ECLI:CZ:US:2017:1.US.4254.16.1
sp. zn. I. ÚS 4254/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti T. V., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Polevsko 183, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2016 č. j. 4 Tdo 1283/2016-34, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 13 To 390/2015-817 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. září 2015 č. j. 20 T 11/2014-762, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený na zrušení ustanovení §265d odst. 2 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 28. prosince 2016 doručena ústavní stížnost, jež byla doplněna podáními ze dne 6. února 2017 a 15. března 2017, ve které se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími došlo k zásadu do všech jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní stížnost spojil stěžovatel i s návrhem na zrušení ustanovení §265d odst. 2 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Současně stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud inicioval u Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a u vlády České republiky úpravu trestního řádu u všech paragrafů, ve kterých je uplatňována tzv. obhajoba nutná, neboť podle názoru stěžovatele jsou jejím uplatňováním zcela zásadně omezena práva všech obviněných osob, kteří nemají prostředky na hrazení svého právního zastoupení, jsou ve vyšetřovací vazbě, ve výkonu trestu nebo je proti nim vedeno trestní stíhání pro trestný čin, jehož horní hranice trestní sazby je vyšší pěti let a dále navrhoval, aby Ústavní soud inicioval úpravu všech paragrafů trestního řádu, podle nichž může policista s dozorujícím státním zástupcem poslat před soud obviněného, na základě důkazů nepoužitelných před soudem a důkazů získaných způsobem odporujícím zákonu (trestnímu řádu).
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. září 2015 č. j. 20 T 11/2014-762 uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání proti výrokům o vině i trestu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 13 To 390/2015-817 napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu a výkonu trestu odnětí svobody a nově rozhodl tak, že stěžovatel se zařazuje do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. října 2016 č. j. 4 Tdo 1283/2016-34 podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se s napadenými rozhodnutími naprosto neztotožňuje a má za to, že spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel namítal, že se trestné činnosti nedopustil a napadl jak přípravné trestní řízení, když podle svého názoru nedostal možnost se tohoto přípravného řízení účastnit, tak i provedené trestní řízení, včetně řízení důkazního. Dále stěžovatel zpochybnil řádné přidělení věci příslušnému rozhodujícímu soudci. K namítaným pochybením nemohlo podle tvrzení stěžovatele dojít, pokud by nebyla v trestním řízení obsažena obhajoba nutná, kterou orgány činné v trestním řízení využily k jeho poškození.
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh stěžovatele, uvedený v části petitu ústavní stížnosti, v níž navrhuje, aby Ústavní soud inicioval u Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a u vlády České republiky úpravu trestního řádu u všech paragrafů, ve kterých je uplatňována tzv. obhajoba nutná a těch paragrafů, podle nichž může policista s dozorujícím státním zástupcem poslat před soud obviněného, na základě důkazů nepoužitelných před soudem a důkazů získaných způsobem odporujícím zákonu (trestnímu řádu), jde nad rámec pravomocí Ústavního soudu podle čl. 83 a násl. Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a zákona o Ústavním soudu. Byl proto posouzen jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve věci rozhodujícími soudy porušeno nebylo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
9. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu trestního řízení. Jak odvolací soud, tak i dovolací soud se s vznesenými námitkami vypořádal a žádá-li stěžovatel přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Odvolací soud neshledal v řízení, které předcházelo vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně takové procesní pochybení, pro které by bylo nutné některý z výroků rozsudku zrušit. V uvedené věci byla původně vedena dvě samostatná trestní řízení, přičemž prvá obžaloba byla podána dne 24. ledna 2014 u Okresního soudu v Kutné Hoře a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2014 sp. zn. 12 Ntd 2/2014 byla uvedená věc odňata tomuto soudu a přikázána k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Pardubicích. Druhá obžaloba na stěžovatele napadla dne 21. února 2014 u Okresního soudu v Kolíně a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2014 sp. zn. 12 Ntd 3/2014 byla rovněž tato věc odňata původnímu soudu a přikázána k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Pardubicích. Pokud tedy ve věci rozhodoval Okresní soud v Pardubicích, nelze dovozovat, že by k tomu nebyl oprávněn a že by věc byla nezákonným způsobem odňata příslušnému soudu. Porušení zákona přitom nelze shledat ani v tom, že Okresní soud v Pardubicích spojil ke společnému projednání a rozhodnutí obě původně oddělené trestní věci stěžovatele. Šlo o řízení týkající se stejného pachatele, skutkově obě věci do jisté míry souvisely, v úvahu přicházelo uložení úhrnného trestu za sbíhající se trestné činy, existovaly tedy zcela konkrétní věcné důvody ke spojení obou věcí. To, že vyšetřovatel činný v přípravném řízení v jedné z těchto trestních věcí, byl později před soudem vyslýchán v pozici svědka a poškozeného, nemůže samo osobě zpochybnit zákonnost úkonů, které provedl v přípravném řízení, přičemž v době podání obžaloby tento vyšetřovatel ve věci nečinil již žádné procesní úkony. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k činnosti obou postupně ustanovených obhájců uplatňoval výhrady po celé trestní řízení, a vyjadřoval se o nich obdobně jako o policistech, státních zástupcích, soudcích okresního i krajského soudu a jmenovitě uvedených soudcích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, že jde o nájemné vrahy, neshledal ani odvolací soud důvody k tomu, aby byl posledně ustanovený obhájce stěžovatele zproštěn povinnosti stěžovatele obhajovat, neboť bylo možné předpokládat, že obdobné výhrady bude stěžovatel vznášet vůči každému advokátovi.
11. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení na str. 5 až 14 stěžovateli podrobně vyložil, proč neshledal v důkazním řízení, provedeném soudy nižších stupňů, ani v učiněných skutkových a právních závěrech těchto soudů, žádné pochybení. Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání stěžovatele ve své podstatě směřovalo do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, provádění důkazů (znalecký posudek z oboru písmoznalectví) a porušení zásady presumpce neviny a s tím souvisejícím právem na spravedlivý proces. Takto formulované námitky nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Odůvodnění rozhodnutí nižších stupňů pak odpovídá ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, přičemž ve věci rozhodující soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu potřebném k rozhodnutí (§2 odst. 5, 6 trestního řádu).
12. Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími orgány, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
13. Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením z části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a ve zbytku ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení §265d odst. 2 věta první trestního řádu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu