ECLI:CZ:US:2017:1.US.3593.17.1
sp. zn. I. ÚS 3593/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., MBA., advokátem se sídlem Kotlářka 1259/1, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 963/2017-30 ze dne 24. 8. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal 16. listopadu 2017 ústavní stížnost, ve které namítá, že napadeným usnesením bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. března 2017 č. j. 2 T 103/2016-289 byl stěžovatel odsouzen za těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, bylo mu zakázáno řízení motorových vozidel po dobu dvou let a nařízeno nahradit škodu poškozeným. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2017 č. j. 10 To 172/2017-319, zrušil část výroku o náhradě škody, přičemž nezměnil výrok o vině a trestu. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že nebyl proveden revizní znalecký posudek. Konkrétně poukazuje na skutečnost, že je seniorem s vážnou srdeční vadou a že znalec prof. MUDr. Miloš Táborský, CSc., FESC, FACC, MBA. dospěl k závěru, že k autonehodě ze dne 31. 5. 2016, která zapříčinila těžké ublížení na zdraví, došlo "velmi pravděpodobně v příčinné souvislosti s aktuálním zdravotním stavem" stěžovatele v daném období. Obecné soudy podle stěžovatele vyloučily závěry tohoto posudku zcela laicky na základě znaleckého posudku ze zcela jiného oboru a odvětví, aniž by zmiňovaného znalce vyslechly. Stěžovatel se proto domnívá, že nebyla nalezena spravedlnost vzhledem k výroku o vině a že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016]. V případě stěžovatele není naplněna ani jedna z těchto podmínek. Krajský soud ve svém rozhodnutí detailně vysvětlil, proč nepřijal závěry znaleckého posudku a z jakých důvodů shledal stěžovatele vinným (str. 6 a 7 rozsudku). Konkrétně poukázal na skutečnost, že stěžovatel "nezkameněl" v důsledku svého zdravotního stavu, což uvádí, ale naopak se snažil smyk, do kterého se dostal a který způsobil nehodu a těžké ublížení na zdraví z nedbalosti, vyrovnat, přičemž tento smyk způsobil tím, že jel příliš rychle. Nad rámec zmíněného se věnoval některým důkazům, které znevěrohodňovaly skutečnost, že na nehodu měl vliv zdravotní stav stěžovatele, zejména výpověď samotného stěžovatele. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení popsal, proč byl postup krajského soudu v souladu s právním řádem, přičemž správně zdůraznil, že "soud není bezpodmínečně vázán skutkovými závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku" (bod 22 napadeného usnesení). V tomto případě tedy nemůže Ústavní soud souhlasit s námitkou stěžovatele, že se obecné soudy dopustily libovůle tím, že nepřistoupily k vypracování revizního znaleckého posudku, jelikož svůj postup řádně odůvodnily a toto odůvodnění má podklad v dokázaných skutkových zjištěních. Obdobně nelze spatřovat libovůli v postupu krajského soudu v tom, že nevyslechl znalce, ale pouze přečetl znalecký posudek, neboť k tomuto čtení daly strany (tedy i stěžovatel) výslovný souhlas podle §211 odst. 5 trestního řádu.
8. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu