ECLI:CZ:US:2017:1.US.960.17.1
sp. zn. I. ÚS 960/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2017 č. j. 21 Nd 443/2016-484, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. března 2017, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2017 č. j. 21 Nd 443/2016-484. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ve věci o určení vlastnického práva k nemovitostem proti žalovaným, kterými jsou 1/ Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 - Novém Městě, 2/ Město Vrbno pod Pradědem a 3/ Moravskoslezský kraj, vedené u Okresního soudu v Bruntále, k návrhu stěžovatelky na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, Nejvyšší soud rozhodl tak, že se věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 211/2015 nepřikazuje "Obvodnímu soudu pro Prahu 1, ani jinému obvodnímu soudu v Praze či okresnímu soudu v Praze".
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že s ohledem na zásadu hospodárnosti, rychlosti a efektivnosti vedení i 48 dalších soudních řízení, kterými rovněž uplatňuje své restituční nároky podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, podala návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. K podání uvedeného návrhu vedla stěžovatelku četnost a časová náročnost ústních jednání nařízených soudy v měsíci lednu 2017. Podle názoru stěžovatelky by bylo hospodárnější a rychlejší, aby její právní zástupce i žalovaní se mohli účastnit sporů před Obvodním soudem pro Prahu 1 (případně jiným obvodním či okresním soudem v Praze). Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí hledisko hospodárnosti a rychlosti vůbec nezohlednil a ani se nevypořádal s argumentačními tvrzeními uplatňovanými stěžovatelkou. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na judikaturu Ústavního soudu a namítala, že napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno a bylo porušeno její právo na rovné postavení před soudem. Podle názoru stěžovatelky jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, které vykazuje znaky libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že nevyhověl návrhu stěžovatelky a nepřikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Ústavní soud se s argumenty, vznesenými stěžovatelkou, neztotožňuje. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že delegace vhodná je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny), a proto k ní lze přistoupit pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci. Zátěž spojená s dosažením místně příslušného soudu, na kterou stěžovatelka poukazuje, by se v případě přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pouze přesunula ze stěžovatelky na žalované, a tato delegace by proto nemohla vést k celkovým úsporám na nákladech řízení účastníků. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud se s tvrzeními stěžovatelky vypořádal a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
8. Za situace, kdy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.
10. K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
11. Ústavní soud pro úplnost dodává, že ke shodným závěrům dospěl i v obdobné věci stěžovatelky, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 959/17.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu