladu se zásadou "bdělým náležejí práva". Věřitel musí pouze před přihlášením své pohledávky posoudit - má-li za to, že hodnota zástavy jeho pohledávky je nepřiměřená - v jakém výši přihlásí pohledávku jako zajištěnou a v jakém ji podřídí, jakožto nezajištěnou pohledávku, uspokojení v rámci splátkového kalendáře.
12. Zajištěný věřitel má také možnost výběru okamžiku zpeněžení či dokonce možnost rozhodnout se, že po dobu trvání oddlužení splněním splátkového kalendáře ke zpeněžení nedojde. Podle §414 odst. 4 insolvenčního zákona nedojde-li v době do splnění splátkového kalendáře ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění (jelikož o to zajištěný věřitel nepožádal), osvobození od placení pohledávek se nebude vztahovat na právo zajištěného věřitele domáhat se uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, a to včetně úroků či jiných nároků za dobu od skončení insolvenčního řízení. Práva zajištěného věřitele se tak rozšířila oproti předchozí právní úpravě, podle které byla povinnost zpeněžení v průběhu řízení obligatorní.
13. Stěžovatelka v replice trvá na oprávněnosti svého návrhu. Text obsažený v ustanoveních §409 odst. 3 a §414 odst. 4 insolvenčního zákona nic nemění na zkrácení jejích práv, a vůbec jakéhokoli jiného zajištěného věřitele v obdobném postavení. Je totiž nerozhodné, zda předmět zajištění bude zpeněžen v průběhu insolvenčního řízení či později. Meritum nyní projednávané stížnosti tkví v tom, že takový věřitel provždy ztrácí právo uspokojit svoji pohledávku jinak než z výtěžku zpeněžení. Zmiňovaná ustanovení §409 odst. 3 a §414 odst. 4 insolvenčního zákona na tom vůbec nic nemění. Naopak je nanejvýše pravděpodobné, že pozdějším prodejem předvídaným těmito ustanoveními bude výtěžek zpeněžení ještě nižší a újma věřitele o to citelnější.
14. K možnosti rozdělit pohledávku na část zajištěnou a část nezajištěnou stěžovatelka uvádí, že je jí známo, že se jedná o častou praxi věřitelů dotčených právě napadeným textem poslední věty §398 odst. 3 insolvenčního zákona. Podle ní však jde o postup nezákonný. Pohledávku nelze libovolně dělit. Právo sice zná způsob, jak pohledávku rozdělit (např. postoupení pohledávky třetí osobě), podání přihlášky v insolvenčním řízení však takovou moc nemá. Pokud insolvenční soudy a insolvenční správci takový postup tolerují, jednají chybně. Navíc nelze dle ní nevidět jednoznačný protimluv v obsahu vyjádření krajského soudu, když ten jednak obhajuje zákonnost napadeného ustanovení §398 odst. 3 insolvenčního zákona a současně předkládá podrobný recept, jak toto zákonné pravidlo obcházet. Při takovém výkladu by napadené ustanovení ztratilo jakýkoliv smysl, pokud jej věřitelé mají obcházet způsobem popsaným krajským soudem.
II. Hodnocení Ústavního soudu
15. Úvodem se Ústavní soud musí vypořádat s argumentem krajského soudu, že nic nebránilo stěžovatelce přihlásit část pohledávky jako zajištěnou a část jako nezajištěnou. Je zřejmé, že tato možnost by zcela vyřešila problém namítaný stěžovatelkou. V takovém případě by mohla získat zmíněných 21 % pohledávky ze zpeněžení zástavy a ve zbytku by byla účastna splátkového kalendáře za stejných podmínek jako ostatní věřitelé.
16. Ústavní soud však vnímá, že tato praxe, jak argumentuje stěžovatelka, je z pohledu zákonnosti přinejmenším sporná. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že pokud je takový postup možný, těžko poté hledat smysl poslední věty §398 odst. 3 insolvenčního zákona, a zejména smysl její novelizace provedené zákonem č. 217/2009 Sb. V každém případě však posouzení zákonnosti takového postupu, tedy výklad podústavního práva, primárně nepřísluší Ústavnímu soudu. Takový výklad musí v prvé řadě provést obecné soudy. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat, zda postup obecných soudů neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky.
17. Ústavnímu soudu není známo, že by se k zákonnosti této praxe vyjádřil Nejvyšší soud. Za této situace je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatelka mohla mít důvodné pochybnosti o tom, zda lze tímto způsobem postupovat a proto tak neučinila. Ústavní soud nemůže ústavní stížnost odmítnout s odůvodněním, že takto měla stěžovatelka postupovat a předejít tak namítanému zásahu do jejích práv. Tím by totiž rozhodl, že takový postup je možný a provedl by autoritativní výklad podústavního práva. Ústavní soud si je samozřejmě vědom, že v některých případech k autoritativnímu výkladu podústavního práva přistoupit musí, jako například pokud je nutné provést takový výklad, který by byl ústavně konformní. Tato nutnost však v tomto projednávaném případu nenastala, neboť Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná i za předpokladu, že postup navrhovaný krajským soudem není akceptovatelný. Následující přezkum provedený Ústavním soudem bude tedy založen na tomto předpokladu.
18. Zároveň Ústavní soud opakuje, že k zákonnosti zmíněného postupu dělení pohledávky při její přihlášce do insolvenčního řízení se nevyjadřuje a rozhodnutí, zda tento je v souladu se zákony, náleží primárně obecným soudům. Toto usnesení postup navrhovaný krajským soudem ani neaprobuje, ani nevylučuje.
A. Právo vlastnit majetek
1. Je právo vlastnit majetek dotčeno?
19. Úvodem Ústavní soud připomíná, že v projednávané věci stěžovatelka přišla, či s největší pravděpodobností přijde, o majetek v důsledku úpadku jejího dlužníka - soukromé osoby. Nejde tedy o situaci, kdy by stát svou činností přímo zasáhl do vlastnického práva stěžovatelky. Zásah státu tedy může být pouze nepřímý a stěžovatelkou je spatřován v legislativní úpravě regulující úpadek a jeho způsoby vypořádání.
20. Aplikací příslušných ustanovení insolvenčního zákona dochází k tomu, že pohledávka stěžovatelky bude uspokojena ve výši pouze cca 21 % a zbytek, v případě splnění podmínek §414 odst. 1 insolvenčního zákona, zanikne. Na tom nic nemění ani §414 odst. 4 insolvenčního zákona, dle kterého zůstává zajištěnému věřiteli právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, pokud k němu nedošlo dříve, i po skončení oddlužení dlužníka a rozhodnutí o jeho osvobození od dalšího placení zbytku pohledávek zahrnutých v oddlužení. Fakticky si tak stěžovatelka může zvolit okamžik zpeněžení předmětu zajištění. Pohledávka zajištěného věřitele však v každém případě může být uspokojena pouze z výtěžku zpeněžení, tedy v případě stěžovatelky, dle jejího podání, ve výši zmíněných cca 21 %. Dopad na majetek stěžovatelky se tedy v důsledku §414 odst. 4 insolvenčního zákona nijak zásadně nelepší, neboť nelze očekávat nějaký zásadní růst ceny zastavených nemovitostí.
21. Stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby posoudil ústavnost příslušné legislativní úpravy úpadku, která má na stěžovatelku výše uvedený negativní dopad. Konkrétně napadá §398 odst. 3 poslední větu, podle které je možno její pohledávku uspokojit pouze z předmětu zástavy.
22. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že napadené usnesení, které aplikuje napadané ustanovení a související úpravu insolvence, představuje zásah do jejího majetku. Nebýt této úpravy měla by stěžovatelka nárok na celý výtěžek zpeněžení zástavy a poměrnou část dalšího majetku dlužníka. Ústavní soud tedy považuje čl. 11 Listiny za aplikovatelný na tento případ a to ve svém obecném pravidle zakotveném v odstavci 1 čl. 11 Listiny, jehož relevantní část zní: "Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu."
2. Obecné principy
23. Jak se podává z ustálené judikatury Ústavního soudu, svoboda vlastnit je svobodou právně konstituovanou, a proto lze říci, že neexistuje vlastnictví tam, kde by chyběl právní řád. Z tohoto důvodu má zákonodárce poměrně široké možnosti úpravy nabývání vlastnictví, jeho užívání, jakož i dispozic s ním. V tomto smyslu lze hovořit o vlastnictví jako o institucionální garanci [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 43 a nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), bod 37].
24. Ústavní soud se také několikrát vyjádřil k míře svého přezkumu zásahů do majetkových práv způsobené ať již obecnými právními pravidly, jako jsou například obecná ustanovení občanského zákoníku [nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.], či legislativou v oblasti hospodářské [např. úprava squeeze-outu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), či výpočet odměny exekutora v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.]. Posuzování ústavnosti těchto zásahů Ústavní soud založil na aplikaci principu proporcionality neboli přiměřenosti v širším smyslu, jenž může být taktéž nazýván zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tento princip patří mezi standardní nástroje, jež demokratické ústavní soudy užívají pro řešení konfliktu základních práv, případně ústavním pořádkem chráněných veřejných statků, a to v řízení o kontrole norem, stejně jako v řízení o ústavních stížnostech.
25. Princip proporcionality je vystavěn metodologicky na třech krocích. Prvním krokem je hodnocení vhodnosti, dle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Druhým krokem je zkoumání potřebnosti opatření, dle něhož je povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám - z více možných prostředků. Lze-li sledovaného účelu ve stejné či podobné míře dosáhnout alternativními normativními prostředky, je pak ústavně konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší. Třetím krokem je posuzování přiměřenosti (v užším smyslu), aby újma na základním právu nebyla nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb., bod 28, nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb., body 22-23, či nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), bod 54].
26. Přísnost testu proporcionality používaná Ústavním soudem je odvislá od konkrétních okolností daného případu. Někdy se Ústavní soud pro vyvození závěru při kolizi základních práv, případně veřejného dobra, řídí příkazem k optimalizaci, tj. postulátem minimalizace omezení základního práva a svobody. Jeho obsahem je maxima, dle níž pro přijetí závěru o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v kolizi stojících základních práv či veřejných statků je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich [nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb., bod 23].
27. V oblasti hospodářské politiky Ústavní soud však často zachovává deferenční postoj vůči zákonodárci. V oblasti daňové politiky státu Ústavní soud konstantně judikuje, že zákonodárce má relativně široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní. Právě z tohoto důvodu Ústavní soud používá pro hodnocení ústavnosti daní test proporcionality v modifikované verzi, sledující toliko vyloučení extrémní disproporcionality a ověřující, zda nedošlo k porušení principu rovnosti. Otázka vhodnosti a nezbytnosti daného opatření je zásadně ponechána na vůli zákonodárce, který za své rozhodnutí nese politickou odpovědnost. V ústavním přezkumu je nutno vyloučit pouze libovůli zákonodárce [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), body 39 a 46]. Obdobný deferenční postoj Ústavní soud zastává při posuzování ukládání majetkových sankcí za protiprávní jednání [nález sp. zn. Pl. ÚS 37/11 ze dne 30. 7. 2013 (299/2013 Sb.), body 61-62], či v kontextu důchodového pojištění [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/07 ze dne 23. 3. 2010 (N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.), bod 85].
28. Jindy Ústavní soud použitý test proporcionality nepojmenovává, avšak je zřejmé, že dovolí zákonodárci značnou míru diskrece. Příkladem v relevantním kontextu, tedy hospodářské oblasti, je již zmíněný nález týkající se úpravy squeeze-outu, v němž Ústavní soud například vyslovil, že konkrétní modality, jak bude vytěsnění minoritních akcionářů ze společnosti upraveno, včetně například stanovení zásadní hranice kolik většinový akcionář musí vlastnit akcií (v daném případě 90 %), náleží do sféry úvah zákonodárce [nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), bod 58].
29. V případě komplexních právních úprav v hospodářských věcech tedy není úkolem Ústavního soudu vždy posuzovat, zda vyvažování jednotlivých ústavně chráněných zájmů provedl zákonodárce tím nejlépe možným způsobem. Konkrétní stupeň požadované přiměřenosti je odvislý od konkrétních okolností daného případu.
3. Přísnost přezkumu v projednávaném případě
30. Insolvenční právo a řešení úpadku je komplexním právním odvětvím s velmi úzkou vazbou na fungování hospodářství. Jak uvádí literatura: "Úlohou insolvenčního práva není [exitu hospodářsky neúspěšných subjektů z trhu] bránit, ale naopak zvyšovat jeho efektivnost tak, aby se aktiva a další faktory využívané ekonomicky neúspěšnými subjekty dostaly za co nejnižších transakčních nákladů do rukou stran, které je budou schopny využívat efektivněji. ... Insolvenční právo se zabývá v principu dvěma otázkami - otázkou alokace majetku dlužníka [tedy jak naložit s majetkem dlužníka] a otázkou uspokojení jeho závazků." (Richter, Tomáš. Insolvenční právo. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. 128 a 134). Tzv. osobní bankrot, tedy úpadek nepodnikající fyzické osoby, o který se jedná v nyní posuzovaném případě, má jak ekonomický rozměr, neboť dlužníkovi se umožňuje, "aby se další transparentní ekonomickou činností vymanil z úpadkové situace, spíše než aby své budoucí příjmy před věřiteli utajoval, a tím byl vytlačen do tzv. šedé ekonomiky", tak také výraznou sociální funkci (Richter, Tomáš. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy č. 21/2006). "Při oddlužení není kladen hlavní důraz na maximální uspokojení věřitelů, ale na opětovné zapojení fyzické osoby do ekonomického života. Při oddlužení se vychází z maximalizace dlouhodobého užitku, kdy zapojení fyzické osoby do ekonomického života přinese více státu a věřitelům než její vyřazení z ekonomických aktivit. Toto vyřazení hrozí v důsledku trvalých exekucí, a tím i ztráty zájmu pracovat." [Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2].
31. Legislativní úprava řešení úpadku sleduje jak zájmy na dobrém fungování hospodářství, neboť dochází k uvolnění zdrojů z činností, v nichž jsou využívány neefektivně, a tyto zdroje se následně mohou znovu efektivně zapojit do ekonomiky, tak - v případě osobních bankrotů fyzických osob - zájmy sociální. Fyzické osobě se umožňuje po úspěšném oddlužení začít nový život nezatížený nezvladatelnými dluhy a znovu se zapojit do hospodářského a společenského života. Dle Ústavního soudu tyto sledované zájmy bezpochyby představují ústavně chráněné veřejné zájmy a ve druhém případě i individuální zájmy úpadce. Neschopnost fyzické osoby plnit své závazky a případně její předlužení má negativní dopady na řadu jejích základních práv, zejména v oblasti práv sociálních, jako je například právo na bydlení a na přiměřenou životní úroveň (viz čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech). Umožnění oddlužení soukromé osoby může být také v konkrétním případě považováno za realizaci povinnosti státu pomáhat osobám v hmotné nouzi (čl. 31 odst. 2 Listiny).
32. V nyní projednávaném případě tedy zákonodárce obecně musel vyvažovat majetkové zájmy věřitelů sestávající zejména z jejich zájmu na co nejvyšším uspokojení jejich pohledávek se zájmy na efektivním chodu ekonomiky a paletou základních práv dlužníka. V konkrétně napadeném ustanovení insolvenčního zákona jde také o vyvažování majetkových zájmů mezi jednotlivými věřiteli. Z definice úpadku plyne, že dlužník nemá dostatečný majetek na uspokojení všech svých závazků. Je tedy zřejmé, že všichni věřitelé nemohou být uspokojeni v plné míře. Úlohou insolvenčního práva poté je určit, jakým způsobem a jakým poměrem budou jednotliví věřitelé uspokojeni. Pokud by zajištění věřitelé, jako stěžovatelka, nad rámec hodnoty zajištění byli účastni splátkového kalendáře, je zřejmé, že by se tím snížila míra uspokojení těchto nezajištěných věřitelů. V daném případě jde tedy o komplexní posuzování celé řady protichůdných zájmů.
33. Rovněž je v dané věci zásadní, že zásah státu do majetkových práv stěžovatelky je v dané věci pouze nepřímý. Její majetek není v prvé řadě ohrožen činností státu, ale úpadkem třetí soukromé osoby. To je další z hledisek svědčících pro větší míru uvážení zákonodárce v dané věci.
34. Vzhledem k tomu, že právní úprava řešení úpadku je komplexní a je součástí hospodářské politiky státu, a vzhledem k tomu, že posuzovaným ustanovením a postupem stát sám přímo do majetkových práv stěžovatelky nezasáhl, Ústavní soud dovodil, že je namístě aplikace testu racionality, a nikoliv testu proporcionality jako příkazu k optimalizaci. Nelze tedy v této věci dovodit, že vždy, když zákonodárce neprovede optimální vyvážení protichůdných zájmů, dojde k protiústavnímu stavu. Takový závěr by v důsledku učinil z Ústavního soudu zákonodárce v oblasti insolvenčního práva, který by diktoval zákonodárci jedno konkrétní, dle názoru Ústavního soudu, optimální řešení. Přitom je to zřejmě zákonodárce, který je v lepší pozici regulovat úpravu úpadku. Pro tuto činnost má určitě lepší personální, znalostní, ale i finanční vybavení než moc soudní. Jinými slovy jednotlivé modality úpravy řešení úpadku musí zůstat na zákonodárci, který za své rozhodnutí nese politickou odpovědnost. Úprava řešení úpadku by mohla být protiústavní pouze tehdy, kdyby zákonodárce přijal takové řešení, jímž by rovnováhu mezi ústavně chráněnými zájmy stanovil zjevně nerozumně. Zjevnou nerozumnost Ústavní soud chápe jako situaci, kdy by dané řešení nepřijal žádný rozumný orgán, či osoba. Tato nerozumnost musí být zjevná na první pohled, který je následně validován detailnější analýzou.
35. Obdobný test v hospodářské oblasti používá i Evropský soud pro lidská práva, který shledá porušení práva na ochranu majetku podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě pouze tehdy, je-li opatření "zjevně bez rozumného základu" (viz například rozsudek Benet Czech proti České republice ze dne 21. 10. 2010 č. 31555/05, §36 a odkazy tam uvedené a rozsudek Pekárny a cukrárny Klatovy, a.s. proti České republice ze dne 12. 1. 2012 č. 12266/07, §50).
4. Vlastní přezkum nyní projednávané věci
36. Ústavní soud nemá pochyb o tom, že úprava řešení úpadku nepodnikajících fyzických osob formou oddlužení je obecně schopna dosáhnout stanovených legitimních cílů, tedy efektivnější chod ekonomiky a ochranu základních práv dlužníka. Tento základní předpoklad racionality opatření, kdy je nutno vyloučit svévoli zákonodárce, je tedy splněn. V dané věci je nutno posoudit, zda není zjevně nerozumné přijaté řešení, dle nějž se stěžovatelka v situaci úpadku jejího dlužníka může zhojit pouze do výše hodnoty zástavy.
37. Úprava zajištěných věřitelů prošla určitým vývojem. Podle §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., který platil do 31. 12. 2007, se tito věřitelé uspokojovali do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího a neuspokojenou část pohledávky bylo možno uspokojit v rozvrhu s ostatními pohledávkami. Podle insolvenčního zákona se sice zajištění věřitelé uspokojují ze zpeněžení zajištění až do 100 % své pohledávky (§298), avšak při oddlužení formou plněním splátkového kalendáře, pokud část pohledávky není takto uspokojena, nelze ji již nijak uspokojit ve splátkovém kalendáři. Tato situace nastává v důsledku touto stížností napadeného ustanovení v §398 odst. 3 insolvenčního zákona. Na jednu stranu tedy nový insolvenční zákon je pro zajištěné věřitele výhodnější, protože mohou získat ze zpeněžení zajištění až 100 % své pohledávky, na druhou stranu pro konkrétní zajištěné věřitele (jako stěžovatelku) je nově zavedená forma oddlužení pomocí splátkového kalendáře nevýhodná.
38. O spravedlnosti napadeného pravidla, že část pohledávky zajištěných věřitelů nad rámec hodnoty zástavy nelze při oddlužení formou splátkové kalendáře uspokojit, existují v literatuře pochyby. Například Kotoučová a kol. v komentáři míní, že: "Pokud by skutečně mělo platit, že zajištění věřitelé mají být v oddlužení, resp. v oddlužení formou splátkového kalendáře, uspokojováni pouze z majetku sloužícího k zajištění, vznikla by tím neodůvodněná nerovnost věřitelů. Zákon by tak konstituoval velmi rizikový faktor nedostatečného zajištění pohledávky, což by dříve či později vyvolalo nejeden negativní důsledek. Logickým a věcně správným se jeví závěr, že i v případě oddlužení formou splátkového kalendáře se při uspokojování zajištěných věřitelů použije §167 odst. 2 InsZ, a nezajištěná část, resp. ze zajištění neuhrazená část jejich pohledávek za dlužníkem, by takto měla být součástí pohledávek uspokojovaných ze splátek a pohledávek posuzovaných z hlediska naplnění třicetiprocentní kvóty uspokojení." [Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 969].
39. Nicméně tyto názory nesdílí praxe obecných soudů, tak jak dokládá i zde napadené usnesení krajského soudu. Soudní výklad se přiklání k jazykovému výkladu §398 odst. 3 insolvenčního zákona, podle kterého se zajištění věřitelé uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění a nelze je ve zbytku považovat za věřitele nezajištěné.
40. Ústavní soud vnímá argumenty stěžovatelky o vadách napadeného ustanovení insolvenčního zákona, které jsou sdíleny i částí nauky. Problematické je toto ustanovení zejména pro věřitele, jejichž pohledávka je zajištěna méně než na 30 %. Důvodem je, že daná úprava, která nezajištěným věřitelům při oddlužení garantuje až na výjimky splacení minimálně 30 % pohledávky (viz §395 odst. 1 písm. b) a §415 insolvenčního zákona), zajištěným věřitelům garantuje v případě oddlužení formou splátkového kalendáře pouze tolik, kolik je hodnota zajištění, což může být i méně než 30 %, jako v případě stěžovatelky.
41. Lze přisvědčit stěžovatelce, že v těchto případech je poté z pohledu hrozícího úpadku dlužníka zbytečné úvěry vůbec zajišťovat, ať již formou zástavního práva či jinak. V takových případech institut zástavního práva, což je forma zajištění použitá stěžovatelkou v nyní projednávaném případě, do značné míry ztrácí smysl. Nicméně podle Ústavního soudu tato situace není popřením zástavního práva, jenom jeho modifikací, ke které je zákonodárce zjevně oprávněn. Zástavní právo je institut vytvořený právním řádem a jako takový je možno také jeho podobu upravit.
42. Rovněž je nutno vzít v potaz, že nic nebrání věřitelům zajišťovat pohledávky pouze, pokud hodnota zástavy dosahuje výše pohledávky. Pokud se jedná o úvěr, jako v nyní posuzovaném případě, a věřitel chce půjčit více, než je hodnota zástavy, může úvěr rozdělit na část zajištěnou a část nezajištěnou. Dotčené osoby tedy mohou přizpůsobit své chování převládající interpretaci insolvenčního zákona.
43. Obecně se důsledkem přijatého řešení, při němž se zajištěná pohledávka fakticky uspokojuje pouze do výše zajištění, zvyšuje riziko neúplného uspokojení zajištěné pohledávky. Konkrétněji to odrazuje věřitele od poskytování nadměrných úvěrů, které nejsou dostatečně zajištěny. To brání předlužování osob se všemi negativními důsledky jak pro tyto osoby samotné, tak pro společnost jako celek. Přijatá úprava tak může vycházet z naprosto racionální úvahy zákonodárce, podle které není vhodné, aby se nepodnikající osoby, na které je výlučně aplikovatelné oddlužení, zadlužovaly nad rámec hodnoty svého majetku. Tím lze obecně docílit snížení míry zadluženosti obyvatelstva.
44. Stěžovatelce lze také přisvědčit v tom, že argument, že zajištěný věřitel si může sám zvolit, zda chce svou pohledávku uplatňovat jako nezajištěnou, či zajištěnou, není příliš přesvědčivý. To především z důvodu, že v momentě podávání přihlášky do insolvenčního řízení či do momentu, kdy je jeho pohledávka v přezkumném jednání zjištěna, ještě neví, zda se oddlužení provede formou splátkového kalendáře, při němž v případě zajištění méně než 30 % je výhodnější pohledávku uplatnit jako nezajištěnou, či zpeněžením majetkové podstaty, při němž je vždy výhodnější pohledávku přihlásit jako zajištěnou. V tomto ohledu by tedy bylo vhodnější, aby zajištěný věřitel mohl učinit rozhodnutí, zda chce svou pohledávku uplatňovat jako nezajištěnou, či zajištěnou až po určení způsobu oddlužení. Úkolem Ústavního soudu však v dané věci není hledání optimálního řešení úpadku, ale jen přezkum, zda zákonodárce podmínky nenastavil zjevně nerozumně.
45. Z definice úpadku plyne, že není objektivně možné zachování maxima z vlastnických práv obou kolidujících zájmů, tedy plného uspokojení jak zajištěných, tak nezajištěných věřitelů. Bylo-li by přijato řešení navrhované stěžovatelkou, logicky by to vedlo k menšímu uspokojení nezajištěných věřitelů. Zákonodárce tedy musel tyto zájmy nějakým způsobem vyvážit. Na jednu stranu zajištěné věřitele podstatně zvýhodňuje tím, že ze zpeněžení zajištění mohou získat až 100 % své pohledávky, čímž se snižuje majetek dlužníka, ze kterého by při jiném nastavení mohli být uspokojeni nezajištění věřitelé. Na druhou stranu v případě oddlužení splátkovým kalendářem zajištěné věřitele znevýhodňuje, protože jim neumožňuje účastnit se splátkového kalendáře a budoucí výdělky dlužníka ponechává pro nezajištěné věřitele. Zákonodárce tu tedy provedl určité vyvažování zájmů zajištěných věřitelů na jedné straně a nezajištěných na straně druhé. Přijatá úprava přináší jak výhody, tak nevýhody pro obě skupiny věřitelů. Nejde tedy o situaci, kdy by zákonodárce přijal řešení zjevně nevýhodné pouze pro jednu skupinu věřitelů.
46. Ze všech těchto uvedených důvodů Ústavní soud shledává, že úpravu přijatou zákonodárcem a aplikovanou soudem v nyní posuzovaném případě nelze označit za zjevně nerozumnou. Přijaté řešení tedy nevybočuje z mezí ústavnosti a zásah do majetkových práv stěžovatelky v daném případě nelze shledat protiústavním.
B. Právo na spravedlivý proces
47. Přezkumem, zda je v souladu s právem na spravedlivý proces výklad napadeného ustanovení provedený v nyní posuzovaném případu, tedy že zajištění věřitelé nemohou být účastni splátkové kalendáře ani v části své pohledávky, která nebyla uspokojena ze zpeněžení zajištění, se Ústavní soud již zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 4068/12 ze dne 13. 3. 2013. Dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Pro stručnost lze na toto usnesení odkázat a Ústavní soud nepovažuje nyní za nutné k tomuto odůvodnění cokoliv dodávat. I tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
C. Rovnost
48. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, rozlišování vedoucí k porušení principu rovnosti je nepřípustné ve dvojím ohledu: může působit jednak jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů. Jinými slovy, ve druhém případě jde o princip rovnosti před zákonem, který je skrze čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech součástí českého ústavního pořádku [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 186/58 SbNU 633; 309/2010 Sb.), bod 32 a nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), bod 56].
49. Stěžovatelka se cítí být diskriminována jednak ve vztahu k věřitelům při provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a jednak ve vztahu k nezajištěným věřitelům, kteří budou uspokojeni nejméně ve výši 30 % své pohledávky. Namítané diskriminační důvody jsou tedy dvojí: způsob řešení oddlužení a jednotlivé kategorie věřitelů.
50. Čl. 3 odst. 1 Listiny se však uplatní pouze, pokud je důvodem odlišného zacházení
pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, víra a náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. V dané věci zjevně o žádný z vyjmenovaných důvodů nejde. Namítaný diskriminační důvod nelze podřadit ani pod pojem "jiné postavení". Toto jiné postavení musí totiž být obdobné demonstrativně vyjmenovaným kategoriím. Musí se tedy týkat nějaké osobní vlastnosti, kterou zpravidla nelze ovlivnit (např. pohlaví, rasa), či musí jít o důvody spočívající na osobních volbách odrážejících osobnostní rysy každého z nás, jako je náboženství, či politické názory. V dané věci však ani jeden z namítaných diskriminačních důvodů pod pojem "jiné postavení" podřadit nelze. Zda jde o věřitele zajištěného, či nezajištěného není osobní volbou nějak odrážející podstatu osobnosti každého. V druhém případě jde o rozlišování mezi různými druhy způsobu provedení oddlužení, kde již vůbec ani o žádném postavení nelze mluvit, natož o takovém, které by bylo chráněno čl. 3 odst. 1 Listiny.
51. Lze dodat, že Evropský soud pro lidská práva vykládá obdobně čl. 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který obsahuje podobný demonstrativní výčet diskriminačních důvodů (viz např. rozhodnutí Peterka proti České republice ze dne 4. 5. 2010 č. 21990/08).
52. Neznamená to však, že zákonodárce může v těchto situacích libovolně rozlišovat. Rovnost chráněná čl. 1 Listiny totiž takovéto omezení nemá a dopadá na všechny rozlišovací důvody [srovnej např. nález sp. zn. Pl. ÚS 39/01 ze dne 30. 10. 2002 (N 135/28 SbNU 153; 499/2002 Sb.), či usnesení sp. zn. I. ÚS 2006/12 ze dne 15. 1. 2014, bod 17]. Je však ustálenou judikaturou Ústavního soudu, že tato rovnost podle čl. 1 Listiny může být porušena pouze v případě, kdy jde o nerovnost extrémní, případně tu, které schází jakýkoliv účel a smysl a jedná se tak o libovůli [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Intenzita přezkumu je tedy i zde nízká a je obdobná intenzitě v rámci práva na ochranu vlastnictví (viz výše bod 34).
53. Racionalitu napadeného ustanovení insolvenčního zákona Ústavní soud již posoudil výše v kontextu práva na ochranu vlastnictví. Tam dosažený závěr o racionalitě dané úpravy je shodný i v kontextu práva na rovné zacházení a na výše uvedené odůvodnění lze odkázat. Ústavní soud tedy neshledává, že by namítané odlišné zacházení postrádalo jakýkoliv účel a smysl a jednalo by se o libovůli. I tato námitka musí být tedy odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
D. Závěr
54. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
55. Pokud jde o návrh na zrušení namítaných ustanovení insolvenčního zákona, tak ústavní soud opakuje, že tento má pouze, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, akcesorickou povahu a proti "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu