ECLI:CZ:US:2017:1.US.3695.15.1
sp. zn. I. ÚS 3695/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky VRL Praha a. s. se sídlem Ke Kablu 378/24, Praha, zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Smetanova 6, Blansko, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2014 č. j. 108 C 73/2013-45, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2014 č. j. 18 Co 197/2014-73 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015 č. j. 23 Cdo 1631/2015-92 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy v projednávané věci dostatečně nezohlednily specifické okolnosti případu a pouze mechanicky aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu (stěžovatelka hovoří o judikatorním odklonu) stran neplatnosti rozhodčích doložek. Podle stěžovatelky bylo namístě posoudit věc ve světle judikatury Ústavního soudu, která mechanickou aplikaci judikatury soudních instancí upozaďuje v případech, kdy by vedla k neudržitelným výsledkům, resp. ke zjevné nespravedlnosti. Stěžejní je totiž v daném případě podle stěžovatelky vůle stran řídit se rozhodčí doložkou, potvrzená podpisy na nájemní smlouvě.
2. Městský soud v Brně shora označeným rozhodnutím zrušil rozhodčí nález vydaný dne 10. 4. 2013 rozhodcem JUDr. Janou Hajdovou pod sp. zn. RŘ 06-JH/2012. Při právním posouzení vycházel z příslušného znění zákona o rozhodčím řízení, rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 či 23 Cdo 2021/2011 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 962/11. Dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení či počet rozhodců a je tedy netransparentní i ve světle nálezu Ústavního soudu. Nadto soud konstatoval, že součástí nájemní smlouvy nebyla ani Základní pravidla rozhodčího řízení vydaná Brněnským arbitrážním centrem (obsahující též způsob určení osoby rozhodce), jak tvrdila stěžovatelka.
3. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil. Poukázal přitom rovněž na výše uvedenou judikaturu, kterou dále doplnil o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1112/2013. Dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že nelze mít za to, že účastníci se dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil rozhodce ad hoc, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden - nebylo jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoveno pravidlo jeho určení.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že strany smlouvy se platně nedohodly na rozhodci ad hoc ani na konkrétním způsobu jeho určení, když určení ponechaly na uvážení předsedy Brněnského arbitrážního centra, které není stálým rozhodčím soudem. Soudy nižších instancí tedy správně dovodily neplatnost rozhodčí doložky a postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Předseda Brněnského arbitrážního centra je sice fyzickou osobou, ale ani tato osoba není stálým rozhodčím soudem a nelze tak učinit závěr o řádném, dostatečně konkrétním způsobu určení rozhodce.
II.
5. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. V nyní posuzované věci je stěžejní námitka stěžovatelky o mechanické aplikaci judikatury Nejvyššího soudu bez individuálního zohlednění specifik daného případu. V tomto směru se stěžovatelka opírá též o závěry Ústavního soudu, který mechanickou aplikaci judikatury soudních instancí upozaďuje v případech, kdy by vedla k neudržitelným výsledkům, resp. ke zjevné nespravedlnosti. O takový případ se však nyní nejedná, přičemž je zapotřebí stěžovatelce připomenout, jaká je rozhodovací praxe Ústavního soudu v případech obdobných, jako je nyní projednáván.
7. Ústavní soud předně ve své rozhodovací praxi respektuje rozhodování rozhodců jako osob soukromého práva, kterým byla propůjčena určitá rozhodovací pravomoc, nicméně dává najevo, že rozhodčí řízení není řízením zcela autonomním a nestojí mimo právní systém. Současně dává najevo, že smluvní autonomii stran je zapotřebí v souvislosti s rozhodčími doložkami ve spotřebitelských smlouvách respektovat, avšak ani tato autonomie není neomezená, ale je limitovaná čl. 2 odst. 3 Listiny.
8. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 8. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 962/11, odkazujícím na usnesení sp. zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5. 10. 2011 a nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, opakovaně zdůraznil požadavek konkretizace a individualizace rozhodce a transparentnost jeho výběru. Uvádí přitom, že má-li ve věci rozhodovat subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením způsobu jeho volby. Podle Ústavního soudu právní úprava rozhodčího řízení ve svém slovním vyjádření jednoznačně preferuje požadavek individualizace (konkretizace) osoby rozhodce. Teprve v případě, že nedojde ke jmenovitému určení rozhodce, je možné stanovit způsob určení počtu i osob rozhodců. Ujednání, podle kterého má být rozhodce vybrán ze seznamu vedeného rozhodčí společností, jež není stálým rozhodčím soudem, nebo určen jejím předsedou, Ústavní soud nepovažoval za transparentní, neboť takový seznam může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). Takto formulované ústavněprávní požadavky na výběr ad hoc rozhodce Ústavní soud nadto vztáhl na rozhodčí doložky obecně, nikoliv pouze na rozhodčí doložky sjednané ve spotřebitelských smlouvách.
9. Uvedené závěry lze vztáhnout též na nyní posuzovanou věc. Stěžovatelka uzavřela s žalobcem Zdeňkem Halámkem nájemní smlouvu obsahující rozhodčí doložku tohoto znění: "Smluvní strany se dohodly, že veškeré majetkové spory mezi nimi budou rozhodovány v rozhodčím řízení podle Základních pravidel rozhodčího řízení vydaných Brněnským arbitrážním centrem, se sídlem Brno, Hostislavova 26, PSČ 641 00 (dále jen "BAC") a zveřejněných na internetové adrese http://www.arbitraznicentrum.cz (dále jen "Pravidla"), rozhodcem určeným dle Pravidel předsedou BAC. Smluvní strany prohlašují, že měly a mají možnost seznámit se s Pravidly a také tak důkladně před podpisem této smlouvy učinily. Dle dohody smluvních stran jsou Pravidla součástí této smlouvy." Ve světle citovaných závěrů, a to při zohlednění námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti, nemůže předmětná rozhodčí doložka obstát. Obecné soudy se při rozhodování řídily ustálenou judikaturou, která není žádným excesem v rozhodovací praxi soudů a neodporuje základním právům garantovaným Listinou. Naopak je zde namístě vyzdvihnout akcentaci práv strany smlouvy, která - přestože může být opravdu dlužníkem stěžovatelky (to je však věcí dalšího rozhodování obecných soudů) - má taktéž právo na spravedlivý proces, resp. aby její věc byla rozhodována ve shodě s principy spravedlivého procesu tak, jak je chápe Listina a český právní řád.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu