ECLI:CZ:US:2017:1.US.433.16.1
sp. zn. I. ÚS 433/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ivanky Sirovátkové, zastoupené JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, 256 01 Benešov, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 43/2015-859 ze dne 27. 10. 2015 a výroku III. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 16 C 223/2004-752 ze dne 2. 4. 2014, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 16 C 223/2004-816 ze dne 25. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu stěžovatelky na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni ohledně pozemků v rozsudku uvedených, eventuálně na zřízení věcného břemene - práva cesty - ve stejném rozsahu. Napadeným výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované obci Vysoká Pec na náhradě nákladů řízení částku 40 172 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné. Napadeným výrokem III. potvrdil uvedený nákladový výrok III. nalézacího soudu.
Proti rozhodnutím soudů o povinnosti nahradit náklady řízení žalované obci Vysoká Pec brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že na základě úprav komunikace provedených obcí Vysoká Pec vzala dne 10. 6. 2013 žalobu zpět, neboť přístup k její nemovitosti byl (po podání žaloby) žalovanou obcí zajištěn jinak, a odpadl tak předmět sporu. Stěžovatelka má za to, že z pohledu procesního práva proto byla žaloba podána důvodně, její zpětvzetí bylo zapříčiněno chováním žalované obce po zahájení řízení, a pokud by byl soud připustil zpětvzetí žaloby, mělo být na takovou situaci aplikováno ustanovení §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), podle kterého by naopak stěžovatelka měla právo na náhradu nákladů řízení proti této žalované. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala proti nákladovému výroku II. (převyšujícímu hranici 50 000 Kč pro podání dovolání) napadeného rozsudku krajského soudu dovolání, vyčkal Ústavní soud, až o něm Nejvyšší soud rozhodne. Usnesením sp. zn. 22 Cdo 1767/2016 ze dne 30. 8. 2016 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Následně si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím, kterým byla obci Vysoká Pec přiznána náhrada nákladů řízení. Ústavní soud ovšem konstatuje, že žalovanému účastníkovi byly v daném případě náklady řízení přiznány dle zásady úspěchu ve věci, aniž by byl v řízení zjištěn prostor pro jakoukoli jejich moderaci. Vzhledem k zamítnutí žaloby v celém rozsahu nebyla stěžovatelka v řízení úspěšná. Přitom o okolnostech rozhodných pro přisouzení práva na náhradu nákladů té či oné straně procesu bylo soudy de facto rozhodováno v rámci zpětvzetí žaloby, jímž stěžovatelka dle svých slov reagovala na zprovoznění přístupové cesty k jejím nemovitostem ze strany obce. Se zpětvzetím žaloby ovšem první žalovaný ani žalovaná obec nesouhlasili, načež okresní soud usnesením ze dne 14. 6. 2013 rozhodl o neúčinnosti jejího zpětvzetí. Stěžovatelka se následně proti tomuto procesnímu rozhodnutí bránila opravnými prostředky, včetně dovolání, ovšem bez úspěchu. Ostatně nynější ústavní stížnost je v podstatě z hlediska své argumentace pokračováním výhrad, které stěžovatelka uplatnila proti rozhodnutím soudů o neúčinnosti zpětvzetí žaloby.
Na tomto místě Ústavní soud podotýká, že rozhodování soudů o osudu zpětvzetí žaloby dle §96 odst. 3 o. s. ř. má specifický charakter. Pravomocným rozhodnutím o ní je totiž soud ve svém dalším postupu vázán, přičemž důvody, na nichž toto rozhodnutí stojí, již v dalších stádiích řízení nezkoumá. Z toho plyne, že okresní soud v době vydání konečného meritorního rozhodnutí již nemohl přihlížet k okolnostem týkajícím se zprovoznění přístupové komunikace obcí, kteréžto jednání stěžovatelka vnímá jako ústupek, resp. podvolení se jejím požadavkům, žalobou formulovaným. Rovněž odvolací soud neměl v odvolacím řízení proti rozsudku soudu prvního stupně takový prostor k dispozici, neboť již byl vyčerpán.
Promítnuto do poměrů ústavní stížnosti to znamená, že ani kdyby Ústavní soud nyní zjistil vážná pochybení soudů při řešení otázky neúčinnosti zpětvzetí žaloby žádající si kasační zásah ze strany Ústavního soudu, nemohlo by to vést k jinému, pro stěžovatelku příznivějšímu výsledku. Pokračování v řízení po vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby nemohlo vyústit v jiný závěr než v zamítnutí žaloby s důsledky z toho plynoucími v oblasti rozhodování o nákladech řízení. Odstranění pravomocných rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby se již přitom nelze domáhat. Napadené rozsudky obecných soudů na ně instančně nenavazují, ústavní stížnost proti nim by již byla zjevně opožděná. Ústavní stížnost je ovšem v obecné rovině proti těmto procesním rozhodnutím přípustná, tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti o opaku nemůže Ústavní soud přisvědčit. Nejinak tomu bylo v době, kdy bylo stěžovatelce (resp. jejímu právnímu zástupci) doručeno usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2149/2014-798 ze dne 26. 11. 2014 o odmítnutí jejího dovolání proti rozhodnutím soudů o neúčinnosti zpětvzetí žaloby. Důvodem přípustnosti tu je výše zmíněná skutečnost, že jde o dílčí procesní otázku, která dalšímu přezkumu nepodléhá, a pravomocným rozhodnutím o ní jsou soudy ve svém dalším rozhodování vázány.
Ve světle řečeného tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu