ECLI:CZ:US:2017:1.US.934.17.1
sp. zn. I. ÚS 934/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Rathouského, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pplk. Sochora 740/34, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4729/2016-248 ze dne 15. prosince 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 377/2015-199 ze dne 20. ledna 2016, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 34 C 168/2011-148 ze dne 20. března 2015 ve znění opravného usnesení č. j. 34 C 168/2011-187 ze dne 21. srpna 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a vedlejších účastníků 1) Milana Hofmana a 2) Ing. Jitky Hofmanové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení vlastnictví k blíže vymezeným pozemkům v Nedvězí u Říčan. Obvodní soud žalobu zamítl a určil, že vlastníky pozemků jsou vedlejší účastníci. Dospěl k závěru, že stěžovatel jako restituent označené pozemky skutečně nabyl. Tato skutečnost však nebyla řádně vyznačena a tak došlo k opakovanému převodu pozemků z vlastnictví Hlavního města Prahy - městské části Nedvězí do vlastnictví dalších osob. S ohledem na běh času došlo k vydržení ze strany těchto osob, neboť o restitučním nároku stěžovatele nemohly vědět a byly v dobré víře. Stěžovatel měl možnost je v průběhu času upozornit a tím narušit jejich dobrou víru, což neučinil. Soud dále uvedl, že i kdyby nedošlo k vydržení pro nedostatek dobré víry při prvním převodu, s ohledem na další dobrověrné převody by došlo k nabytí pozemků vedlejšími účastníky od nevlastníka. Toto rozhodnutí soud učinil za výslovného uznání, že řešení sporu je vůči stěžovateli nespravedlivé, avšak opačný závěr by byl stejně tak nespravedlivý vůči dobrověrným vedlejším účastníkům, přičemž ti by následky tohoto rozhodnutí pociťovali s ohledem na skutkové okolnosti ještě tíživěji než stěžovatel. Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil.
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro vady. Stěžovatel v něm nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, který jen citoval. To je nejen v rozporu s výslovným požadavkem zákona, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale též v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nad rámec toho Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel zpochybňoval především posouzení rovnováhy zájmů při závěru o nabytí od neoprávněného. Rozhodnutí odvolacího soudu (a před ním nalézacího soudu) však bylo založeno především na závěru o vydržení vlastnického práva, který byl prima facie v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
3. Proti rozhodnutím Nejvyššího, městského a obvodního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že pečlivá skutková zjištění obvodního soudu byla právně zhodnocena zásadně nesprávně. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pak bylo formalistické. Městská část Nedvězí převáděla pozemky vybraným prominentům, přičemž ti museli vědět o restitučním nároku stěžovatele (to potvrdil obvodní soud v jiné avšak obdobné věci). S ohledem na okolnosti měl obvodní soud rozhodnout o určení vlastnictví stěžovatele. Skutečnost, že by vedlejší účastníci měli stavbu na pozemku stěžovatele, není na překážku. Současným výsledkem řízení je vyvlastnění rodového majetku stěžovatele bez náhrady. Vedlejší účastníci se měli řádně přesvědčit o právním titulu svých právních předchůdců, od nichž pozemky nabyli. Vzhledem k absolutní neplatnosti prvotního převodu pozemku nemohli nabýt pozemek ani vedlejší účastníci.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a dovoláním stěžovatele; dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro vady, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).
6. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.
7. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v §237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2000/16 ze dne 6. 12. 2016).
8. Z dovolání stěžovatele Ústavní soud zjistil, že se splněním předpokladů jeho přípustnosti zabýval toliko citací §237 občanského soudního řádu a vymezením právní otázky zásadního právního významu: zda obstojí právní závěr odvolacího soudu, že "žalobce pozbude pouze pozemku, jenž měl v době odnětí charakter zemědělské půdy a za který může navíc obdržet náhradu podle zákona, žalovaní by pozbyli stavební pozemek, na němž si postavili rodinný dům, jenž po řadu let užívají k uspokojování svých bytových potřeb a byly by tak zcela zásadním způsobem zasaženo do jejich právní jistoty, neboť by se jimi postavený dům rázem ocitl na cizím pozemku, a s takovou situací může být spojena řada právních i reálných komplikací," to vše "za situace, kdy Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha, svým rozhodnutím č. j. PÚ 8081/3 ze dne 17. 5. 2010 vydalo žalobci majetek, o nějž žádal." Dále se věnoval argumentaci zpochybňující správnost skutkových závěrů (dobrá víra předchozích držitelů pozemků). Judikaturu Nejvyššího či Ústavního soudu necitoval vůbec, nijak se vůči ní nevymezil a tím spíše její závěry nijak nepropojil s předpoklady přípustnosti vyjádřenými v §237 občanského soudního řádu.
9. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Obvodní a městský soud ve svých rozhodnutích vycházely z konkrétní, na věc přiléhavé judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu. Vymezit se vůči těmto závěrům (či vůči jejich aplikaci ze strany městského soudu) tedy pro stěžovatele nemohlo být nepřiměřeným břemenem. Ostatně i v ústavní stížnosti stěžovatel de facto zpochybňuje některé závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163), zejména pak možnost nabytí od neoprávněného a požadovanou míru opatrnosti u nabyvatelů nemovitých věcí, aniž by tyto závěry reflektoval a konkrétně uvedl, v čem jsou nesprávné a proč by je Ústavní soud měl změnit.
10. Stěžovatel tedy své právo před dovolacím soudem neuplatnil stanoveným postupem, který teprve požívá ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v §238 občanského soudního řádu.
12. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutím obvodního a městského soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně jejího práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu