ECLI:CZ:US:2017:1.US.769.16.1
sp. zn. I. ÚS 769/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti IAFS S. A., se sídlem ve Velkovévodství lucemburském, Luxembourg, route de Thionville 76, zastoupen JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze, Ovenecká 78/33, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 17 UL 46/2015-214 ze dne 4. ledna 2016, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podáním k Okresnímu soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2015 domáhala určení lhůty k provedení procesního úkonu: rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podaného dne 27. 12. 2012. Okresní soud návrhu nevyhověl s tím, že stěžovatelka jako třetí osoba nebyla oprávněna podat návrh na zastavení exekuce a její podání je třeba hodnotit jako pouhý podnět, o němž soud nemusí rozhodnout. Krajský soud návrh na určení lhůty výše uvedeným rozhodnutím zamítl. Ztotožnil se s tím, že podání stěžovatelky bylo prostým podnětem k zastavení exekuce, exekuční soud tak o něm nemusel rozhodovat. Za takového stavu nebylo možné mu určit lhůtu k provedení tohoto úkonu. Exekuční řízení bylo navíc zastaveno již v roce 2014, tedy před podáním návrhu na určení lhůty. I pro tento důvod nebylo možné návrhu na určení lhůty k rozhodnutí vyhovět. Závěrem soud uvedl, že se stěžovatelka fakticky nedomáhala určení lhůty, ale přezkumu existence hmotněprávního nároku jako důvodu provedení exekuce, a to jako třetí osoba.
2. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Stěžovatelka spatřovala zásadní vady již v tom, že dle jejího mínění nevznikla pohledávka oprávněné v exekuci vůči povinné pro rozpor se zákonem. Tato pohledávka navíc zanikla v roce 2011 započtením pohledávky stěžovatelky (spoludlužnice povinné z exekuce) vůči pohledávce oprávněné z exekuce. Oprávněná i povinná z exekuce však zánik pohledávky započtením ignorovaly. Za takového stavu však nebyla exekuce již od počátku přípustná a bylo možné ji zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu bez ohledu na to, že exekuce byla již provedena. K vydání takového rozhodnutí směřoval návrh stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Soudní exekutor pochybil, když věc nepředložil k rozhodnutí o zastavení exekučnímu soudu, popřípadě nezastavil exekuci sám poté, co zjistil, že materiálně není dán žádný exekuční titul.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný [rozhodnutí vydané podle §174a zákona o soudech a soudcích je procesním rozhodnutím v běžícím řízení, Ústavní soud však již dříve shledal, že je možné napadnout ústavní stížností: nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349), nález sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 46/72 SbNU 521)]. Ústavní stížnost je ovšem zjevně neopodstatněná.
4. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, o což v dané věci šlo výlučně, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
5. Z ustálené judikatury nejvyšších soudů plyne, že určit lhůtu podle §174a zákona o soudech a soudcích je možné toliko tam, kde je povinnost soudu učinit úkon nepochybná. Nejde totiž o zvláštní opravný prostředek vůči procesním či věcným právním závěrům soudu nižšího stupně (srov. usnesení Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu sp. zn. 11 Tul 1/2012 ze dne 22. 10. 2012, 11 Tul 3/2014 ze dne 16. 12. 2014, 21 Cul 3/2004 ze dne 12. 1. 2005, 21 Cul 5/2012 ze dne 10. 9. 2012, Aprk 26/2014 ze dne 29. 5. 2014). Tento závěr byl akceptován i Ústavním soudem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2326/09 ze dne 18. 11. 2009 či II. ÚS 4599/12 ze dne 19. 2. 2013).
6. Napadené rozhodnutí krajského soudu je založeno na dvou právních závěrech: (1) Stěžovatelka nebyla účastníkem exekučního řízení, nebyla tedy oprávněna podat návrh na zastavení exekuce a podala prostý podnět. (2) Nelze rozhodovat o zastavení exekuce za stavu, kdy byla exekuce již dříve zastavena.
7. Stěžovatelka v zásadě nijak nezpochybnila závěr napadeného rozhodnutí, že nebyla účastnicí exekučního řízení oprávněnou podat návrh na zastavení exekuce. Svou argumentaci zaměřila především k tomu, zda vymáhaná pohledávka při zahájení exekuce vůbec existovala a k tomu, že lze za určitých podmínek rozhodnout o zastavení exekuce bez ohledu na to, že exekuce byla již provedena.
8. S ohledem na závěr o postavení stěžovatelky jako třetí osoby není napadené rozhodnutí nijak excesivní: nebyla-li stěžovatelka oprávněna podat procesní návrh a podala toliko podnět, nebyl okresní soud povinen o něm rozhodnout. Krajský soud tedy stěžovatelku nezkrátil v jejím právu na přístup k soudu podle §čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý stanoveným postupem může domáhat svého práva.
9. Je tudíž nadbytečné řešit druhou otázku, k níž se krajský soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil: nevznikla-li okresnímu soudu povinnost rozhodnout o podnětu stěžovatelky, nepřichází do úvahy, že by tato povinnost zase pominula zastavením exekuce. Stěžovatelka tak nebyla zkrácena na svém tvrzeném právu na opětovné zastavení exekuce vedené vůči jiné osobě. Ústavně nepřijatelný není ani závěr krajského soudu, že se stěžovatelka fakticky domáhala nikoliv určení lhůty k provedení procesního úkonu, ale přezkumu existence hmotněprávního vztahu mezi oprávněnou a povinnou z exekuce, a to v době, kdy již byla zastavena exekuce k vymožení tohoto nároku
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu