ECLI:CZ:US:2017:1.US.453.17.1
sp. zn. I. ÚS 453/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti ústavní stížnosti Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Michalem Marišinským, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 163/12, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3562/2016-324 ze dne 21. prosince 2016, Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 75/2015-215 ze dne 21. května 2015 a Městského soudu v Praze č. j. 78 Cm 192/2013-170 ze dne 13. října 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Městským soudem v Praze domáhala jmenování členů orgánu společnosti XIO.CZ a zároveň se domáhala plného osvobození od soudního poplatku. Městský soud stěžovatelku osvobodil v rozsahu 50 % a vyzval ji k zaplacení 1 000 Kč. O dalších žádostech stěžovatelky o plné osvobození nerozhodl, neboť podle jeho mínění neobsahovaly nové skutečnosti. Protože stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila, soud řízení zastavil. Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil.
2. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle §237 občanského soudního řádu s tím, že zastavení řízení je zřejmým zákonným následkem nezaplacení soudního poplatku. Bez změny okolností nelze o opakovaných žádostech o osvobození od soudního poplatku opět rozhodovat. Podání stěžovatelky podle obsahu spisu žádné nové skutečnosti neobsahovala, naopak pouze polemizovala s předchozími rozhodnutími o neosvobození stěžovatelky od soudního poplatku.
3. Proti rozhodnutím městského, vrchního a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, zejména na přístup k soudu. Stěžovatelka nepodala pouze tři žádosti o osvobození, ale také čtyři další, o kterých nebylo vůbec rozhodnuto. Tyto žádosti nové skutečnosti obsahovaly (z rozhodnutí není zřejmé, proč neobsahují). Je přitom nezbytné, aby soud případně zastavil řízení až poté, co o žádosti o osvobození od soudního poplatku rozhodne. Stěžovatelka přitom splňuje podmínky pro plné osvobození od soudního poplatku: je ve věku 68 let, žije osamoceně na hranici hmotné nouze a pobírá pouze velmi nízký invalidní důchod.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Soudní poplatky představují příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Příslušná ustanovení právních předpisů je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů a ostatních účastníků řízení. Uvedený výklad se uplatní především v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci [nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].
6. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, je především věcí obecných soudů. Ty musí posoudit důvodnost žádosti o osvobození s ohledem na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo [nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009 (N 20/52 SbNU 197)]. Ústavní význam může mít takové rozhodování tehdy, pokud při rozhodování soudy nerespektují jednoznačné znění procesních norem, nebo pokud je jejich interpretace a aplikace krajně nespravedlivá [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004, N 125/34 SbNU 281)].
7. Takové vady Ústavní soud neshledal. Soudy řádně vysvětlily, z jakých důvodů stěžovatelku osvobodily pouze z části a za jakých důvodů její další podání nepovažovaly za nově projednatelné žádosti o osvobození. Co se týče výše soudního poplatku po částečném osvobození stěžovatelky, Ústavní soud jej neshledává nepřiměřeně vysokým. Částečné osvobození nadto odpovídá jednoznačnému pokynu zákonodárce, že přednost má vždy osvobození částečné před úplným (§138 občanského soudního řádu).
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu