ECLI:CZ:US:2017:1.US.80.16.1
sp. zn. I. ÚS 80/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Ludmily Spanilé, zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2015 č. j. 21 Cdo 2481/2014-224, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2014 č. j. 21 Co 591/2013-196 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. července 2013 č. j. 30 C 54/2012-169, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově jako účastníků řízení a Základní školy, Vrchlabí, Školní 1336, se sídlem Školní 1336, Vrchlabí, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. ledna 2016, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Trutnově v řízení o žalobě proti žalované (stěžovatelce) rozsudkem ze dne 17. července 2013 č. j. 30 C 54/2012-169 rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici řízení) částku 281 065 Kč s úrokem z prodlení a nahradit jí náklady řízení. Zhodnotil, že stěžovatelka si jako zaměstnankyně a současně ředitelka příspěvkové organizace, školní jídelny, neoprávněně vyplácela z doplňkové činnosti školní jídelny odměny ve výši 20 % z tržeb. Výše odměn byla určena vnitřními směrnicemi příspěvkové organizace, které však byly přijaty bez vědomí a souhlasu zřizovatele. Odměny tak byly vypláceny v rozporu s §122 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož vedoucímu zaměstnanci, který je statutárním orgánem zaměstnavatele, určuje plat orgán, který ho na pracovní místo ustanovil. Stěžovatelka rovněž nepostupovala podle §28 odst. 5 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen "malá rozpočtová pravidla"), podle něhož pokud příspěvková organizace vytváří ve své doplňkové činnosti zisk, může jej použít jen ve prospěch své hlavní činnosti; zřizovatel může organizaci povolit jiné využití tohoto zdroje (v současnosti jde o §28 odst. 8 malých rozpočtových pravidel). Proto soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 209 750 Kč jako bezdůvodné obohacení a částku 71 315 Kč jako náhradu škody vzniklou odvody na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění z neoprávněně vyplacených odměn, celkem tedy částku 281 065 Kč.
3. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. ledna 2014 č. j. 21 Co 591/2013-196 rozsudek okresního soudu potvrdil. Souhlasil se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry okresního soudu, změnil však právní kvalifikaci nároku. Celou požadovanou částku totiž považoval za nárok na náhradu škody zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Měl za to, že stěžovatelka škodu zavinila ve formě nepřímého úmyslu porušením svých povinností při plnění pracovních úkolů. Neztotožnil se s námitkou stěžovatelky, že by odměňování za práci v doplňkové činnosti nepodléhalo rozhodování zřizovatele.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. října 2015 č. j. 21 Cdo 2481/2014-224 zamítl dovolání stěžovatelky. Ztotožnil se s právními závěry krajského soudu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka předně podotkla, že oblast práva týkající se odměňování za práci v doplňkové činnosti příspěvkové organizace není dosud zcela vyjasněna. Byla přesvědčena, že vyplacení mzdových prostředků za její činnost nemohlo být nezákonné a že neporušila žádný právní předpis. K odměňování zaměstnanců i sebe sama za výkony v doplňkové činnosti, vykonávané nad rámec činnosti hlavní, měla vytvořenou směrnici. Činnost příspěvkové organizace byla řadu let nejméně jednou ročně podrobována hloubkovému auditu a nikdy nebyl zjištěn rozpor se zákonem. Rovněž byla opakovaně podrobována kontrole České školní inspekce. Pokud by stěžovatelka nevyplatila peněžní prostředky za odvedenou práci sama sobě a vyplatila je jen ostatním zaměstnancům, došlo by k porušení zásady rovného zacházení podle zákoníku práce. Všichni zaměstnanci měli stanoven plat z výkonu hlavní činnosti podle počtu stravovaných žáků. Plat však nemohl obsahovat odměnu z doplňkové činnosti, protože dopředu nebyl znám počet vydaných obědů a jiných výkonů v doplňkové činnosti. Pojem "odměna" byl nadto používán nesprávně pouze podle označení v účetním programu, šlo ale o mzdové prostředky, které bylo nutné vyplatit například za práci přesčas v doplňkové činnosti. K porušení §28 odst. 5 malých rozpočtových pravidel dle stěžovatelky nedošlo, protože výtěžek by bylo možné označit za zisk mimo jiné až po úhradě mzdových nákladů. Stěžovatelka tedy měla za to, že vyplacené částky byly jejími oprávněnými mzdovými nároky. Zdůraznila, že prostředky z hlavní činnosti i doplňkové činnosti musí být vždy vedeny odděleně.
II.
Vlastní posouzení
6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, však zhodnotil, že je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala argumentaci, kterou už uplatnila v řízení před obecnými soudy a která se převážně týká výkladu podústavních předpisů. Lze poukázat na to, že Nejvyšší soud se ztotožnil se stěžovatelkou v tom, že otázka oprávněnosti výplaty odměn za doplňkovou činnost příspěvkové organizace nebyla dosud ve všech souvislostech vyřešena, a právě z těchto důvodů se dovoláním stěžovatelky věcně zabýval a její námitky vypořádal. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení (srov. §14 zákona o soudech a soudcích), který mimo jiné vykládá předpisy soukromého práva a sjednocuje judikaturu soudů v této oblasti; řízení před Ústavním soudem k tomuto účelu neslouží. Výklad právních předpisů, který obecné soudy ve věci stěžovatelky přijaly, je dle běžných interpretačních metod možný a Ústavní soud v něm neshledal zásah do základních práv stěžovatelky (k hodnocení ústavnosti výkladu předpisů obecného práva srov. již zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
10. Soudy se ve všech napadených rozsudcích námitkami stěžovatelky zabývaly a svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily. Stěžovatelka přitom nijak nezpochybnila, že na ni dopadá §122 odst. 2 zákoníku práce, tj. že její plat určuje zřizovatel, a zároveň, že jí vydané směrnice o odměňování zřizovatel neschválil. Pojetí zastávané stěžovatelkou, podle níž je doplňková činnost natolik oddělena od činnosti hlavní, že jde v podstatě o podnikatelskou činnost zcela nezávislou na zřizovateli, v níž si na sebe organizace vydělává sama, soudy neakceptovaly a Ústavní soud jim v tomto závěru ani z ústavního hlediska nemůže nic vytknout (srov. obdobně usnesení ze dne 31. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 1520/14). Soudy naopak zdůraznily, že zřizovatel ve zřizovací listině příspěvkové organizaci povolil doplňkovou činnost, stanovil její podmínky, stěžovatelka měla stanovenou náplň práce v oblasti hlavní i doplňkové činnosti a její řádný plat určený zřizovatelem zohledňoval obě činnosti.
11. Předchozí výsledky auditů a kontrol stěžovatelka v ústavní stížnosti nespecifikovala, není tak zřejmé, jaká období a jaké skutečnosti tyto kontroly hodnotily. Vedlejší účastnice řízení se proti tomu o odměnách vyplácených stěžovatelkou dozvěděla z výsledků veřejnosprávní kontroly ze dne 12. července 2011. Námitkou, v níž stěžovatelka tvrdila, že si odměny vyplácela za práci přesčas, se soudy zabývaly, stěžovatelka však takovou práci nedokázala doložit. K porušení §28 odst. 5 malých rozpočtových pravidel z rozsudku Nejvyššího soudu plyne, že pokud stěžovatelka výnosy z doplňkové činnosti bez souhlasu zřizovatele, tedy neoprávněně, snižovala o své odměny (náklady), snižovala tím i zisk, který dle daného ustanovení měl být použit jen ve prospěch hlavní činnosti, přičemž jedině zřizovatel mohl povolit jeho jiné využití.
12. Ústavní soud proto neshledal, že by v napadených rozhodnutích okresního, krajského a Nejvyššího soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatelky, tedy ani do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu