ECLI:CZ:US:2017:1.US.3295.15.1
sp. zn. I. ÚS 3295/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kostkové, zastoupené JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2015 č. j. 22 Cdo 3004/2015-345, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. února 2015 č. j. 59 Co 453/2014-269 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. července 2014 č. j. 38 C 349/2013-202, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení a města Valašské Klobouky, se sídlem Masarykovo náměstí 177, Valašské Klobouky, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. listopadu 2015, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka se žalobou (původně i se svým manželem, který před podáním ústavní stížnosti zemřel) domáhala určení, že je na základě vydržení vlastnicí pozemku p. č. X1 v k. ú. Valašské Klobouky. K vydržení mělo dojít tak, že poté, co jí a jejímu manželovi bylo v roce 1979 zřízeno právo osobního užívání k pozemku p. č. X2, sousední pozemek p. č. X1 si ke svému pozemku i vzhledem k nepřehlednému svažitému terénu tzv. připlotili.
3. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 29. července 2014 č. j. 38 C 349/2013-202 žalobu zamítl. Měl za to, že stěžovatelka a její manžel nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře. Již z geometrického plánu z roku 1971, z něhož dle soudu musel geodet v roce 1979 vycházet, měly vyplývat hranice sporných pozemků vyznačené v terénu železnými kůly. Rovněž z něj mělo vyplývat, že pozemek stěžovatelky a jejího manžela končil před sloupem elektrického vedení a nesousedil přímo s pozemkem sousedů stěžovatelky. Tato skutečnost měla být stěžovatelce a jejímu manželovi zřejmá také ze snímku pozemkové mapy, kterým disponovali v souvislosti se stavebním řízením týkajícím se domu, který na svém pozemku vystavěli. Stěžovatelka a její manžel mimoto při výstavbě svého rodinného domu respektovali stavební čáru ve vztahu ke skutečné hranici pozemku p. č. X2. Těmto závěrům odpovídaly i vzájemně souladné výpovědi sousedů stěžovatelky, jejich rodinných příslušníků a dalších svědků. Výpovědi rodinných příslušníků stěžovatelky naopak soud považoval za vzájemně rozporné, a to i v otázce, zda již v roce 1979 oplotili svůj pozemek p. č. X2 spolu s pozemkem p. č. X1. Nadto podotkl, že stěžovatelka a její manžel přes opakovanou výzvu k tomuto tvrzení, o něž opírali svou dobrou víru, nepředložili jediný důkaz.
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 18. února 2015 č. j. 59 Co 453/2014-269 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Vypořádal odvolací námitku stěžovatelky, že okresní soud nebyl nestranný. Měl za to, že okresní soud učinil dostatečná skutková zjištění a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. září 2015 č. j. 22 Cdo 3004/2015-345 odmítl dovolání stěžovatelky a jejího manžela pro nepřípustnost. Zhodnotil, že rozhodnutí nižších soudů bylo primárně založeno na závěru, že stěžovatelka a její manžel nebyli objektivně v dobré víře, k čemuž soudy došly na základě provedeného dokazování.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy vycházely z neúplného dokazování, nesprávné interpretace provedených důkazů, libovůle, spekulací i přepjatého formalismu. Okresní soud nesprávně zamítl návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem, zápisem z vytýčení pozemku p. č. X3 a výslechy svědků, pracovníků tehdejšího národního výboru. Nemohl pak uzavřít, že nebylo uneseno důkazní břemeno. Namísto toho se soud spekulativně pustil do úvah o pravděpodobném postupu geodetů v roce 1979, přičemž soudce ani vzhledem ke svému věku nemohl znát reálie doby. To, že uživatelé pozemků je v tehdejší době užívali v jiných hranicích, nebyl ojedinělý jev. Závěr, že geodet v roce 1979 musel znát geometrický plán z roku 1971, neměl žádnou oporu v provedeném dokazování. Důkazy, které soud provedl, si vyložil účelově v neprospěch stěžovatelky. Jí navržené svědky nepovažoval za věrohodné pro jejich příbuzenský vztah, ač mu příbuzenský vztah nevadil u svědků strany žalované. Žalovaná strana přitom přislíbila svědkovi, který je sousedem stěžovatelky, převod dotčeného pozemku. Soudy rovněž nerespektovaly §130 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku z roku 1964, podle níž se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná. Vlastnické právo měla stěžovatelka nabýt na základě osobního užívání již ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, tj. k 1. lednu 1992. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla ryze formalistický přístup a Nejvyššímu soudu to, že se nezabýval nesprávnými skutkovými zjištěními. Proto se domnívala, že došlo k porušení jejího vlastnického práva a práva na soudní ochranu.
II.
Vlastní posouzení
7. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, však zhodnotil, že je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, v níž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. když ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v projednávané věci.
10. Stěžovatelka nesouhlasila především se skutkovými zjištěními okresního soudu a namítala nedostatky v jeho postupu v souvislosti s prováděním a hodnocením důkazů. Namítala také neprovedení některých důkazů, které navrhla, a citovala judikaturu k tzv. opomenutým důkazům. Z rozsudku okresního soudu však vyplývá, že se zjištění skutkových okolností věnoval důkladně. Provedl ohledání na místě samém, od katastrálního úřadu vyžádal listiny dokládající vytýčení hranic pozemku p. č. X2 a vyslechl řadu svědků. Pokusil se také zjistit bližší informace o geodetovi, který měl stěžovatelce a jejímu manželovi v roce 1979 vyznačit v terénu pozemek. Vysvětlil, proč některé důkazy neprovedl, např. důkaz výslechem "nějakého tehdy žijícího pracovníka národního výboru" k obecné praxi týkající se předávání pozemků do osobního užívání považoval pro zjištění konkrétních skutečností v posuzované věci za nadbytečný. Ze stejných důvodů nepovažoval za podstatný ani výslech znalce z oboru geodézie k postupům a praxi v roce 1979. Zápis z vytýčení pozemku p. č. X3 neprovedl, protože se jím měla prokazovat skutečnost, zda se oplocení pozemku stěžovatelky a pozemku jejích sousedů dotýkala. O tom soud neměl pochybnosti, měl však za to, že se jejich oplocení dotýkat neměla, neboť nešlo o sousední pozemky.
11. Tvrzení stěžovatelky, že soud jí navržené svědky nepovažoval za věrohodné pro jejich příbuzenský vztah, ač mu příbuzenský vztah nevadil u svědků strany žalované, je nesprávné. Okresní soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu umožnil výslech svědků, kteří jsou příbuznými stěžovatelky, a při hodnocení jejich výpovědi pouze zohlednil, že jejich věrohodnost je snižována faktem, že jsou blízkými příbuznými stěžovatelky (srov. např. rozsudek ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. 25 Cdo 133/2011). Ke skutečnostem, které uváděli, se však nepřiklonil především proto, že jejich výpovědi byly vzájemně rozporné, u některých pak byla patrná snaha vypovídat co nejméně. Například dcera stěžovatelky uvedla, že sporný pozemek byl oplocen již v roce 1979, nedokázala však uvést, jak byl oplocen ani jak vypadal terén či zda docházelo k terénním úpravám. Proti tomu švagr stěžovatelky svou výpovědí podpořil výpovědi sousedů stěžovatelky, neboť potvrdil, že stěžovatelka pozemek oplotila až po roce 1985 a že dřívější oplocení ani nebylo možné z důvodu terénních úprav.
12. Stejně komplexně pak okresní soud zhodnotil i výpovědi svědků podporujících obranu žalovaného města Valašské Klobouky. Zdůraznil mimo jiné, že věrohodnost sousedů stěžovatelky by mohla být snižována tím, že mají zájem na tom, aby mohli užívat jako příjezdovou komunikaci i část "připloceného pozemku" p. č. X1. Jejich výpovědi však odpovídaly i výpovědi švagra stěžovatelky a objektivním okolnostem, které v řízení soud zjistil a z nichž měly být stěžovatelce a jejímu manželovi zřejmé skutečné hranice jejich pozemku. Proto k výpovědi sousedů stěžovatelky přihlížel. Okresní soud také poukázal na zvláštnosti v chování samotné stěžovatelky a jejího manžela. Mimo jiné popsal, že v roce 2012 původně souhlasili s odstraněním plotu z "připloceného pozemku" sousedem stěžovatelky a proti jeho jednání zakročili až po týdnu v souvislosti s návštěvou jejich dcery. Poté o věci přestali hovořit a začali se před svými sousedy skrývat. Následně žalobou zahájili soudní spor.
13. Obecnou námitku, že soudy nerespektovaly §130 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku z roku 1964, stěžovatelka uplatnila již v odvolání. Ústavní soud může k odůvodnění rozsudku krajského soudu pouze doplnit, že se soudy zabývaly právě tím, zda stěžovatelka mohla být v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, tj. objektivně. Protože objektivní okolnosti její dobré víře nenasvědčovaly, naopak ji vyvracely, nebyly zde pochybnosti, které by byly předpokladem aplikace §130 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku z roku 1964.
14. Ústavní soud proto neshledal v postupu okresního soudu žádné pochybení. Okresní soud se věcí stěžovatelky zabýval důkladně a důvody pro svůj postup či dílčí hodnocení vždy vyložil. Právě proto pak na jeho skutková zjištění krajský i Nejvyšší soud z větší části odkázaly. Stěžovatelka v opravných prostředcích nedokázala zjištěný skutkový stav účinně zpochybnit, namísto toho vedle svých námitek napadala osobnost soudce okresního soudu. Krajský a Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích námitkami stěžovatelky zabývaly a též je v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud v žádném z napadených rozhodnutí neshledal ani namítanou libovůli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatelky, tedy ani do jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu