ECLI:CZ:US:2017:1.US.3187.16.1
sp. zn. I. ÚS 3187/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Z. B. a 2. nezletilé B. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 1317/2016-110, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 13 Co 442/2015-94 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. května 2015 č. j. 0 P 1008/2014-48, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a L. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 23. 9. 2016 doručena ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, v níž byly jako stěžovatelky uvedeny 1. Z. B. a 2. její nezletilá dcera B. B. Ústavní soud si ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou ověřil, že 1. stěžovatelka je vedena jako advokátka a proto v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, nemusí být podle ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zastoupena jiným advokátem.
2. Stěžovatelky se domnívají, že postupem obecných soudů byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 30 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí, Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") rozhodl o svěření nezletilé dcery B. (2. stěžovatelka) do výchovy matky (1. stěžovatelka) (výrok I.), uložil otci s účinností od 1. 6. 2015 přispívat na výživu nezletilé dcery B. částkou 10 000 Kč měsíčně, když výživné je splatné vždy každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky, přičemž výživné splatné za dobu od 1. 6. 2015 do prvního dne měsíce následujícího po doručení rozhodnutí je otec povinen zaplatit do tří dnů od doručení rozhodnutí k rukám matky (výrok II.), rozhodl o tom, že tato úprava výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilé B. platí i pro dobu po právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") jeho rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V poučení výslovně uvedl, že proti rozsudku není dovolání přípustné.
4. 1. stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním u Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl proti výroku I. odvolacího soudu s odkazem na ustanovení §30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jako nepřípustné, a proti výroku II. s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř., neboť dovolání neobsahovalo údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti rekapitulují dosavadní průběh řízení. Brojí proti nepřípustnosti dovolání ve věci stanovení výživného nezletilým dětem. Poukazují na nejednotnost rozhodování obecných soudů v různých krajích. Tvrdí, že 1. stěžovatelka navrhovala, aby v rozsudku soud stanovil otci povinnost uhradit dlužné výživné za dobu srpen a září 2014 (kdy výživné vůbec nehradil) a květen 2015 (kdy uhradil pouze částku 5 000 Kč). O tomto návrhu však obecné soudy nerozhodly. Uvádějí dále polemiku týkající se zápočtu dlužného výživného pro nezletilé dítě vůči platbě, kterou otec uhradil na účet stavebního spoření (20 000 Kč) a kurz angličtiny (5 000 Kč). Započtení proti pohledávce výživného pro nezletilé dítě je podle jejich názoru v rozporu s textem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), který jej zakazuje. Úhrady za kroužek angličtiny a stavební spoření by měly být podle názoru stěžovatelek považovány za spotřebované výživné, které se nevrací. Namítají, že provedení těchto plateb navíc nebylo nijak doloženo a že soud tedy vycházel z pouhého tvrzení otce nezletilé. Uvedené platby se otec zjevně dobrovolně rozhodl hradit nad rámec běžného výživného a ani z toho důvodu by neměly tyto platby být započteny. Dovedeno do důsledků, by otcové nezletilých dětí mohli svou zákonnou povinnost hradit běžné výživné nezletilým dětem splnit jakoukoli úhradou v podobě naturálií či dobrovolným darem, který však nezletilé dítě nepotřebuje, nepoužije a k úhradě životních potřeb by je nebylo možné využít. Dítě by se takovým postupem podle názoru stěžovatelek mohlo lehce ocitnout v hmotné nouzi.
6. Stěžovatelky v ústavní stížnosti polemizují s konkrétní úpravou výživného a se způsobem, jakým obecné soudy za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné či zda má být rozhodnuto o jeho změně, atp. Stěžovatelky nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví a ústavní stížnost tak fakticky považují za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhají změny konkrétní úpravy vyživovací povinnosti, jež byla vymezena obecnými soudy, a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizují i v řízení před Ústavním soudem.
7. Ke konkrétní polemice stěžovatelek se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o vyživovací povinnosti, Ústavní soud uvádí, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. na životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593). Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle ustanovení §120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatelek, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná. Ústavní soud je naopak toho názoru, že soudy náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, i ke skutečnostem, které stěžovatelky namítaly a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Ze skutečnosti, že se stěžovatelky s jejich závěry soudu dosud neztotožňují, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich ústavně zaručených práv.
9. K námitce týkající se údajného započtení výživného je nutné předně uvést, že se nejedná o započítání příspěvku otce za období, které předcházelo datu, od kterého již soud jednoznačně stanovil formu a výši úhrad otce. Odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (str. 4), na nějž se nesouhlas stěžovatelek předně váže, se vztahuje k té části výroku, v níž soud stanovil výši nedoplatku otce. Jednorázové platby za stavební spoření, za kroužek angličtiny a tím spíše pak platba mateřské školce, lze považovat za úhradu opodstatněných potřeb nezletilé a nejedná se o neupotřebitelný luxusní dar, o němž se stěžovatelky ve svých úvahách nyní zmiňují. Námitka zákazu započtení podle ustanovení §1988 občanského zákoníku svědčí o nedorozumění ohledně významu slova započtení, které soud v odůvodnění rozsudku použil. Předpokladem započtení podle ustanovení §1982 občanského zákoníku je existence vzájemných pohledávek (ustanovení §1982 zní: "Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu,..."). Ustanovení §1988 občanského zákoníku, které skutečně upravuje nepřípustnost započtení proti některým pohledávkám, včetně započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný, tak nemůže být na předmětnou situaci aplikováno právě pro neexistenci vzájemných pohledávek.
10. K části argumentace týkající se nepřípustnosti dovolání v posuzované věci Ústavní soud uvádí, že Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručují právo na přezkum ve třech stupních soudnictví, zde tedy právo na přezkum také Nejvyšším soudem. K otázce nepřípustnosti dovolání ve většině případů rodinně právních věcí se opakovaně v minulosti vyjadřoval Nejvyšší i Ústavní soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 5110/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. IV ÚS 1590/12, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3208/13 ze dne 30. 10. 2013 a další). Ústavní soud opakovaně uvádí, že v těchto případech je celkový prostor pro jeho kasační zásah velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, případně které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
11. Jen na okraj Ústavní soud dodává, že jednotlivé kauzy spadající do rodinně právní kategorie péče o nezletilé děti se od sebe liší spíše souhrnem skutkových okolností. V těchto případech navíc požadavek na urychlené stanovení podmínek péče o nezletilé dítě soudem vystupuje obzvláště do popředí. Přezkum v několikastupňové soudní soustavě lze považovat spíše za protichůdný k tomuto požadavku. K otázce sjednocování judikatury lze dodat, že Nejvyšší soud, který je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], zjistí-li z pravomocných rozhodnutí, vyžádaných od okresních a obvodních soudů a od Městského soudu v Brně, že soudy v právních otázkách v rodinně právních věcech postupují rozdílně, vydává i v těchto případech sjednocující stanoviska (srov. např. stanovisko Cpjn 202/2010 ze dne 8. 12. 2010 nebo Cpjn 19/2007 ze dne 12. 5. 2010).
12. Podstatnou pro výsledek řízení před Ústavním soudem v části argumentace směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu tak jsou následující skutečnosti. 1. stěžovatelka podala dovolání v případě, v němž zákon výslovně uvádí, že přípustné není (proti výroku I. odvolacího soudu), a v části v řízení o dovolání neuvedla v souladu se zákonem, v čem spatřuje jeho přípustnost (což je dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku - proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu) a neobsahovalo-li dovolání tuto obligatorní část, přičemž stěžovatelky ani v ústavní stížnosti nepředkládají žádné argumenty, jež by svědčily o opaku, nelze na postup dovolacího soudu, jenž i na tomto základě dovolání odmítl, hledět jako na svévolný ani nepřípustně formalistický.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na tuto skutečnost a s poukazem na procesní ekonomii se Ústavní soud dále nezabýval otázkou existence právního zastoupení 2. stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu