ECLI:CZ:US:2017:1.US.56.15.1
sp. zn. I. ÚS 56/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 30. května 2017 sp. zn. I. ÚS 56/15 ve věci ústavní stížnosti Františka Kotlára, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2896/2014-55 ze dne 29. října 2014, kterým bylo odmítnuto pro vady stěžovatelovo dovolání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2896/2014-55 ze dne 29. října 2014 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2896/2014-55 ze dne 29. října 2014 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud Plzeň-město usnesením č. j. 73 Nc 54/2002-37 ze dne 23. 7. 2013 zastavil exekuci pro úmrtí povinného. Krajský soud k odvolání stěžovatele jako oprávněného z exekuce rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Povinný ztratil způsobilost být účastníkem řízení a dědické řízení bylo zastaveno pro neexistenci majetku. Protože v řízení nebyl procesní nástupce, s nímž by bylo možné pokračovat, řízení bylo po právu zastaveno. Neskončené řízení o poddlužnické žalobě proti dlužníku povinného není důvodem pro pokračování exekučního řízení proti povinnému, neboť v případě úspěchu stěžovatele vyplatí dlužník povinného žalovanou částku přímo jemu.
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro vady. Stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, neboť neuvedl, kterou otázku považuje za dosud nevyřešenou v rozhodovací činnosti dovolacího soudu. Tvrzení, že by právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, neodpovídá znění §237 občanského soudního řádu.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Porušení spatřoval v tom, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat dovoláním, byť z dovolání mohl a měl vyrozumět, kterou otázku procesního práva stěžovatel považuje za dosud nevyřešenou. Dovolání se zabývalo prakticky pouze otázkou, zda rozhodnutí okresního soudu nebylo předčasné za situace, kdy stěžovatel podal návrh na dodatečné projednání dědictví (a není tak jasné, zda povinný nebude mít procesního nástupce). Odmítnutí dovolání jen proto, že stěžovatel výslovně neoznačil tuto procesní otázku jako otázku, která dosud nebyla vyřešena, je svévolné. Zákon nevyžaduje konkrétní způsob, jakým má být otázka naplňující předpoklad přípustnosti dovolání označena.
4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavně zaručená práva stěžovatele dotčena nebyla. Dovolatel je povinen uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolací důvod a dovolací návrh. Ve vztahu k předpokladům přípustnosti dovolání dovolatel musí uvést, který ze zákonem předvídaných předpokladů má být naplněn a v čem konkrétně. Nepostačuje citace zákonného ustanovení. Stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolání tedy bylo vadné.
III. Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, advokátem zastoupeným a oprávněným stěžovatelem (byl účastníkem řízení před obecnými soudy) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci plně postačovala písemná vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez nařízení ústního jednání.
IV. Vlastní posouzení návrhu
7. Ústavní soud se seznámil s argumentací účastníků řízení a s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň-město. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Požadavky kladené na dovolatele v judikatuře Ústavního soudu
8. Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl [nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319)].
9. Stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se rozumí i podmínky, které dovolatel musí splnit, aby jeho dovolání mohl Nejvyšší soud posoudit věcně. Jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části [nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527)].
10. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v §237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.
11. Citace §237 občanského soudního řádu či jeho části ze stany dovolatele nestačí, neboť vypovídá toliko o tom, jaké jsou zákonné předpoklady přípustnosti, nikoliv o tom, v čem dovolatel jejich splnění spatřuje (z mnoha srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014; dostupné na http:nalus.usoud.cz).
Odmítnutí dovolání stěžovatele
12. Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v dovolání mimo jiné uvedl: "Přípustnost dovolání je pak dána v 237 o. s. ř. s tím, kdy oprávněný [dovolatel] namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a zároveň má být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak, nežli učinil soud prvého stupně a soud odvolací." Dále uvedl, že exekuční řízení bylo zastaveno z důvodu, že povinný zemřel. V exekučním řízení nebylo možné pokračovat s nástupcem povinného, neboť povinný nezanechal žádný majetek patřící do pozůstalosti a dědické řízení bylo zastaveno. Zastavení exekučního řízení stěžovatel považoval za předčasné, neboť navrhl dodatečné projednání dědictví ve vztahu k majetku vyšlému dodatečně najevo. Nesprávnost rozhodnutí krajského soudu spatřoval v tom, že soud měl posoudit oprávněnost návrhu na dodatečné projednání dědictví. Pominul přitom, že stěžovatel nemůže být úspěšný s poddlužnickou žalobou - ta může být důvodná pouze, pokud bude vedeno exekuční řízení. Zastavením exekučního řízení ztrácí stěžovatel aktivní legitimaci k zahájení a vedení řízení o poddlužnické žalobě.
13. S ohledem na obsah dovolání stěžovatele lze uvést, že hodnocení Nejvyššího soudu je zjevně nepřiléhavé. Stěžovatel nespatřoval přípustnost dovolání v tom, že by dovolací soud měl určitou právní otázku posoudit jinak než soud odvolací (to skutečně neodpovídá ani jednomu z předpokladů přípustnosti, srov. bod 8 usnesení sp. zn. III. ÚS 1068/14 ze dne 6. 11. 2014; usnesení dostupné na http://nalus.usoud.cz). To uvedl jen proto, že rozhodnutí odvolacího soudu dle jeho mínění spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (a proto měla být tato otázka dovolacím soudem vyřešena jinak). Naplnění předpokladů přípustnosti stěžovatel výslovně spatřoval v tom, že nastíněná otázka procesního práva nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
14. Stejně tak nelze přijmout závěr, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní otázku procesního práva, kterou považuje za dosud nevyřešenou ze strany dovolacího soudu. V dovolání uvedl prakticky jen jednu otázku procesního práva: zda rozhodnutí okresního soudu (potvrzené soudem krajským) o zastavení exekučního řízení není předčasné s ohledem na návrh stěžovatele na dodatečné projednání dědictví po povinném, o němž nebylo rozhodnuto. Na vyřešení této procesní otázky přitom rozhodnutí odvolacího soudu prima facie závisí. Nesprávnost napadeného rozhodnutí pak spatřoval v závěru krajského soudu, že v řízení o poddlužnické žalobě bude stěžovatel moci pokračovat i po zastavení exekučního řízení (stěžovatel tvrdí opak s tím, že na vedení exekučního řízení závisí jeho aktivní procesní legitimace v řízení o poddlužnické žalobě).
V. Závěr
15. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2896/2014-55 ze dne 29. října 2014 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel však zřetelně uvedl, v čem splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje a ve vztahu k jaké otázce procesního práva (byť tak neučinil graficky odděleně či jinak důrazným způsobem). Odmítnutím dovolání pro vady nebyl dodržen ústavně zaručený stanovený postup k uplatnění práva před soudem, a stěžovateli tedy byl upřen přístup k dovolacímu soudu.
16. Závěr o absenci vad vymezení, v čem dovolatel spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání, však neznamená, že otázka, kterou stěžovatel vznesl, skutečně naplňuje některý z předpokladů §237 občanského soudního řádu (tedy že dovolání je přípustné). Posouzení přípustnosti náleží Nejvyššímu soudu [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391)].
17. Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že v současné době byl jeho III. senátem pod sp. zn. III. ÚS 2670/15 předložen návrh podle §23 zákona o Ústavním soudu k zaujetí stanoviska pléna sjednocujícího judikaturu k náležitostem dovolání a dalším otázkám významným z hlediska vztahu mezi dovolacím řízením a řízením o ústavní stížnosti (vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16). Vzhledem k tomu, že navržené stanovisko na procesní otázky nynější věci přímo nedopadá, soud v ní rozhodl, aniž by vyčkal jeho případného přijetí.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.