ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.422.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 422/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. srpna 2010 o dovolání obviněného V. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 68 To 189/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 138/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 2 T 138/2007, byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle zjištění soudu dopustil v podstatě tak, že jako vedoucí oddělení cizinecké policie Okresního ředitelství Policie České republiky v Jeseníku neplnil svou povinnost dodržovat zákonnost na úseku činnosti oddělení cizinecké policie podle čl. 11 odst. 2 písm. c) závazného pokynu policejního prezidenta č. 134 ze dne 21. 11. 2001, při rozhodování o vydávání povolení k trvalému pobytu podle §164 odst. 1 písm. f), odst. 3 zák. č 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, k žádostem osob vietnamské národnosti o udělení povolení k trvalému pobytu v České republice z důvodu sloučení s občanem České republiky po uzavření sňatku anebo po uznání otcovství k občanu České republiky, když v období nejpozději od dne 29. 1. 2007 ve výše uvedené funkci v rámci služebního jednání s podřízenými policisty V. P. a S. O. za účasti ubytovatelky A. M. se dozvěděl, že její nemovitost v obci O., okres J., není způsobilá k ubytování osob, přesto nařídil přítomným podřízeným, aby při vyřizování žádosti osob vietnamské národnosti o povolení k trvalému pobytu v České republice jako doklad o zajištění ubytování žadatele, jakožto jednu z podmínek kladného vyřízení žádosti o povolení trvalého pobytu v České republice podle §87i odst. 1 písm. d), odst. 2 zák č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, akceptovali až do konce února 2007 písemné potvrzení A. M. o souhlasu s ubytováním osob vietnamské národnosti v její nemovitosti v obci O., okres J., což vedlo k tomu, že následně na podkladě takového potvrzení A. M. o fiktivním ubytování celkem 7 osob vietnamské národnosti (jejich konkrétní jména jsou uvedena ve výroku rozsudku), těmto žadatelům s vědomím, že nesplňují podmínku zajištěného ubytování podle výše již citovaného ustanovení zák. č. 326/1999 Sb., přesto vydal povolení k trvalému pobytu v České republice, a dále pak dne 7. 3. 2007 vydal povolení k trvalému pobytu v České republice pro vietnamskou občanku D. T. T., která požádala o takové povolení po sloučení s občanem České republiky V. K. z důvodu uzavření sňatku, ač byl svým podřízeným P. N., který žádost přijal a prověřoval, opakovaně upozorňován na rozpory ve výpovědích mezi těmito manželi a na další skutečnosti, z nichž bylo zřejmé, že D. T. T. manželské soužití neudržuje, přicestovala na území České republiky nelegálně a na území České republiky se delší dobu nelegálně zdržovala, na to nijak nereagoval, ale naopak bránil P. N. v řádném prověření žádosti a jeho nedoporučující stanovisko nerespektoval a při rozhodování o žádosti D. T. T. tuto úmyslně neposuzoval z pohledu možného účelového manželství dle čl. 220 pokynu ředitele Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie č. 125 ze dne 18. 11. 2005, o pobytu cizinců. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněn odložen na zkušební dobu 2 roků.
O odvolání obviněného V. J. proti výše označenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 68 To 189/2009, tak, že ohledně tohoto obviněného podané odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Podaným dovoláním se obviněný V. J. domáhal zrušení napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aniž by další postup po takovém rozhodnutí. Dovolání opřel o dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podaném dovolání uplatnil námitky, kterými polemizoval s obsahem odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ohledně hodnocení svědeckých výpovědí A. M. a V. P. a obsahu záznamu prostorového odposlechu. Zdůraznil, že z těchto důkazů nebylo možno dovodit, že dal podřízeným pracovníkům jakýkoliv závazný pokyn ve věci akceptace potvrzení o ubytování vydávaného A. M. Namítl, že tato skutečnost se nepodává z provedených důkazů, zejména nevyplývá ze svědectví osob přítomných jeho jednání s A. M., přičemž výpovědi jeho podřízených V. P. a S. O. nejsou navíc přesvědčivé. Rovněž závěr, že vydal takový pokyn nelze dovozovat ani z obsahu provedeného záznamu prostorového odposlechu. V této souvislosti vytkl soudům, že nevyhověly jeho požadavku na provedení přepisu tohoto záznamu cestou kriminalistické expertízy a že v tomto směru dokazování zůstalo neúplné.
Dále vytkl, že soudy blíže nezhodnotily skutečnost, že neměl žádný zájem opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a že ani případný jeho pokyn nebyl veden takovým úmyslem, a proto jeho jednání vykazuje nedostatek subjektivní stránky ve vztahu k posuzovanému trestnému činu. Rovněž namítl, že jako vedoucí oddělení cizinecké policie toliko kontroloval činnost svých podřízených, konzultoval s nimi podklady obsažené ve spise, ale vlastní rozhodovací činnost ve věci povolování trvalého pobytu občanů vietnamské národnosti vykonávali jeho podřízení pracovníci, takže v těchto případech ani nebyl v postavení oprávněné úřední osoby, nevykonával žádnou rozhodovací činnost a proto se nemohl dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Sám žadatelům o trvalý pobyt žádné povolení formou rozhodnutí nevydával, a tak jim nemohl opatřit nějaký neoprávněný prospěch. Bylo povinností jemu podřízených pracovníků, aby k rozhodnutí o žádostech k povolení trvalého pobytu učinili potřebná zjištění a poté vydali patřičná rozhodnutí. Obviněný nebyl osobou, která vydávala v těchto věcech individuální správní akt o povolení trvalého pobytu, toliko dával stanovisko k návrhu podřízených, přičemž jeho podřízení v podkladech, které mu předkládali ke schválení, neuvedli žádné skutečnosti zpochybňující správnost závěrů o naplnění podmínek pro povolení k trvalému pobytu. Obviněný tedy nebyl v žádném z vytýkaných osmi řízení oprávněnou úřední osobou a věci tedy nerozhodoval a nemohl tak ani jednat s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch ani vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Dále pak poukázal na nejasnosti ohledně zákonné úpravy, popř. příslušných pokynů ohledně zjišťování způsobilosti objektu, který má sloužit k ubytování cizinců a k rozsahu kontroly způsobilosti takových objektů k tomuto účelu. Především zdůraznil, že ze sdělení odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu ve Zlatých horách ze dne 16. 11. 2006 vyplývá, že v objektu A. M. v O. jsou místnosti způsobilé k bydlení a v řízení nebylo nijak vyvráceno, že by věděl o tom, že tento objekt není způsobilý k ubytování. Poukázal i na svědectví A. M., že byla připravena v nemovitosti cizince ubytovat, a to zda se cizinci v objektu této svědkyně skutečně zdržovali či nikoliv, není právně významné. Žádný právní předpis nestanoví povinnost, aby se žadatel o povolení k trvalému pobytu zdržoval v místě, kde má zajištěno ubytování, rovněž tak není stanoveno, aby nemovitost, kde má žadatel zajištěno ubytování, byla způsobilá k trvalému ubytování. Přitom nebylo prokázáno, že objekt A. M. byl nezpůsobilý k ubytování, a proto obviněný nemohl vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Ve vztahu k povolení trvalého pobytu vietnamské občanky D. T. T. namítl, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi svědka P. N. a navíc jeho svědectví nemá žádnou právní relevanci. V řízení před soudy nebyl prokázán žádný nátlak ze strany obviněného na svědka N., jeho výpověď je vnitřně rozporuplná a zcela účelová. Obsahuje nanejvýš jeho subjektivní spekulace ohledně zájmu obviněného na kladném vyřízení žádosti D. T. T. o povolení trvalého pobytu. Dále soudům vytýká, že se blíže nezabývaly tím, zda žadatelé o vydání povolení k trvalému pobytu splňovali podmínky pro kladné vyřízení jejich žádosti. Z obsahu jednotlivých správních spisů vyplývá, že tomu tak bylo a už proto nemohl obviněný vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Obviněný má tedy za to, že soudy zjištěné jednání, kterého se navíc vůbec nedopustil, nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty mu přisouzeného trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
V závěru dovolání obviněný požadoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci v plném rozsahu zrušil, aniž navrhl další postup ve věci.
Z obsahu písemného vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že pokládá uplatněné dovolací námitky za nesouladné se zákonným vymezením dovolacích důvodů, neboť dovolatel v zásadě jen zpochybňuje správnost skutkových závěrů soudu a znovu předkládá výhrady skutkové povahy uplatněné již v předchozím řízení. Rovněž tak polemizuje s odůvodněním rozhodnutí soudů, což je argumentace nepřípustná s ohledem na znění §265a odst. 4 tr. ř. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože v něm vyjádřené námitky neodpovídají žádnému z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že podané dovolání bylo podáno řádně a včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované formální a obsahové náležitosti dospěl k těmto závěrům.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že převážnou většinu dovolatelem namítaných vad nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dále je třeba připomenout, a to ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí. Proto se Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nijak nezabýval výtkami obviněného ohledně odůvodnění rozhodnutí nižších soudů.
Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, převážně směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům obou stupňů v podstatě vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo jak v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů (zejména stran svědectví A. M., V. P., P. N. a dalších osob, jakož i záznamu o provedeném prostorovém odposlechu), tak nevyhověním jeho návrhu na provedení dalších důkazů (především kriminalistické expertizy nahrávky prostorového odposlechu). Rovněž námitkou, že ze skutkových zjištění soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dovolatel ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, když předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje, podle níž nebylo zjištěno, že měl v úmyslu opatřit žadatelům o trvalý pobyt jakýkoli neoprávněný prospěch. Takové námitky ovšem pod deklarovaný dovolací důvod nespadají.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Takový rozpor je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Nejvyšší soud ve shodě s uznávanou judikaturou Ústavního soudu tedy připomíná, že v oblasti důkazního řízení může být odůvodněn zásah dovolacího soudu tehdy, dojde-li k popření základních požadavků na dodržení zásad spravedlivého procesu. Jedná se o případy tzv. opomenutých důkazů, tj. situace, kdy soud bez řádného zdůvodnění neprovedl stranami navržený důkaz, popřípadě soud v rámci hodnocení provedených důkazů zcela opomenul zahrnout některý z nich do svých úvah, ačkoli pro meritorní rozhodnutí mohl mít takový důkaz zásadní význam. Další případ takového porušení ústavně zaručených základních práv nastane, když důkaz nebyl v průběhu jakéhokoli stadia trestního řízení získán zákonným způsobem z hlediska procesních norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit. Třetí okruh vad v dokazování pak tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy v podstatě případy, kdy soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. (Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, usnesení tohoto soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09.) Ústavní soud pak v řadě svých nálezů (např. sp. zn. III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu zejména s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09).
V tomto směru však soudy dosud činné v této věci postupovaly souladně s výše uvedenými závěry, když se především náležitě a řádně vypořádaly s návrhem obviněného na provedení důkazu spočívajícího ve vyžádání výše již uvedené kriminalistické expertizy. Lze tak jen odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku (str. 7), v němž odvolací soud zejména s poukazem na další provedené důkazy nepokládal za nutné provedení obviněným navrhovaného znaleckého posudku.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jeseníku, která v napadeném rozsudku akceptoval také odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, se o žádný extrémní rozpor (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04) rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení plně odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů (jde zejména o svědecké výpovědi A. M., V. P. a P. N., jakož i výpověď spoluobviněného S. O., záznam prostorového odposlechu a další důkazy objektivní povahy) a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze podřadit jeho námitky spočívající v tvrzení, že „… jako vedoucí oddělení cizinecké policie toliko kontroloval činnost svých podřízených, konzultoval s nimi podklady obsažené ve spise, ale vlastní rozhodovací činnost v posuzované věci povolování trvalého pobytu občanů vietnamské národnosti vykonávali jeho podřízení pracovníci, takže v těchto případech ani nebyl v postavení oprávněné úřední osoby, nevykonával žádnou rozhodovací činnost a proto se nemohl dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Sám žadatelům o trvalý pobyt žádné povolení formou rozhodnutí nevydával, a tak jim nemohl opatřit nějaký neoprávněný prospěch“. Dále dovolatel namítá, že z obsahu jednotlivých správních spisů vyplývá, že žadatelé o povolení k trvalému pobytu splňovali zákonné podmínky pro kladné vyřízení jejich žádosti, a proto by ani nemohl vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Tyto námitky dovolatele jsou evidentně neopodstatněné. Dovolatel zcela přehlíží, že v postavení vedoucího oddělení cizinecké policie završoval svým vlastním podpisem celý proces posuzování a rozhodování o žádostech cizích státních příslušníků o povolení k trvalému pobytu na území České republiky, že se podílel na takovém rozhodnutí tím, že schválil postup svých podřízených příslušníků cizinecké policie a že bez jeho podpisu bylo vyloučeno učinit jakékoli rozhodnutí o takové žádosti cizince (ať už kladné či záporné). Přitom tak jednal za situace, kdy nejméně v sedmi konkrétních případech již bezpečně věděl o tom, že podmínky pro povolení pobytu splněny nejsou, neboť byl jednoznačně informován o tom, že ve skutečnosti žadatelé nemají zajištěno ubytování a že svědkyně A. M. jim vydává potvrzení, které je v rozporu se skutečným stavem věci. Ze zjištění soudů vyplývá, že sám prohlásil, že ještě do konce února 2007 se bude akceptovat stav, kdy bude v těchto případech kladně rozhodnuto o žádosti cizince, ačkoliv nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek takového rozhodnutí. Za této situace pak dovršil proces rozhodování svým podpisem, na jehož základě bylo žadateli vydáno i příslušné povolení k pobytu na území České republiky. Stejný závěr se vztahuje i k jeho postupu ve věci vydání povolení k trvalému pobytu vietnamské občanky D. T. T. Proto nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že v posuzovaných případech nevykonával pravomoc veřejného činitele.
Jestliže ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v rozhodnutích označení cizí státní příslušníci nesplňovali podmínky pro to, aby jim byl povolen trvalý pobyt na území České republiky (pro nedostatek zajištění ubytování), pak je i správný závěr soudů, že v důsledku jednání obviněného neoprávněně získali povolení k trvalému pobytu a že obviněný byl s tímto přinejmenším srozuměn /§4 písm. b) tr. zák./.
Soudy tak důvodně dospěly k závěru, že obviněný vykonával pravomoc veřejného činitele způsobem odporujícím zákonu a že byl přinejmenším srozuměn s tím, že takovým postupem opatřuje žadatelům neoprávněný prospěch v podobě získání oprávnění k trvalému pobytu na území České republiky, ačkoliv jinak by takové povolení nemohli získat. Proto závěr soudů o vině dovolatele trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. je plně slučitelný se skutkovými zjištěními učiněnými v posuzované věci.
S ohledem na výše uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání obviněného V. J. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík