ECLI:CZ:US:2017:1.US.3396.16.1
sp. zn. I. ÚS 3396/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Danuše Němcové, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou MBA, LL.M., advokátem sídlem nám. Republiky 2/1, 746 01 Opava, směřující proti opatření předsedkyně Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 10. 2015, Spr. 1360/2015, a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 9. 2016, č. j. 15 C 19/2014-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného opatření a usnesení, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě napadeného opatření předsedkyně Okresního soudu v Bruntále byla přidělena věc, ve které je stěžovatelka žalovanou (zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem), k vyřízení jiné soudkyni, a to z důvodu nástupu původně přidělené soudkyně na mateřskou dovolenou. Následně napadeným usnesením Okresního soudu v Bruntále byl zamítnut návrh stěžovatelky na přerušení řízení do okamžiku skončení rodičovské dovolené původní soudkyně.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že k určení nové soudkyně došlo napadeným opatřením předsedkyně okresního soudu, aniž by rozvrh práce okresního soudu pro rok 2015 jednoznačně a transparentně řešil otázky přerozdělení věcí v případě dlouhodobé absence soudce. Tím podle stěžovatelky došlo k zásahu do práva na zákonného soudce a práva na nezávislý a nestranný soud, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, podle jehož závěru musí rozvrh práce obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce, který ve věci bude rozhodovat, včetně pravidla pro přerozdělování věcí pro případ jeho dlouhodobé absence. V opačném případě by soudce - který by byl povolán na základě rozhodnutí soudního funkcionáře, jemuž by rozvrh práce přerozdělení věci přenechal - nebyl zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a takové přerozdělení věci by bylo rovněž v rozporu s interní nezávislostí soudců, která je nedílnou komponentou práva na nezávislý a nestranný soud chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatelka je přesvědčena, že zásah do práva na zákonného soudce musí být řešen již v této fázi řízení "přímou" ústavní stížností a není možno s tímto vyčkat až do chvíle, kdy dojde k rozhodnutí o meritu věci, neboť takové rozhodnutí by bylo z uvedených důvodů nezákonné a celé řízení by muselo proběhnout znovu, což celé řízení zbytečně prodlouží a rovněž tím podstatně vzrostou náklady na jeho vedení. V souvislosti s přípustností "přímé" ústavní stížnosti odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15.
II.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Tento princip subsidiarity vyplývá z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Výjimky, které z tohoto pravidla Ústavní soud připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje, a to na rozdíl od opatření předsedkyně krajského soudu o určení osoby insolvenčního správce, které bylo zrušeno nálezem ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15, jehož závěrů se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dovolává (k tomu viz zejména s. 5 odůvodnění uvedeného nálezu, dostupného na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci stěžovatelka brojí proti opatření předsedkyně Okresního soudu v Bruntále, jímž mělo dojít k zásahu do práva na zákonného soudce v důsledku protiústavního postupu podle rozvrhu práce. Tuto námitku však stěžovatelka může řádně a efektivně uplatnit v případném odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3365/12, a ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 3364/12). Uvedený závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti je nutno vztáhnout i na tu její část, která směřuje proti v záhlaví uvedenému usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na přerušení řízení, neboť přerušení řízení bylo navrhováno právě z důvodu porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce přidělením věci k vyřízení jiné soudkyni.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout soudcem zpravodajem, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu