ECLI:CZ:US:2017:1.US.4055.16.1
sp. zn. I. ÚS 4055/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva Zhoř, v likvidaci, Zhoř 92, 588 26 Zhoř, právně zastoupeného Mgr. Martinou Kadaňkovou, Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016 č.j. 26 Cdo 791/2016-1043, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť měl za to, že neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu nebyly řádně vymezeny důvody přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. či jeho části. Podle náhledu stěžovatele nebylo odmítnutí dovolání správné, čímž mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle stěžovatele není pravdou, že by tento pouze ocitoval text ustanovení §237 o. s. ř. Z bodu III. dovolání se podává, že dovolatel vymezil konkrétní okruhy otázek hmotného práva, které dle jeho názoru dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Jednalo se o otázku promlčení práva na přezkum rozhodnutí valné hromady a jí schváleného transformačního projektu, o otázku posouzení rozporu transformačního projektu s právem a otázku samotného přepočtu konkrétních položek transformačního projektu, kdy soud vlastním výpočtem navýšil jmění družstva jdoucího do transformace. Stěžovatel v dovolání uvedl, že se jedná o otázky dosud nevyřešené rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jelikož se jedná o problematiku složitou, která byla Nejvyšším soudem již částečně judikována, uvedl stěžovatel podpůrně, že může jít o přípustnost na základě toho, že se jedná o otázky rozhodované rozdílně anebo by měly být posouzeny dovolacím soudem jinak.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Za účelem posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal související soudní spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 10 C 396/2000.
V nyní posuzované věci neshledává Ústavní soud nic, co by mohlo představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatele. K tomuto závěru vede Ústavní soud zejména samotné stěžovatelovo dovolání. V jeho části III. opravdu stěžovatel toliko parafrázoval souběžně tři eventuality obsažené v §237 o. s. ř., když uvedl, "že se jedná o otázky dosud nevyřešené rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně otázky rozhodované rozdílně anebo by měly být posouzeny jinak." Taková formulace dovolacího důvodu má ovšem blanketní povahu, což neodpovídá ani povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ani povinnému zastoupení advokátem v řízení o dovolání. Stěžovatel má samozřejmě pravdu, že někdy může být určení toho, který z případů vyjmenovaných v §237 o. s. ř. nastal, náročné, ovšem právě proto je dovolatel obligatorně zastoupen advokátem, aby tuto náročnou úvahu provedl (viz k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 2052/14 ze dne 16. 9. 2014, na které ve svém vyjádření poukázal Nejvyšší soud). V nyní posuzovaném případě se o ni ovšem ani nepokusil a ani nyní nedoložil, proč bylo právě v tomto případě tak náročné určit, zda brojí proti tomu, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury, nebo proti tomu, že zde taková judikatura dosud není, nebo konečně že má dojít k judikatornímu odklonu. Výše uvedená stručnost vymezení vlastních dovolacích důvodů (nikoli celého dovolání) odlišuje tento případ od případu řešeného Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 3822/15.
Nejvyšší soud navíc neodmítl dovolání pouze s odůvodněním, že se dovolací důvody navzájem vylučují. Poukázal na to, že soudy postupovaly v souladu s konkrétně uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu