ECLI:CZ:US:2017:1.US.351.17.1
sp. zn. I. ÚS 351/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou sídlem Palackého tř. 33, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2016 č. j. 37 Co 373/2016-393 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 10. 2016 č. j. 18 Nc 1002/2014-367, za účasti Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 32, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 90 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření v řízení o určení otcovství, svěření do péče a určení výživného pro nezletilou A., nar. XX.
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 18 Nc 1002/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že k žalobě V. B., matky nezletilé, probíhá u Okresního soudu v Třebíči spojené řízení o určení otcovství a určení práv a povinností k nezletilé. O návrhu matky dosud nebylo rozhodnuto. V únoru 2016 podal stěžovatel návrh na svěření nezletilé do jeho výchovy, ani o tomto návrhu soud dosud nerozhodl. Stěžovatel se považuje za otce nezletilé (dále též "otec"), která je v péči matky, stýká se s ní a přispívá na její výživu. Rozsah styku je upravován předběžnými opatřeními.
Návrhem doručeným Okresnímu soudu v Třebíči dne 11. 10. 2016 se otec domáhal nařízení předběžného opatření, na základě kterého by byl oprávněn stýkat se s nezletilou v jím navrženém rozsahu s tím, že by od 20. 10. 2016 byla zatímně svěřena do jeho péče. Okresní soud v Třebíči návrh zamítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodný. Poukázal na existující prozatímní úpravu styku s nezletilou s tím, že ve věci samé je již nařízeno znalecké zkoumání, včetně posouzení rodičovské způsobilosti u matky a otce a zhodnocení výchovného prostředí a výchovných schopností obou rodičů nezletilé vzhledem k jejímu věku a dalšímu vývoji. Okresní soud nepovažoval za vhodné přistoupit k razantním změnám v rozsahu, jak je, byť prozatímně, navrhl otec, neboť nemá dosud postaveno najisto, zda výchovné prostředí u otce je pro nezletilou vhodné, jednoznačný postoj nezaujal ani kolizní opatrovník. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (§219 o. s. ř.). Krajský soud hodnotil odvolání jako neopodstatněné s odůvodněním, že stěžovatel nebyl ve věci aktivně legitimován, neboť jeho otcovství k nezletilé nebylo dosud soudně ani mimosoudně určeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel předeslal, že řízení o určení otcovství trvá již od roku 2014 a přestože znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky, byl vypracován v lednu 2015, soud dosud otcovství neurčil a souhlasné prohlášení matka nezletilé odmítá pořídit. Stěžovatel má zájem na co nejširším styku s nezletilou, neboť je přesvědčen, že péče matky je nedostatečná, není však schopen se s ní dohodnout. Se zamítnutím návrhu na širší úpravu styku s nezletilou, byť jen formou předběžného opatření, nesouhlasil, neboť to, že s dcerou nemůže trávit více času, představuje zcela evidentní újmu vznikající nejen jemu, ale i nezletilé. Stěžovatel též nesouhlasil se závěrem Krajského soudu v Brně o nedostatku jeho aktivní legitimace. Namítl, že ho soud nepovažuje za plnoprávného účastníka řízení, resp. ani za plnohodnotného rodiče, i když se o nezletilou stará a platí na její výživu, podle jeho názoru neexistuje žádné striktní omezení účastenství v řízení v případě opatrovnických věcí jen pro otce zapsaného v rodném listě. Stěžovatel je přesvědčen, že mu soudy obou stupňů odepírají pomoc a ochranu jeho rodičovských práv, více než dva roky nekonají, i když je najisto postaveno, že je biologickým otcem nezletilé, čímž popírají jeho právo na soukromý a rodinný život.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Proto tato rozhodnutí podrobuje ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, ve kterém se Ústavní soud omezuje pouze na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole, pročež by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Je tomu tak proto, že předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek soudního řízení z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření prozatímní povahy, jehož trvání je omezeno [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 (175), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327, nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, N 131/62 SbNU 59, nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012, N 80/65 SbNU 91, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015 a řada dalších dostupných v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz].
Výše uvedené platí i pro rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí. Shodně postupoval Ústavní soud i v posuzované věci. Ověřil, že napadená usnesení byla vydána příslušnými soudy, na základě zákona a dostatečně uvádí důvody, které vedly k zamítnutí stěžovatelova návrhu.
V rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, která se týkají poměrů nezletilého dítěte, Ústavní soud též posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Tuto zásadu vykládá v souladu s postojem Výboru OSN pro práva dítěte k interpretaci čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." [Obecný komentář č. 14 (2013), CRC/CGC/14, dostupný na http://www.ohchr.org.].
Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle nějakých předem daných schémat, vždy je však třeba vzít v úvahu relevantní objektivní faktory, mezi nimiž stojí na předním místě identita dítěte, vycházející z existence pokrevního pouta mezi dítětem a rodičem, zachování a udržování rodinných vazeb či schopnost toho kterého rodiče pečovat o jeho ochranu a bezpečí.
V posuzované věci lze mít za to, že Okresní soud v Třebíči přihlédl ke specifickým okolnostem, ve kterých se nezletilá nachází, neboť při svých úvahách zohlednil stav dosavadního řízení, názor kolizního opatrovníka a rovněž i skutečnost, že styk nezletilé s otcem je prozatímně upraven a je realizován. S ohledem na referenční kritéria přezkumu rozhodnutí prozatímní povahy týkající se nezletilců, lze závěr, že za daných okolností nebyla osvědčena existence skutečností, které by odůvodňovaly nařízení předběžného opatření, považovat za ústavně nekonformní. Ke stěžovatelově námitce o nedostatečném rozsahu styku s nezletilou Ústavní soud připomíná, že je to právě obecný soud, kdo může vzhledem k osobní znalosti účastníků i konkrétních okolností případu nejlépe zhodnotit, jaké kroky jsou při prozatímní úpravě výchovných poměrů z hlediska chránění zájmů nezletilé nejvhodnější.
Krajský soud v Brně se věcným posouzením rozhodnutí soudu prvního stupně nezabýval. Soustředil se na otázku otcovství k nezletilé a po zjištění, že o otcovství stěžovatele dosud nebylo rozhodnuto, dospěl k závěru, že ten není ve věci aktivně legitimován. K nedostatku aktivní legitimace téhož stěžovatele (v rámci téhož Nc řízení) se Ústavní soud vyjádřil již v usnesení sp. zn. II. ÚS 945/17 ze dne 2. 5. 2017. Lze připomenout, že postup a závěr Krajského soudu v Brně považoval s ohledem na konkrétní okolnosti věci za ústavně konformní, nicméně uvedl, že jím formulovaný závěr nelze považovat za absolutní a tedy platný za každých okolností. I v posuzované věci Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, to však pouze proto, že jeho výsledkem bylo potvrzeno zamítavé usnesení soudu prvního stupně, které jak shora uvedeno, v ústavně právním přezkumu obstálo.
Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že nezletilé rozhodně neprospívá, není-li od 27. 8. 2013, kdy matka podala žalobu na určení otcovství k nezletilé a úpravu její výživy, dosud rozhodnuto o tom, kdo je jejím otcem. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že matka nezletilé od počátku označuje za otce nezletilé stěžovatele, ve spisu Okresního soudu v Třebíči je založen posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky zpracovaný dne 18. 12. 2014, podle kterého je stěžovatel biologickým otcem nezletilé s pravděpodobností vyšší než 99, 9999999999993 %, a stěžovatel otcovství k nezletilé nepopírá (nejméně od roku 2015). Stěžovatel se s nezletilou alespoň v omezené míře stýká, čemuž matka i při existenci vyhrocených vztahů mezi ní a stěžovatelem zásadně nebrání. Nicméně stávající situace, umocněná vyloučením stěžovatele z možnosti uplatnit návrh týkající se úpravy výchovy nezletilé, resp. požadovat věcný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně o tomtéž, není a nemůže být chápána tak, že by byla bez negativního vlivu do zájmů nezletilé, byť by i Krajský soud v Brně postupoval po formální stránce bezchybně. Takový přístup se nachází na samé hranici únosné zdrženlivosti Ústavního soudu k rozhodování obecných soudů, neboť podle čl. 3 odst. 1 shora citované úmluvy "nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí". Postup odvolacího soudu by za daných okolností této konkrétní věci znamenal, dovedeno ad absurdum, že stěžovatel by mohl začít uplatňovat svá rodičovská práva a budovat svůj vztah k nezletilé dceři de facto až po letech. Je tedy na obecných soudech, aby učinily vše nezbytné k nalezení takového řešení, jež by i za existence specifických okolností posuzované věci poskytlo nezletilému dítěti ochranu jeho nejlepšího zájmu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu