ECLI:CZ:US:2017:1.US.3506.15.1
sp. zn. I. ÚS 3506/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zemědělské společnosti Brloh s. r. o., se sídlem Staré Ždánice 206, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015 č. j. 7 Afs 14/2015-41 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka brojí proti postupu správního orgánu a následně též obecných soudů, když zejména Nejvyšší správní soud nevyslyšel její námitky stran neprovedení řádně a včas navržených důkazů, které byly pro stěžovatelku v projednávané věci stěžejní (výslech svědka). Současně namítá, že Nejvyšší správní soud, jehož rozhodnutí ústavní stížností napadá, ponechal bez povšimnutí zcela očividnou nelogičnost závěrů krajského soudu a ve věci samé nezvážil všechny okolnosti posuzovaného případu - zejména způsob určení ceny obvyklé předmětných nemovitostí.
2. Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2014 č. j. 52 Af 26/2014-66, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 4. 2014 č. j. 10226/14/5000-14204-711305, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen "správce daně") ze dne 23. 4. 2013 č. j. 749528/13/2801-24803-608246, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 v částce 395 600 Kč a penále v částce 89 850 Kč. Postupně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky. K námitce stěžovatelky stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu uvedl, že z napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl při posuzování věci soud veden a k jakému závěru dospěl. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatelky, která nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že provedla nepřípustnou daňovou optimalizaci; mělo se přitom jednat o prostou nápravu účetní chyby způsobené nesprávným zaúčtováním obvyklé ceny majetku stanovené znaleckým posudkem. K tomu soud konstatoval, že obvyklá cena nemovitostí byla znalcem stanovena ke dni 10. 12. 2007 částkou 40 000 Kč (znalec přitom zohlednil všechny rozhodné skutečnosti - část nemovitostí pronajata na 10 let, zatížení zástavním právem zajišťujícím splacení pohledávek věřitele ve výši 19 596 398,12 Kč). Toto ocenění stěžovatelka přitom nijak nezpochybňovala do doby prodeje části majetku, kdy pro stanovení výše daně z převodu nemovitostí provedla úpravu účetní hodnoty majetku a změnila tak způsob ocenění majetku. Soud se dále vyjádřil k námitce stěžovatelky týkající se znaleckého posudku ze dne 12. 12. 2007 a citoval judikaturu zabývající se povahou znaleckých posudků a jejich významem pro rozhodovací činnost soudu. Podle Nejvyššího správního soudu je z obsahu znaleckého posudku zřejmé, které konkrétní okolnosti byly předmětem ocenění, jakož i metoda ocenění a plyne z něj, jaké informace měl znalec při oceňování k dispozici. Stěžovatelka dále namítala, že bylo nutné zpracovat revizní znalecký posudek. Tuto námitku soud zhodnotil též jako nedůvodnou, když samotný znalecký posudek nelze hodnotit jako nepřesvědčivý a sama stěžovatelka jej v době, kdy byl zpracován, nijak nerozporovala a v souladu s ním i účtovala (viz výše). Závěrem se Nejvyšší správní soud zabýval též námitkou, že krajský soud neakceptoval návrh stěžovatelky na výslech svědka "k otázce, jak žalovaný (pozn.: správce daně) obvykle správně postupuje v případě pochybnosti o znaleckém posudku předloženém daňovým subjektem". Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka nemohla být tímto postupem krajského soudu zkrácena na svých právech, jelikož by se provedením takového důkazu - výslechu domáhala zjištění subjektivního názoru třetí osoby na konkrétní problematiku. Proto také správně krajský soud navržený výslech svědka neprovedl.
3. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [(srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
5. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud neshledal. Pokud jde o to, jak Nejvyšší správní soud hodnotil provedené důkazy v souvislosti s námitkami stěžovatelky a na jejichž základě potom vyvodil správnost rozhodnutí o povinnosti doplatku na dani z příjmu právnických osob, Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá. V projednávané věci však taková situace nenastala.
6. Posuzovaná ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tato polemika však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovatelce za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Nejvyšší správní soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, přičemž z rozhodnutí soudu plyne, že obsahově jsou téměř totožné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatelky, která nyní nepřináší žádné nové argumenty, nadto argumenty na rovině ústavněprávní. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil též ustálenou judikaturou, a to jak ve vztahu k otázce významu a povaze znaleckého posudku jako důkazu (rozsudek sp. zn. 7 Afs 86/2013, rozsudek 2 As 5/2005 či rozsudek sp. zn. 2 Afs 67/2012), tak i k závěru o neprovedení navrženého výslechu svědka (rozsudek sp. zn. 2 Afs 30/2004). Nejvyšší soud nadto zdůraznil, že věcnou správnost závěrů znalce není oprávněn přezkoumávat, jelikož se jedná o problematiku natolik složitou, že k jejímu výkladu je zapotřebí názoru osoby vysoce erudované, tedy příslušného znalce. Stěžovatelka navíc sama předmětný znalecký posudek nijak nezpochybňovala v době jeho vypracování (na její vlastní žádost); teprve v roce 2009 v souvislosti s prodejem části majetku a vypracováním nového znaleckého posudku v roce 2010 pro stanovení výše daně stěžovatelka provedla úpravu účetní hodnoty majetku, která byla stanovena původním znaleckým posudkem z roku 2007.
7. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu