ECLI:CZ:US:2017:1.US.3010.16.1
sp. zn. I. ÚS 3010/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti T. U., zastoupeného JUDr. Alenou Křičkovou, advokátkou se sídlem Na Krčské stráni 68, 140 00 Praha 4, adresa pro doručování Masarykovo náměstí 60, 250 01 Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 12. 2015 č. j. 41 P 80/2011-1214, výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2016 č. j. 41 P 80/2011-1239 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016 č. j. 55 Co 186/2016-1268, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Nezletilý syn stěžovatele byl od roku 2011 ve střídavé péči obou rodičů. Dne 21. 10. 2013 podala matka návrh na změnu výchovy nezletilého, přičemž navrhla zrušení střídavé péče, svěření nezletilého do své výlučné péče, stanovení výživného otci (stěžovateli) ve výši 8 000 Kč měsíčně a zároveň navrhla úpravu styku se stěžovatelem. V průběhu řízení matka s ohledem na postoj stěžovatele i nezletilého navrhla, aby soud styk stěžovatele s nezletilým neupravil a ponechal jej na vůli nezletilého s ohledem na jeho věk a vyspělost.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo návrhu matky vyhověno a nezletilý byl svěřen do výlučné péče matky. Stěžovateli soud určil výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně. Styk stěžovatele s nezletilým soudem určen nebyl. Soud prvého stupně dále rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále pak, že stěžovatel je povinen uhradit českému státu na nákladech řízení za znalečné částku 12 175 Kč a matka je obdobně povinna uhradit za znalečné částku 6 575 Kč.
Shora označeným později vydaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo výrokem I. přiznáno znalečné soudní znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (specializace psychologie) a výrokem II. přiznáno znalečné soudnímu znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (specializace alkohologie).
Rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího byl potvrzen jak rozsudek soudu prvého stupně, tak později vydané usnesení soudu prvého stupně o přiznání znalečného.
Vzhledem k nemožnosti podat dovolání napadá stěžovatel všechna shora označená rozhodnutí ústavní stížností.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na rodinný život a právo na péči o děti garantované čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a k porušení čl. 36 Listiny garantující právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel považuje rozhodnutí soudů za nepřezkoumatelná pro absenci náležitostí řádného odůvodnění. Rozhodnutí dle stěžovatele nerespektují judikaturu Ústavního soudu, nesou znaky překvapivosti a svévole.
Stěžovatel napadá výši znalečného přiznaného soudní znalkyni (výrok I. shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9), potažmo zpochybňuje povinnost stěžovatele uhradit náklady znalečného státu.
Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňuje, že nedostatek či absence komunikace mezi rodiči může být důvodem vyloučení střídavé péče pouze ve výjimečných případech, a to navíc pokud se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. Stěžovatel však zpochybňuje postup soudů a jím nařízená opatření a znalecká zkoumání.
Konkrétně stěžovatel zpochybňuje postupy soudních znalců, kteří v řízení vystupovali, znaleckých zkoumání se odmítl zúčastnit, zpochybňuje závěry znaleckých posudků, resp. jejich vyjádření, vytýká znalcům, že neměli dostatečné podklady pro své závěry ohledně osoby stěžovatele, zpochybňuje odbornost a zkušenosti mediátorky v souvislosti se soudem nařízenou mediací, zpochybňuje postup OSPOD, včetně nařízení rodinné terapie s psychologem, zpochybňuje odbornost psychologa, zpochybňuje též nařízení tzv. případové konference.
Soudy obou stupňů dle stěžovatele veškerá jím navrhovaná opatření a podstatnou část jím navržených důkazů (zejm. znalecký posudek znaleckého ústavu) bez přesvědčivého odůvodnění odmítly a zcela nekriticky převzaly více než sporné závěry soudních znalců či psychologa provádějícího rodinnou terapii. V důsledku svévolného postupu soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že ke změně výchovného prostředí má docházet výjimečně, jakož i na to, že názor nezletilého má být sice respektován, nikoliv však na úkor ostatních hledisek rozhodných pro svěření do péče.
III. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].
Dle judikatury Ústavního soudu platí, že pro nenařízení střídavé péče musí soudy uvést relevantní a silné argumenty, resp. se vypořádat s kritérii vymezenými judikaturou Ústavního soudu, jakožto s kritérii ústavně relevantními (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)], zároveň však střídavá péče nemá být pravidlem či automatismem, neboť její nařízení je nutno vždy posuzovat podle okolností konkrétního případu a nejlepšího zájmu dítěte. V nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte".
Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32). Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční, resp. věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria pro posuzování svěření dětí do střídavé péče a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 či sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016).
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud shledal, že obecné soudy se dostatečně zabývaly všemi aspekty, které jsou z pohledu judikatury Ústavního soudu relevantní pro rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, resp. pro nenařízení střídavé péče.
Soudy v prvé řadě zohlednily přání nezletilého, které se ostatně projevilo jak ve vyjádřeních nezletilého učiněných v rámci nyní napadeného soudního řízení, tak ve faktickém chování nezletilého, který v rámci předchozí praxe střídavé péče odmítal návštěvy u stěžovatele, resp. se stěžovatelem sám přerušil kontakt (k uvedenému srov. též nález sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015). Soudy se důvody a motivy chování nezletilého pečlivě zabývaly, zohlednily jeho vyspělost a schopnost formulovat svůj postoj (nezletilému bylo v době rozhodnutí soudu prvého stupně 13 let) a vyhodnotily, že střídavá péče není v zájmu nezletilého. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59). Taktéž podle soudní znalkyně se specializací psychologie je současný postoj nezletilého "závažnou kontraindikací proti dosavadní střídavé výchově".
Je nutno přisvědčit stěžovateli, že samotný argument nedostatečné komunikace mezi rodiči není sám o sobě konstantně v judikatuře Ústavního soudu považován za dostačující k vyloučení střídavé péče. Je tomu však tehdy, pokud se soudy situaci nepokusily zlepšit např. nařízením mediace (srov. např. shora zmiňované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, sp. zn. I. ÚS 1554/14, sp. zn. III. ÚS 1206/09 či sp. zn. I. ÚS 2661/10). Vyloučení střídavé péče na základě špatné komunikace rodičů je tak výjimečně možné, když ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv. Soud též musí zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 32).
V nyní posuzované věci soudy zohlednily neochotu otce k jakékoli komunikaci s matkou, včetně skutečnosti, že tuto neochotu komunikovat i způsob vyjádření této neochoty (např. odmítání převzít věci pro nezletilého přímo z rukou matky) vnímá nezletilý negativně a ovlivňuje to jeho vztah ke stěžovateli. V tomto ohledu nelze závěru obecných soudů nic vytknout, nehledě na to, že nedostatek komunikace mezi rodiči nebyl jediným důvodem rozhodnutí obecných soudů. V rámci řízení navíc proběhly pokusy o zlepšení vztahů, resp. zlepšení komunikace mezi rodiči (mediace, rodinná terapie u psychologa). Sám stěžovatel se však rodinné terapie odmítl zúčastnit z důvodu přítomnosti matky a z mediačního setkání odešel po 10 minutách.
Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů, ani zde nelze stěžovateli přisvědčit. Soud prvého stupně dostatečně a podrobně zrekapituloval, z jakých skutečností vycházel a jak dospěl ke svým právním závěrům.
Pokud jde o tvrzené opomíjení důkazních návrhů stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že nejde v nyní posuzovaném případě o ústavní vadu tzv. opomenutých důkazů, neboť soud prvého stupně zdůvodnil, proč považuje stav zjištěný dokazováním za dostatečný a proč dalším důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl (s. 10 rozhodnutí soudu prvého stupně).
Obecné soudy provedly dostatečné dokazování, vyšly nejen z přání nezletilého a stanoviska opatrovníka nezletilého, ale též ze zprávy psychologa o rodinné terapii a přístupu otce k ní, zprávy mediátorky, ze dvou znaleckých posudků, resp. výpovědí soudních znalců, ze zprávy Fondu ohrožených dětí o průběhu tzv. asistovaného styku mezi stěžovatelem a nezletilým, ze zápisu z případové konference konané na půdě OSPOD či z výslechu sociální pracovnice Fondu ohrožených dětí.
V samotném hodnocení provedených důkazů Ústavní soud neshledal jakýkoli exces (tj. extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy a právními závěry), který by ho opravňoval k derogačnímu zásahu ve vztahu k napadeným rozhodnutím. Obecné soudy dostatečně zdůvodnily, proč je v nejlepším zájmu dítěte změnit dosavadní formu výchovy a svěřit nezletilého do péče matky.
Ani námitky stěžovatele vůči neúplnosti, resp. nepoužitelnosti znaleckých posudků nelze považovat za relevantní, když to byl právě stěžovatel, který odmítl se znalci spolupracovat s tím, že požaduje znalecké zkoumání znaleckým ústavem. Stejně tak odmítl účast na případové konferenci.
Lze shrnout, že obecné soudy zohlednily všechna relevantní kritéria plynoucí z rozhodovací praxe Ústavního soudu, zejména pak zhodnotily výchovné prostředí otce i matky, zabývaly se nedostatečnou komunikací mezi rodiči, přičemž se snažily o nápravu, zohlednily stanovisko OSPOD i soudních znalců, aktuální vztah nezletilého ke stěžovateli, přičemž rozhodly v nejlepším zájmu nezletilého a v souladu s jeho přáním. V postupu soudů neshledal Ústavní soud jakýkoli prvek libovůle, který by mohl vést k porušení práva na soukromý a rodinný život stěžovatele.
Ústavní soud se blíže nezabývá výrokem o výši výživného, ani výrokem o styku s nezletilým, neboť vůči nim stěžovatel nevznáší jakoukoli argumentaci, přičemž argumentaci proti těmito výrokům stěžovatel neuplatňoval ani v odvolacím řízení.
Pokud jde o námitky vůči výroku o nákladech řízení (povinnost uhradit část nákladů na znalecké posudky státu), připomíná Ústavní soud, že posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2210/11, přístupné na nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).
V nyní posuzované věci soud prvého stupně dostatečně vyložil, jakým způsobem náklady na znalecké posudky zjistil, přičemž postupovat v intenzích §148 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má stát podle výsledků řízení proti účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u rodičů nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Soud dostatečně zdůvodnil, jakým způsobem a proč rozhodl o rozdělení náhrady nákladů řízení vůči státu mezi stěžovatele a matku. Soud dále vyšel z §17 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v platném znění a výše odměny byla soudem stanovena podle §16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v platném znění. Skutečnost, že o přiznání znalečného oběma znalcům rozhodl soud později samostatným usnesením, nemá na otázku ústavnosti postupu soudu žádný vliv. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně, jakož i dodatečné usnesení o znalečném, přezkoumal a s námitkami stěžovatele se vypořádal. V postupu soudů i odůvodnění jejich rozhodnutí o nákladech řízení neshledává Ústavní soud jakýkoli zjevný exces, který by ho opravňoval přehodnocovat jejich závěry.
Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a její konfrontaci s napadenými rozhodnutími nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu