ECLI:CZ:US:2017:1.US.868.17.1
sp. zn. I. ÚS 868/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, se sídlem Beethovenova 235/1, Opava - Město, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Nd 434/2016-302 ze dne 18. ledna 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností stěžovatelka, církevní právnická osoba Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené usnesení Nejvyššího soudu a navrhla jeho zrušení pro rozpor s právem na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
2. Stěžovatelka se v současné době na základě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), domáhá určení, že Česká republika je vlastníkem v žalobě vymezených nemovitostí. Řízení v této právní věci je vedeno u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 192/2015. První žalovanou je Česká republika - Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 a druhým žalovaným město Vrbno pod Pradědem, se sídlem Nádraží 389, Vrbno pod Pradědem.
3. Okresní soud v Bruntále předložil na základě §12 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Nejvyššímu soudu návrh stěžovatelky, aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Stěžovatelka svůj návrh odůvodnila zejména časovou a finanční náročností cestování svého právního zástupce, sídlícího v Praze, k soudu do Bruntálu a poukázala na to, že i další účastníci řízení také dojíždějí z Prahy. Druhý žalovaný, město Vrbno pod Pradědem, se k jejímu návrhu na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 připojilo. Naopak první žalovaná s přikázáním jinému soudu nesouhlasila a vedle konstatování, že stěžovatelka má sama sídlo v Opavě a druhý žalovaný ve Vrbně pod Pradědem, uvedla, že ačkoliv ona sama má sídlo v Praze, tak na základě dohody s příslušnou organizační složkou a rozhodnutí o změně příslušnosti ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 a §24 odst. 5 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, jedná za ni ve věci Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava.
4. Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Okresnímu soudu v Bruntále a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dospěl v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 18. ledna 2017 k závěru, že návrh na přikázání věci posléze uvedenému soudu není důvodný a věc tomuto soudu nepřikázal. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí předně uvedl, že přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. předpokládá existenci okolností, které umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci, a že je výjimkou z obecné zásady pro určování obecné místní příslušnosti soudu, což vyžaduje restriktivní výklad uplatnění takové výjimky. Přikázání věci jinému soudu v neodůvodněném případě by zakládalo porušení práva nebýt odňat svému zákonnému soudci garantovaného v čl. 38 odst. 1 Listiny. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013 sp. zn. 29 Nd 185/2013 dále konstatoval, že při hodnocení kritéria vhodnosti ve smyslu uvedeného ustanovení o. s. ř. obecně platí, že "situace, kdy některý z účastníků nemá bydliště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, musí překonat mezi místem bydliště a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost či je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými zdravotními, finančními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu." Jelikož Nejvyšší soud neshledal existenci skutečností, které by svým významem odůvodnily uplatnění výše uvedené výjimky z obecné místní příslušnosti soudu, návrhu na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 nevyhověl.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka věcně opírá svou ústavní stížnost o následující argumenty. V současnosti vede v Severomoravském kraji celkem 49 soudních řízení podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kdy se většiny sporů účastní více žalovaných, kteří mají své sídlo, obdobně jako právní zástupce stěžovatelky, na Praze 1, 2 a 3. Podle tvrzení stěžovatelky jsou předmětem daných soudních řízení věcně identické otázky ohledně existence jejího restitučního nároku. Stěžovatelka uvádí, že ji situace, kdy například v měsíci lednu 2017 bylo u Okresního soudu v Bruntále nařízeno celkem 7 ústních jednání, často v časných dopoledních hodinách, vedla k podání návrhů na přikázání věci jiným soudům. Z důvodu četnosti sporů se jí jeví nereálné, aby její právní zástupce cestoval v tak častých intervalech na nařízená ústní jednání. S ohledem na vzniklé náklady na dopravu a nocleh spojených s cestováním právního zástupce proto považuje za hospodárnější a rychlejší, aby se právní zástupce mohl účastnit řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 (případně jiným obvodním či okresním soudem v Praze). Stěžovatelka argumentuje i obdobnými těžkostmi ostatních účastníků cestujících z Prahy. Celkově proto považuje návrh na přikázání věci jinému soudu jako návrh směřující k minimalizaci nákladů a k posílení hospodárnosti a efektivity vedení všech příslušných sporů.
6. Stěžovatelka považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým soud nepřikázal věc k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1, za porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny z důvodu porušení zákazu libovůle. Nejvyšší soud se podle jejího tvrzení vůbec nevypořádal s argumenty jí uvedenými a bez řádného odůvodnění nepřihlédl k důvodům pro přikázání věci jinému soudu proti vůli stěžovatelky a druhého žalovaného. Podle stěžovatelky nevzal Nejvyšší soud v potaz ani skutečnost, že první žalovaná - Česká republika - Státní pozemkový úřad má své sídlo v Praze. Stěžovatelka se v důsledku považuje za znevýhodněnou oproti ostatním účastníkům řízení, jelikož je její právní zástupce nucen cestovat výše uvedeným způsobem na jednotlivá jednání, což s sebou nese zvýšené náklady na dopravu i nocleh. Uvádí zároveň, že je omezena ve výběru právního zástupce, protože se jedná o rozsahem i náročností komplikované právní zastoupení, které může zajistit jen specializovaná právní kancelář. Z toho dovozuje, že argument užitý Nejvyšším soudem, že s volbou právního zástupce je spojena i povinnost nést negativa takové volby - v této věci náročnější cestování a související okolnosti - neobstojí.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Zásah do jejich rozhodování je odůvodněn jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, spolu s ostatní judikaturou Ústavního soudu dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinak se Ústavní soud řídí zásadou respektu vůči obecným soudům a vůči jejich interpretaci a aplikaci příslušných právních norem.
8. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti svou povahou procesnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž je řešena výjimka z jinak obecně platné zásady určování místní příslušnosti soudu. Ačkoliv nelze vyloučit, že i nepřikázáním věci jinému soudu v situaci předjímané §12 odst. 2 o. s. ř. mohou soudy vykročit z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, zpravidla takové rozhodnutí dopad do sféry jednotlivce, který by nabýval potřebnou ústavní intenzitu, mít nebude. Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že k tzv. delegaci vhodné je nutné přistupovat jako k výjimce z pravidla, kterou je nutné interpretovat restriktivně. Tento přístup odpovídá i názoru doktríny, podle níž se pravidly o určování místní příslušnosti soudu realizuje základní právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) a výjimku v podobě tzv. delegace vhodné mají odůvodnit toliko výjimečné okolnosti, přičemž významnou, byť ne rozhodující, skutečností v hodnocení soudu je i to, zda s delegací souhlasí i další účastníci řízení (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 33). I v judikatuře Ústavního soudu bývá akcentována skutečnost, že rozhodnout o delegaci lze jen ústavně aprobovatelným způsobem, protože právo na zákonného soudce chrání i další účastníky řízení (v poslední době např. usnesení IV. ÚS 56/17 ze dne 28. 2. 2017).
9. Nejvyšší soud se ve svém usnesení s argumentací stěžovatelky vypořádal, když uvedl, že obtíže spojené s cestováním a pobytem právního zástupce stěžovatelky nejsou takovou výjimečnou okolností, která by odůvodňovala přikázání věci navrhovanému soudu. K tomu Ústavní soud dodává, že i pokud by tato okolnost na straně stěžovatelky představovala situaci, kterou by bylo lze charakterizovat jako mimořádné poměry na její straně, nelze k delegaci přikročit, pokud by to bylo na úkor dalšího účastníka řízení (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 33 a odkaz na relevantní judikaturu). V řešené věci by však delegace byla proti vůli a zájmům první žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, za niž ve věci jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava. Vzhledem k povaze restitučních sporů týkajících se nemovitostí a k tomu, že tzv. vhodná delegace má cílit mimo jiné ke spolehlivějšímu projednání případu po skutkové stránce (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 33), nelze v daném případě považovat přístup Nejvyššího soudu trvající na zachování obecné místní příslušnosti Okresního soudu v Bruntále za svévolný a ve svých důsledcích porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
10. K argumentu stěžovatelky, že se dostává do nevýhodnější pozice oproti dalším účastníkům daného řízení z důvodu vyšších nákladů na její straně, Ústavní soud uvádí, že i v této otázce neshledává přístup Nejvyššího soudu, podle něhož musí stěžovatelka akceptovat i negativní dopady zvoleného právního zastoupení, svévolným. I pokud by byl uznán argument stěžovatelky uvedený v ústavní stížnosti, že je značně limitována ve výběru právního zástupce s ohledem na rozsah a náročnost právního zastoupení, neznamená to, že je její výběr omezen jen na právní zástupce se sídlem v Praze, resp. v oblastech vzdálenějších od procesního soudu.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní argumentaci Nejvyššího soudu nelze považovat za excesivní a vybočující z ústavních kautel spravedlivého procesu. Ve světle výše uvedeného proto Ústavní soud odmítá ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu