ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1283.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1283/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2016 o dovolání obviněného T. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 13 To 390/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 11/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 20 T 11/2014, byl obviněný T. V. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. c), e) tr. zákoníku (bod 1 rozsudku), přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 rozsudku) a zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku (bod 3 rozsudku), kterých se podle daného rozsudku dopustil tím, že:
1. v úmyslu vážně poškodit u zaměstnavatele záměrně v rozporu se skutečností obvinil ze spáchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku soudkyni Krajského soudu v Praze JUDr. G. B., která jako předsedkyně odvolacího senátu Krajského soudu v Praze rozhodovala, pod sp. zn. 23 Co 335/2011, ve věci jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 3. 2011, č. j. 22 P 162/2009-594, a to tak, že v přesně nezjištěné době na přesně nezjištěném místě sepsal písemnost označenou jako žádost k č. j. 23 Co 345/2011-624, v níž uvedl následující: „Žádám Vás JUDr. G. B., o sdělení čísla účtu, na které má být poukázán Vámi požadovaný obnos, kterým podmiňujete zákonný postup ve věci mých dětí „X. X.“. a „Y. Y.“*). Po pěti letech vydírání (soudci kutnohorského a kolínského soudu) jsem se rozhodl rezignovat a za styk se svými dětmi zaplatit. I když je částka, kterou požadujete obrovská, mimochodem dvojnásobná částky požadované soudy prvního stupně, miluji své děti a již nechci být bez nich, zaplatím! S pozdravem T. V. ˗ otec!“, písemnost vložil do obálky, na kterou jako adresáta uvedl Krajský soud, Nám. Kinských 5, Praha 5, a předal ji dne 29. 9. 2011 v blíže nezjištěné době v K. k poštovní přepravě, přičemž shora uvedenému adresátovi byla doručena dne 30. 9. 2011, kdy s obsahem písemnosti se kromě JUDr. G. B. seznámili i další pracovnici Krajského soudu v Praze, a takto jednal s vědomím toho, že státní orgány mají zákonnou povinnost neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin,
2. v úmyslu působit na výkon pravomoci soudce zaslal JUDr. T. K., soudci Krajského soudu v Praze, který rozhodoval ve věci péče o nezletilé děti mj. i o odvolání obviněného T. V. do rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 3. 2011, č. j. 22 P 162/2009-606, kterým byl obviněnému T. V. zakázán styk s nezletilými dětmi „X. X.“ a „Y. Y.“*), písemnost, která obsahovala text: JESTLI MNĚ NEPUSTIŠ K MÝM DĚTEM, TY ŠMEJDE, TAK TI NECHÁM USTŘELIT PALICI, PENÍZE NA TO JEŠTÉ MÁM, ALE TRPĚLIVOST NA TVOJE CHOVÁNÍ UŽ NE! S BOHEM T. V.“, přičemž tuto písemnost napsal v přesně nezjištěné době na přesně nezjištěném místě, písemnost vložil do obálky, na kterou jako adresáta uvedl JUDr. T. K., Krajský soud, Nám. Kinských 5, Praha 5, a předal ji dne 17. 4. 2012 v blíže nezjištěné době v K. H. k poštovní přepravě, přičemž shora uvedenému adresátovi byla doručena dne 19. 4. 2012,
3. v úmyslu přivodit trestní stíhání a vážně poškodit v zaměstnání policistu por. JUDr. M. K., komisaře Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Kolín, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání tím, že usnesením dle §160 odst. 1 tr. řádu ze dne 26. 4. 2012, vydaným pod č. j. AKRPSA- 42941/TČ-2011-010471, zahájil jeho trestní stíhání jako obviněného ze spáchání zločinu křivého obvinění dle 345 odst. 1, 3 písm. c), e) tr. zákoníku a usnesením dle 160 odst. 1, 5 tr. řádu ze dne 15. 11. 2012, vydaným pod stejným č. j., rozšířil trestní stíhání i pro spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu dle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a toto usnesení bylo obviněnému doručeno dne 19. 11. 2012, tohoto policistu lživě obvinil ze spáchání trestného činu nepřímého úplatkařství dle §333 odst. 1 tr. zákoníku tím, že vypracoval dopis ve znění: „tak pane V., již mi došla trpělivost, jestli nechcete skončit před soudem a tak v kriminálu na nejméně dva roky, tak mi prostřednictvím vašeho právního zástupce JUDr. S. pošlete 150.000 Kč, jinak požádám o podání obžaloby na Vás a již Vám nepomůže vůbec nic. Nade mnou nemůžete zvítězit, jste sám a nás spousty a můžeme všechno tak si dávejte pozor, aby se Vám nepřihodilo nějaké neštěstí, třeba nehoda! S pozdravem por. JUDr. M. K.“, který vložil do obálky, na kterou uvedl svoji doručovací adresu a poslal dne 21. 11. 2012 v K. k poštovní přepravě a po jeho doručení dne 22. 11. 2012 dopis:
- dne 22. 11. 2012 v 14. 00 hod. osobně donesl na OOP U. J. PČR,
- dne 23. 11. 2012 v 09.10 hod. byl originál dopisu nalezen a zajištěn policií Kolín při domovní prohlídce domu v U. J. v A. ul. v místě bydliště T. V.,
- dne 23. 11. 2012 osobně doručil spolu s trestním oznámením na Okresní státní zastupitelství v Kolíně,
- dne 26. 11. 2012 zaslal spolu s trestním oznámením na Policejní prezidium ČR v Praze,
- dne 29. 11. 2012 zaslal spolu s trestním oznámením na Generální inspekci bezpečnostních sborů v Praze,
přičemž Generální inspekce bezpečnostních sborů dne 12. 12. 2012 pod č. j. GI-TČ-886/2012 zahájila ve věci podezření ze spáchání přečinů nepřímého úplatkářství dle §333 odst. 1 tr. zákoníku úkony trestního řízení dle §158 odst. 3 tr. řádu a por. JUDr. M. K. se musel podrobit podání vysvětlení a snímání daktyloskopických otisků prstů a dlaní, musel napsat několik stran textu vlastní rukou pro vypracování znaleckého posudku z písmoznalectví a jeho prověřování bylo ukončeno usnesením ze dne 12. 7. 2013 o odložení věci dle §159a odst. 1 tr. řádu.
Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený JUDr. M. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 20 T 11/2014 podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ˗ pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. 13 To 390/2015 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr . ř. rozhodl tak, že obviněného pro výkon uloženého trestu podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 13 To 390/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Sehnala, dovolání opírající se důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že sice nerozporuje, že soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. G. B. dostala uvedený dopis (bod 1 rozsudku), avšak rozhodně popírá, že by byl jeho autorem. Obviněný zdůrazňuje, že text dopisu je nesrozumitelný a že je zapotřebí hodně zlé vůle, aby byl vyložen jako nabídka úplatku, když se může jednat i o výklad jiný, o neobratně formulovaný dotaz na zaplacení soudního poplatku či znalečného. Svědkyně JUDr. G. B. sama dopis jako nabídku úplatku nevnímala a oznámení učinila pouze z opatrnosti. Ohledně skutku týkajícího se soudce JUDr. T. K. (bod 2 rozsudku) obviněný poukazoval na skutečnost, že svědek JUDr. T. K. sám žádné trestní oznámení neučinil a dopis v něm žádné obavy nevzbudil. Pokud se týká poškozeného JUDr. M. K. (bod 3 rozsudku) obviněný namítá, že dopis měl zcela jednoznačný vydíračský obsah, a proto ho jako každý zákona dbalý občan odnesl na Policii. Nikdy netvrdil, že autorem dopisu je poškozený. Ani v tomto případě nebylo prokázáno, že byl pisatelem uvedeného dopisu. Navíc poškozený neutrpěl žádnou újmu, když soud prvního stupně mu nepřiznal nárok na náhradu škody. Obviněný dále vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru grafologie (správně písmoznalectví), nebylo prokázáno, že by předmětné dopisy psal, když závěry o tom, že napsal obálky, jsou v rovině pravděpodobnosti, nebylo ani prokázáno, že by uvedené dopisy přišly v předmětných obálkách. Poukazuje i na skutečnost, že jeho počítač neobsahoval žádné usvědčující důkazy. Současně obviněný zdůrazňuje závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, kdy znalec potvrdil jeho duševní zdraví, což ho jako pachatele vylučuje. Obviněný dále uvádí, že bývalá manželka zná jeho písmo, a patrně měla zájem na jeho trestním stíhání. Dovolatel ovšem zdůrazňuje, že tímto bývalou manželku neobviňuje ze spáchání jakéhokoliv trestného činu, pouze se snaží ukázat, že mohly existovat jiné osoby, které mohly mít důvody a potřebné znalosti pro jeho diskreditaci. Nebylo také vzato v úvahu, že znalecké posudky byly vypracovány před tím, než byl znalec přibrán, takže se nemohlo jednat o důkazy. Obviněný dále poukazuje na nález Ústavního soudu III. ÚS 888/14 a na zásadu presumpce neviny a právo na spravedlivý proces.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. 13 To 390/2015, jako i rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 20 T 11/2014.
Dovolání podané prostřednictvím obhájce obviněný ještě doplnil vlastnoručními podáními označenými jako dovolání (doručenými Nejvyššímu soudu ve dnech 22. 12. 2015, 13. 1. 2016), v nichž vyložil svůj náhled na věc a zákonnost provedených důkazů.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce„). Poté, co stručně zrekapituloval obsah podaného dovolání, státní zástupce zdůraznil, že podané dovolání především popírá skutečnost, že se jednotlivých skutků obviněný dopustil, zpochybňuje vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, porušení presumce neviny a práva na spravedlivý proces. Obviněný tvrdí, že poškozený JUDr. K. neutrpěl žádnou újmu, ovšem opak je pravdou, když zhruba půl roku bylo vedeno trestní řízení, ve kterém poškozený figuroval jako podezřelý. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že většina dovolacích námitek stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť obviněný jen polemizuje s hodnocením důkazů soudy, toto považuje za chybné a předkládá opačnou verzi skutkového děje, tedy tu, že on sám se žádného trestného činu nedopustil. Takové námitky však samy o sobě přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu podle státního zástupce založit nemohou. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění by odůvodňovala pouze kolize s principy spravedlivého procesu, kdy podle státního zástupce rozhodnutím soudů k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo, ačkoliv se obviněný dovolává opaku. Soudy nižších stupňů zjistily skutkový stav při respektování pravidel uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., byl odůvodněn v souladu s ustanovením §125 tr. ř. Podle státního zástupce by pod uplatněný dovolací důvod bylo možno podřadit námitku týkající se bodu 2 rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že poškozený výhrůžnému dopisu sám žádnou váhu nepřikládal. Tuto námitku ovšem nelze považovat za opodstatněnou. Poškozený byl úřední osobou, která rozhodovala o opravném prostředku ve věci péče o nezletilé děti, když předmětná vyhrůžka měla souvislost právě s tímto rozhodováním. Skutečnost, že samotný poškozený trestní oznámení nepodal, a že sám z vyhrůžky nepociťoval obavy, není z hlediska trestní odpovědnosti důležitá. Pokud se týká jednání v případě pod bodem 1 rozsudku, bylo by podle státního zástupce snad možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku, že text dopisu je nesrozumitelný a že jej nelze vyložit jako nabídku úplatku. V tomto směru poukazuje na formulaci dopisu, ze kterého běžný člověk dovodí, že soudkyně požadovala finanční hotovost a tím podmiňuje spravedlivé rozhodnutí ve věci. Takové jednání by bylo možno, pokud by bylo pravdivým, podřadit pod některý z úplatkářských trestných činů uvedených v části druhé, hlavě X, dílu 3 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
K tomu je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného doručená Nejvyššímu soudu ve dnech 22. 12. 2015 a 13. 1. 2016 nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, tedy nebyla vypracována obhájcem, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I)].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítá, že se žádné trestné činnosti nedopustil, když v řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by byl odesílatelem předmětných dopisů. Soudy si nesprávně vyložily text dopisu adresovaného soudkyni JUDr. G. B., nevzaly v úvahu, že tato dopis jako nabídku úplatku nevnímala. Rovněž svědek JUDr. K. obavy z dopisu neměl. V případě poškozeného JUDr. M. K. dopis vyhodnotil jako vydírání, a proto ho předal Policií ČR, nikdy netvrdil, že dopis psal poškozený. Navíc poškozený neutrpěl žádnou újmu. Obviněný dále namítal, že jediný důkaz představují závěry znaleckého posudku z oboru grafologie (správně písmoznalectví), když závěry jsou založeny na pravděpodobnosti, tedy znalecký posudek netvrdí, že by byl pisatelem právě on. Nebylo také vzato v úvahu, že znalecký posudek byl vyhotoven v rozporu se zákonem. Podle obviněného tedy v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady presumpce neviny.
Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami obviněný uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku.
Ohledně další argumentace obviněného lze uvést, že tato nemůže zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť ve své podstatě směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, provádění důkazů (znalecký posudek z oboru písmoznalectví) a porušení zásady presumpce neviny a s tím souvisejícím právem na spravedlivý proces. Takto formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný v podstatě vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména se způsobem hodnocení výpovědi slyšených svědků a zejména závěry znaleckých posudků z oboru písmoznalectví. Jedná se tedy v podstatě o námitky, které mají procesní charakter. Obviněný tedy neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů (že je pisatelem uvedených textů) a následně vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a namítá, že obálky mohla napsat i jiná osoba, která zná jeho písmo a měla by z jeho kriminalizace prospěch.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pouze na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Ze spisového materiálu je zřejmé, že prováděl důkazy, jak navrženém obžalobou, tak i důkazy, jejichž provedení požadoval obviněný (výslech svědků B., K.), takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud následně podrobně hodnotil všechny provedené důkazy, rozvedl na základě kterých důkazů má za prokázaný skutkový stav, který je uveden v popisu skutku (č. l. 6-7 rozsudku). Soud prvního stupně bere v úvahu skutečnost, že obviněný spáchání trestné činnosti popírá, když se hájí tím, že všechno je komplot proti jeho osobě. Uvedený soud odůvodňuje na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou. Poukazuje na závěry znaleckých posudků z oboru písmoznalectví (Kriminalistického ústavu v Praze a znalce Mgr. J. Klapače), když těmito znaleckými posudky bylo prokázáno, že s velkou pravděpodobnosti pisatelem sporných textu je právě obviněný (obálky dopisů a včetně sporného podpisu na textu v případě jednání pod bodem 1 a 2 rozsudku, a obálky dopisu v případě bodu 3 rozsudku). Přihlíží k i dalším nepřímým důkazům, které obviněného usvědčují (výpovědi svědků B., K., K.). Soud se zabýval i námitkou obviněného, že s obálkami (body 1 a 2 rozsudku) mohlo být nějak manipulováno, když k věci vyslechnul svědky JUDr. B. a JUDr. K. a konstatoval výpověď svědkyně P. Současně i objasňuje motiv jednání obviněného, když v tomto směru poukazuje na text, na kterém nechal obviněný ověřit svůj podpis a ve kterém nabízí úplatek všem soudcům na Okresním soudě v Pardubicích, když ho zprostí obžaloby, když motivem byla snaha dosáhnout delegace věci. Podle soudu prvního stupně obviněný se i ve vztahu ke skutkům pod body 1 a 2 rozsudku snažil dosáhnout toho, aby uvedení soudci jeho věc neprojednávali. Takovým postupem by dosáhl oddálení pravomocného rozhodnutí ve věci. Obdobný motiv dovozuje soud i v případě skutku pod bodem 3 rozsudku, když obviněný v přípravném řízení týkajícího se trestné činnosti pod body 1 a 2 rozsudku vyjadřoval negativní postoj k osobě poškozeného JUDr. M. K., podával na jeho osobu různé stížnosti směřující k tomu, aby tento v dané věci nemohl být činný jako orgán činný v přípravném řízení. Právě napsání dopisu v případě skutku pod bodem 3 rozsudku vedlo k tomu, že poškozený JUDr. M. K. byl v trestní věci obviněného nahrazen jiným policistou a vedlo k prověřování poškozeného Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále GIBS). Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, přičemž i rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z provedených důkazů z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání, a jenž jsou v podstatě z převážné části totožné s argumenty uplatněnými v podaném dovolání (str. l. 5-8 rozhodnutí soudu druhého stupně). Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., a proto lze mít za to, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném k rozhodnutí (§2 odst. 5, 6 tr.ř.). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání namítá, že text dopisu, který dostala soudkyně JUDr. G. B. je nesrozumitelný a umožňuje jiný výklad jeho obsahu než jaký učinily soudy nižších stupňů, je třeba konstatovat následující. Takto uplatněná argumentace opětovně směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud druhého stupně, a proto nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že obviněný ve vztahu ke skutku 1 napadeného rozsudku není stíhán za to, že by svědkyni JUDr. G. B. nabídl úplatek, tedy že by se dopustil trestného činu podle §332 tr. zákoníku, nýbrž proto, že obsah dopisu formuloval tím způsobem, že vyzníval tak, že uvedená svědkyně, která je soudkyně a v té době rozhodovala věci týkající se nezletilých dětí, po něm, tedy obviněném, požadovala úplatek. Tedy, že svědkyně se dopustila trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku. Proto skutečnost, že samotná svědkyně předmětný dopis jako nabídku úplatku nevnímala, není pro posouzení věci podstatné. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že o tom, že obsah dopisu vyzníval, že soudkyně požadovala po obviněném úplatek, svědčí nepochybně i skutečnost, že přestože svědkyně je zvyklá na všelijaká podání účastníků, jak sama uvedla, obsah dopisu považovala natolik za nekorektní, že podala podnět Policii ČR k prověření věci.
Pokud dále obviněný uvádí, že skutkové závěry soudů nižších stupňů se opírají o důkaz, který byl proveden v rozporu se zákonem, je třeba konstatovat, že v případě, že by se tvrzení obviněného zakládalo na pravdě, mohla by taková skutečnost odůvodňovat zásah Nejvyššího soudu, za předpokladu, že by vycházení z nezákonného důkazů mělo za následek, že by došlo k popření základních požadavků na dodržení zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se v dané věci nejedná. Obviněný namítá, že soudy své skutkové závěry opírají o znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který vypracoval Kriminalistický ústav v Praze, ačkoliv tento důkaz byl proveden v rozporu se zákonem. Konkrétně namítá, že tento důkaz byl vyhotoven ještě předtím, než byl znalecký ústav k vypracování znaleckého posudku přibrán. Lze konstatovat, že stejnou námitku obviněný uplatnil i v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně na tuto námitku reagoval, i když lze připustit, že ne zcela vyčerpávajícím způsobem (č. l. 7 rozsudku). Uvedený soud dospěl k závěru, že znalecké posudky z oboru písmoznalectví byly opatřeny zákonným postupem, neboť opatření znaleckých posudku lze provést ještě před zahájením trestního stíhání postupem podle §158 odst. 3 písm. b) tr. ř. Uvedené ustanovení stanoví, že orgány činné v trestním řízení mohou poté, co bylo zahájeno trestní řízení sepsáním záznamu o zahájení úkonu trestního řízení, k objasnění skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je-li to potřeba si vyžadovat znalecké posudky (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 781/2015), aniž by se muselo jednat o neopakovatelný nebo neodkladný úkon. To vyplývá z charakteru tohoto důkazů, když znalec podává znalecký posudek na základě svých odborných vlastností, kdy jeho závěry nejsou při dostatečných skutkových podkladech závislé na zahájení trestního stíhání a obviněný, stejně jako ostatní strany, mohou své námitky ve smyslu §105 odst. 3 tr. ř. vznést kdykoliv v dalším průběhu trestního řízení a orgán činný je povinen se s nimi vypořádat (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 1950-1951).
Jak již bylo naznačeno, obviněný v podstatě stejné námitky uplatnil v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud na tuto argumentaci ve svém rozhodnutí reagoval, kdy dospěl k závěru, že není důvodná (č. l. 7 rozsudku). Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru písmoznalectví, který vypracoval znalec Mgr. Jan Klapač. Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že tento znalecký posudek byl vypracován před zahájením trestního stíhání obviněného pro skutek pod bodem 3 rozsudku soudu prvního stupně (v přípravném řízení bylo vedeno ohledně tohoto skutku samostatné řízení, k spojení věci došlo až po nápadu obžaloby), poté, co bylo zahájeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu nepřímého úplatkářství podle 333 odst. 1 tr. zákoníku inspekci Generální inspekce bezpečnostních sborů pod č. j. GI-TC-886/2012, a to dne 12. 12. 2012. Následně bylo dne 5. 3. 2013 postupem podle §158 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o přibrání znalce z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo (č. l. 167). Úkolem znalce podle zadání znaleckého posudku bylo porovnat sporný podpis na výhrůžném dopisu, který měl být adresován obviněnému, s podpisem údajného pisatele (poškozený JUDr. K.), a prověření zda obálku od uvedeného dopisu vyhotovil některý z vytipovaných pisatelů (obviněný a poškozený JUDr. K.). Lze mít za to, že vyhotovení tohoto znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání bylo nepochybně nutné pro náležité posouzení věci, neboť teprve po provedení tohoto znaleckého posudku mohlo být objasněno, zda byl spáchán určitý skutek, který zakládá znaky konkrétního trestného činu, kdy výsledky tohoto znaleckého posudku nepochybně vedly k objasnění, o podezření z jakého konkrétního trestného činu se jednalo a kdo, tedy která konkrétní osoba je z jeho spáchání důvodně podezřelá. Teprve po vypracování tohoto znaleckého posudku došlo k zahájení trestního stíhání obviněného, a to dne 13. 10. 2013, když obviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání dne 17. 10. 2013. Znalec Mgr. Klapač pak byl k závěrům svého znaleckého posudku vyslechnut u hlavního líčení, takže obviněnému byla dána možnost se k závěrům znaleckého posudku vyjádřit a uplatnit tak své případné námitky vůči osobě znalce, odborného zaměření znalce či formulaci otázek. Proto lze mít za to, že v případě znaleckého posudku Mgr. Klapače se jednalo o důkaz provedený v souladu se zákonem.
Jiná je situace v případě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který vypracoval Kriminalistický ústav v Praze, a jehož závěry se vztahují ke skutkům pod body 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně. Zde nemohl Nejvyšší soud s argumentací soudu druhého stupně (odůvodnění proč se jedná o zákonný důkaz) souhlasit. Odvolací soud totiž uvádí, že se i v případě tohoto znaleckého posudku jedná o znalecký posudek provedený postupem podle §158 odst. 3 písm. b) tr. ř. Tento závěr není odpovídající. Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že po zahájení trestního stíhání (dne 30. 4. 2012) obviněného pro skutek uvedený pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně požádal policejní orgán Kriminalistický ústav Praha o vypracování odborného vyjádření z oboru písmoznalectví, kdy se zároveň jedná o znalecký ústav zapsaný pro daný obor do seznamů znaleckých ústavů. V žádosti policejního orgánu, který žádal o odborné vyjádření, byly formulovány otázky, na které je třeba v rámci odborného vyjádření odpovědět (č. l. 135) a jenž se vztahovaly ke skutku pod bodem 1 rozsudku. Žádost byla vypracována dne 4. 7. 2012. Možnost vypracování odborného vyjádření upravuje §105 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. V přípravném řízení přibírá znalce ten orgán činný v trestním řízení, jenž považuje znalecký posudek za nezbytný pro rozhodnutí, pokud byla věc vrácena k došetření, státní zástupce, a v řízení před soudem předseda senátu. O přibrání znalce se vyrozumí obviněný a v řízení před soudem též státní zástupce. Jiná osoba se o přibrání znalce vyrozumí, je-li k podání znaleckého posudku třeba, aby tato osoba něco konala nebo strpěla.
V dané věci policejní orgán požádal Kriminalistický ústav o odborné vyjádření. Odborné vyjádření může podat i osoba zapsaná do seznamu znalců, včetně znaleckého ústavu zapsaného do seznamu znaleckých ústavů. V takovém případě se o žádosti o vypracování odborného vyjádření obviněný či jeho obhájce nevyrozumívají, když se nejedná o opatření o přibrání znalce. Pokud policejní orgán požádal Kriminalisticky ústav Praha o vypracování odborného vyjádření a nevyrozuměl o tomto úkonu obviněného či jeho obhájce, když v té době již bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání, nelze mít za to, že by takovým postupem došlo k porušení zákona. Jak je ovšem patrno ze spisového materiálu následně policejní orgán, tedy před tím než došlo k vypracování odborného vyjádření Kriminalistickým ústavem Praha, rozhodl opatřením ze dne 16. 10. 2012 o přibrání znaleckého ústavu k vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví (č. l. 157). Jako znalecký ústav byl přibrán opětovně Kriminalistický ústav Praha, tedy znalecký ústav, který je zapsán do seznamu znaleckých ústavů pro daný obor. V rámci opatření o přibrání znaleckého ústavu k vypracování znaleckého posudku byly formulovány otázky, které měl znalecký ústav zodpovědět a které se vztahovaly ke skutkům pod body 1 a 2 rozsudku (pro skutek pod bodem 2 v té době ještě neměl obviněný sděleno obvinění). Opatření o přibrání znalce bylo zasláno obhájci obviněného, kdy tomuto bylo doručeno dne 18. 10. 2012 (č. l. 161), tedy poté, co byl znaleckým ústavem znalecký posudek předložen, když tento byl předložen dne 17. 10. 2012 (č. l. 161-178). Lze připustit, že takový postup znamenal nedodržení ustanovení 105 odst. 1 tr. ř., věta předposlední.
Naznačené pochybení ovšem podle Nejvyššího soudu není takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost tohoto znaleckého posudku jako důkazu. Především je třeba zdůraznit, že ne každé pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení při provádění dokazování má za následek, že důkazu nelze v dalším řízení přihlížet. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný a jeho obhájce byli v průběhu dalšího řízení s obsahem tohoto znaleckého posudku seznámeni, kdy obviněný si již v přípravném řízení posudek převzal (č. l. 391), takže obviněnému byla dána možnost uplatnit vůči tomuto znaleckému posudku případné námitky ve vztahu k odbornému zaměření znaleckému ústavu nebo proti formulaci otázek znalce. Tedy naznačená vada byla zhojena v průběhu dalšího řízení, takže postup orgánů činných v trestním řízení nemůže být protiústavní (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3240/2010).
Nad rámec shora uvedeného lze ještě zdůraznit následující. Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný v průběhu dalšího řízení v podstatě ohledně znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze namítal, že materiály, které byly použity jako srovnávací materiál, nepsal (tedy rozporoval autentičnost těchto materiálů). Tuto argumentaci lze podřadit pod námitky týkající se formulace otázek znaleckému ústavu, když v rámci formulace otázek bylo znaleckému ústavu uloženo srovnat sporný materiál se srovnávacím materiálem (tedy listinami, které měl napsat obviněný). Lze mít za to, že orgány činné v trestním řízení se těmito námitkami fakticky zabývaly a reagovaly na ně. Ze spisového materiálu je zřejmé, že poté, co byl vypracován znalecký posudek Kriminalistického ústavu v Praze, bylo opatřením policejního orgánu ze dne 30. 4. 2013 rozhodnuto o doplnění znaleckého posudku (č. l. 464 ) , když obviněnému opatření o doplnění znaleckého posudku bylo oznámeno. Obviněný reagoval tím, že namítal, že nesouhlasí se srovnávacím materiálem, který byl předložen znaleckému ústavu. Poté bylo obviněnému umožněno se vyjádřit ke srovnávacímu materiálu, a to v rámci výslechu konaného dne 24. 7. 2013. Obviněný se k tomuto výslechu dostavil, avšak k materiálům se nevyjádřil, chtěl odročit výslech, protože se jeho obhájce dostavil k tomuto výslechu s mírným zpožděním, když ovšem u výslechu byl přítomen. Je tedy nepochybné, že obviněnému byla dána možnost se k srovnávacímu materiálu vyjádřit, a tento ji nevyužil. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že pokud obviněný nevyužil možnosti se k srovnávacímu materiálu vyjádřit, nelze z toho dovozovat, že by předložený znalecký posudek byl nezákonný. Následně pak byl ve věci vypracován doplněk znaleckého posudku (č. l. 582), přičemž znalecký ústav setrval na svých předchozích závěrech, i přes doplnění srovnávacího materiálu o další písemnosti. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že v doplňku tohoto znaleckého posudku je přesně označen srovnávací materiál, kdy o tom, že tyto materiály napsal či podepsal obviněný není pochyb (např. protokol o výslechu obviněného, materiály vězeňské služby, materiály MěÚ Kutná Hora apod.) Proto lze mít za to, že v dané věci se skutkové závěry soudů nižších stupňů neopírají o důkaz, který byl proveden v rozporu se zákonem, takže zásah Nejvyššího soudu není na místě.
Uplatněný dovolací důvod rovněž nemůže naplňovat námitka spočívající v tom, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, která souvisí s pravidlem „ in dubio pro reo“. Tato námitka směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
Pokud obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces je třeba opětovně zdůraznit, že v řízení o dovolání není úkolem Nejvyššího soudu znovu reprodukovat, rozebírat, porovnávat a hodnotit provedené důkazy a následně vyvozovat vlastní skutkové závěry. Skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a sám o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
K námitce obviněného, že v případě skutku pod bodem 2 napadeného rozsudku se nemůže jednat o trestný čin, neboť uvedený text v svědkovi JUDr. T. K. nevzbudil žádné obavy, lze uvést, že takto formulovaná námitka může s jistou dávkou tolerance naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný v podstatě namítá, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy namítá nesprávné právní posouzení skutku. Podle Nejvyššího soudu se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se dopustí pachatel, který jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkonů státu nebo společnosti. Pojem úřední osoba je vymezen v §127 tr. zákoníku. Podle §127 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku úřední osobou je soudce, pokud plní úkoly státu a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. V dané věci nepochybně svědek JUDr. T. K. měl postavení úřední osoby, když působil jako soudce Krajského soudu v Praze, přičemž měl rozhodovat o opravném prostředku ve věci péče o nezletilé děti, takže měl pravomoc rozhodovat v uvedené věci. Z textu dopisu je pak nepochybné, že vyhrůžka usmrcením, když obviněný vyhrožoval svědkovi zastřelením, souvisí s rozhodováním ve věci péče o nezletilé děti. Tedy obviněný chtěl působit na svědka JUDr. T. K. pro výkon pravomoci úřední osoby. Skutečnost, že samotný svědek JUDr. T. K. z vyhrůžky obavu nepociťoval není pro naplnění zvolené skutkové podstaty rozhodující. K naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty je totiž nerozhodné, zda pachatel měl v úmyslu výhrůžku splnit a zda výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění (viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek R 37/1995).
Obdobně i další námitku obviněného spočívající v tom, že v případě skutku pod bodem 3 rozsudku soudu prvního stupně neutrpěl poškozený JUDr. M. K. žádnou újmu, lze s jistou tolerancí podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Obviněný uvádí, že nedošlo k naplnění zvolené skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku, neboť poškozený údajně neutrpěl žádnou újmu. Zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, a spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, spáchá-li takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z právní věty obsažené v rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že v případě právní kvalifikace podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku bylo shledáno naplnění skutkové podstaty tohoto zločinu v tom, že obviněný popsaným jednáním lživě obvinil poškozeného z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, kdy zároveň měl v úmyslu poškodit je v zaměstnání a spáchal takový čin na jiném, který vůči němu plnil svou povinnost vyplývající ze zaměstnání. Objektem ochrany v případě zločinu podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného. Pojem lživě obvinit znamená, že pachatel nepravdivě tvrdí, že se jiný dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informuje o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem (viz P. Šamal a kol.,Trestní zákoník, 2. vydání, nakladatelství C. H. Beck, str. 3237). Lživé obvinění musí směřovat proti určité osobě, kterou ovšem není třeba označit jménem, postačí, pokud pachatel o osobě, kterou lživě obviní, uvede takové údaje, na základě kterých ji lze spolehlivě identifikovat. Za vážné poškození v zaměstnání lze považovat např. přeřazení poškozeného na jinou funkci, možnost postavení mimo službu, což je u příslušníků Policie ČR obvyklé, apod., kdy ovšem k tomuto následku nemusí dojít, postačí možnost tohoto následku [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Spáchání tohoto zločinu na osobě, která plnila svoji povinnost vůči pachateli vyplývající z jeho zaměstnání, spočívá v tom, že pachatel křivě obviní poškozeného z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání z toho důvodu, že poškozený vůči němu plnil povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání. Jedná se zpravidla o situaci, kdy poškozený je úřední osobou, což v dané věci nastalo, neboť poškozený plnil svoje povinnosti vůči obviněnému z toho důvodu, že jako příslušník Policie České republiky vedl vyšetřování trestné činnosti obviněného a právě v souvislosti s tímto jednáním ho obviněný obvinil, že se vůči němu dopustil trestné činnosti.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že pro naplnění zvolené skutkové podstaty se nevyžaduje, aby k způsobení újmy skutečně došlo, postačí úmysl pachatele tuto újmu způsobit. Přes tento závěr považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v dané věci došlo k způsobení újmy poškozenému. Proti poškozenému byly zahájeny úkony trestního řízení, v předmětné věci vystupoval poškozený jako podezřelý, musel se podrobit podání vysvětlení, snímání daktyloskopických stop otisku dlaní a prstů, včetně nutnosti napsání několika stran textu pro znalecké zkoumání z oboru písmoznalectví, tedy bylo s ním nakládáno jako s osobou podezřelou ze spáchání trestného činu. Pokud byl poškozený JUDr. M. K. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních nelze to interpretovat tak, že mu nebyla jednáním obviněného způsobená újma (důvodem tohoto postupu byly existence skrytých osobních údajů poškozeného). Z uvedeného je nepochybné, že i tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14 v dané věci je nepřípadný. V tomto směru je třeba zdůraznit, že v dané věci byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje §2 odst. 5 tr. ř. a své skutkové závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 tr. ř. V dané věci neexistuje ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudu nižších stupňů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). V dané souvislosti lze uvést, že extrémní nesoulad není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soud přiklonil k verzi uvedené v obžalobě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněného, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit a tyto jsou neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Nejvyšší soud v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 10. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.