ECLI:CZ:US:2017:1.US.983.17.1
sp. zn. I. ÚS 983/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Šefčíkové, zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem Na Rybníčku 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 26 C 205/2013-105 ze dne 8. dubna 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 339/2015-142 ze dne 24. března 2016 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 21 Cdo 4487/2016-194 ze dne 7. prosince 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka čelila před Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") žalobě ze dne 20. 6. 2013, kterou se žalobce domáhal tvrzení, že je dědicem po stěžovatelčině zemřelé dceři, se kterou měl do její smrti žít ve společné domácnosti. Stěžovatelka po celou dobu řízení trvala na tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a dostatečně nevylíčil rozhodující skutečnosti, neboť neuvedl nic konkrétního k vedení společné domácnosti zejména po stránce ekonomické. Rozsudkem ze dne 8. 4. 2015 obvodní soud žalobě vyhověl a určil, že žalobce je dědicem po stěžovatelčině dceři. K odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek potvrzen Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"), podle něhož žalobce v míře odpovídající ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř..") tvrdil rozhodné skutečnosti tak, aby žaloba byla projednatelná.
2. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, ve kterém znovu namítla, že žalobce neunesl důkazní břemeno a že jeho obecná tvrzení nepostačovala k tomu, aby byl ve věci úspěšný. Soudy obou stupňů podle ní pochybily v tom, že nerozlišily žalobní tvrzení, která jsou způsobilá k tomu, aby se soud věcí zabýval, od žalobních tvrzení, která jsou způsobilá vést k úspěchu žalobce ve věci. Jestliže po skutkové stránce není tvrzeno a prokázáno, jakým konkrétním způsobem byla vedena společná domácnost, nelze učinit skutkový a posléze právní závěr o tom, že vedena byla. Stěžovatelka dále uvedla, že "ve smyslu ust. §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo... Z toho je zřejmé, že dovolání je přípustné." S odkazem na ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. pak vyjádřila názor, že nesprávné právní posouzení věci spočívá zejména v tom, že odvolací soud nepostřehl, že žalobce neuvedl žádná konkrétní tvrzení týkající se společné domácnosti, potřebná pro úspěšnost žaloby; soud se tak v rozporu s právními předpisy dopustil zcela zásadního pochybení. V této souvislosti se stěžovatelka dovolávala rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2956/2010, s tím, že účastníci společné domácnosti musí společně uhrazovat náklady na své potřeby a společně bydlet v jednom nebo více bytech. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak podle ní bylo nesprávné jak z hlediska procesního práva, tak z hlediska hmotného práva.
3. Napadeným usnesením vydaným předsedou senátu Nejvyššího soudu dne 7. 12. 2016 (doručeným právnímu zástupci stěžovatelky dne 30. 1. 2017) bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť jednak neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (pokud jde o výhrady proti správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudy); v dovolacím řízení nebylo možné pro tyto nedostatky pokračovat.
4. Ve své ústavní stížnosti ze dne 30. 1. 2017 stěžovatelka opětovně namítá, že žalobce v řízení před obecnými soudy nesplnil povinnost tvrzení, a nevymezil tedy skutek, jenž tvořil základ procesního nároku. Soudy se podle ní věcí zabývaly v abstraktní rovině. Nejde tedy o hodnocení důkazů, ale o právní otázku výkladu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., a dané pochybení má ústavněprávní rozměr. Nejvyšší soud pak zaujal přehnaně formalistické stanovisko, pokud se nespokojil s jejím vysvětlením situace, s jejími námitkami a odkazy na důvodnost dovolání, danou zejména ustanoveními §237 a §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Stěžovatelka v této souvislosti připomíná, že ve svém podání poukázala na přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř., které "závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva", a dovodila, že ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť žalobce konkrétně nevylíčil rozhodné skutečnosti; soudy se ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dopustily zásadního pochybení, jelikož přehlédly, že žalobce neunesl břemeno tvrzení. Stěžovatelka proto celé řízení vnímá jako nespravedlivé, nemorální a porušující článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že předseda senátu Nejvyššího soudu odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady, konkrétně pro absenci vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a rovněž proto, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Ze soudního spisu sp. zn. 26 C 205/2013, který si Ústavní soud vyžádal, je zřejmé, že stěžovatelka se ve svém dovolání omezila na doslovnou citaci části ustanovení §237 o. s. ř., aniž by jakkoliv konkretizovala, který z uvedených předpokladů přípustnosti považuje za naplněný. Její dovolání tedy skutečně neobsahovalo bližší vymezení konkrétního důvodu přípustnosti dovolání, jak vyžaduje ustanovení §237 o. s. ř. a relevantní judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607), usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1539/15 ze dne 8. 1. 2016 a sp. zn. IV. ÚS 2136/15 ze dne 18. 10. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a to ani explicitně, ani implicitně. Tento závěr pak nepřímo potvrzuje i vyjádření stěžovatelky v ústavní stížnosti, v níž poukazuje na to, že přípustnost dovolání "závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva" a že dovolání bylo důvodné podle ustanovení §237 a 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., což ovšem nepředstavuje náležité vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka své dovolání formulovala pouze obecně, setrvala v něm na svých námitkách předložených již obecným soudům a obšírně popsala, proč dle jejího názoru žalobce nesplnil povinnost tvrzení. Je pravdou, že v něm odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2956/2010, to ovšem vztáhla k dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení věci a žádným způsobem jej nepropojila s jedním z hledisek přípustnosti dovolání vymezených v zákoně.
7. Ústavní soud tak uzavírá, že nehledě na povinnost Nejvyššího soudu volit při posuzování dovolání postup vstřícnější k právu na soudní ochranu, stěžovatelčino dovolání vskutku nevyvolávalo pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních obsahových náležitostí stanovených zákonem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. k vymezení přípustnosti dovolání nepostačují. Nejvyšší soud tedy jeho odmítnutím pro vady neporušil právo stěžovatelky na přístup k soudu a spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
8. V této souvislosti Ústavní soud znovu poukazuje na to, že úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje zvýšené požadavky na jeho obsah, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Nicméně z toho důvodu zákonodárce zároveň stanovil i speciální podmínku dovolacího řízení v podobě právního zastoupení dovolatele advokátem. Tak i v projednávaném případě byla stěžovatelka při podání dovolání řádně zastoupena advokátem, kterého si pro zastupování zvolila již před nalézacím soudem a který si měl být vědom, jaké jsou procesní požadavky zákona i judikatury na bezvadné dovolání (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 13).
9. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
10. Pokud jde o napadené rozsudky obvodního a městského soudu, Ústavní soud konstatuje, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 14). Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, v němž Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí obvodního a městského soudu zhodnotil jako nepřípustnou.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu